The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Protivánková (* 1929)

• narodila se 10. května 1929 v Hlubočkách u Olomouce

• její otec Adolf Fiala byl Němec židovského původu

• otec na konci války internován v pracovním lágru v Německu

• v lednu 1949 zatčena a vyšetřována Státní bezpečností

• v červnu 1949 propuštěna

• celý život pracovala v Moravii v Hlubočkách

Stačil jeden tanec na vesnické zábavě. Přišel pro ni, něco jí pošeptal a během valčíku ukázal hromadu západních bankovek a nabitou zbraň. Státní bezpečnost ji zatkla čtrnáct dnů potom: „Tančila jsem totiž s agentem chodcem, jak se tehdy říkávalo lidem, co pracovali v západních službách proti komunistickému režimu,“ říká Eva Protivánková.

Výhrůžky a kamení

Eva se narodila v květnu roku 1929 do rodiny Žofie a Adolfa Fialových. Žili v Hlubočkách nedaleko Olomouce. A nebýt toho, že deset let na to vypukla druhá světová válka, žili by tam pokojně, bez strachu a obav z budoucnosti. Adolf Fiala byl totiž původem Němec s židovskými kořeny.  

Po mnichovské dohodě v roce 1938, kdy Československo postoupilo pohraniční území nacistickému Německu, spadaly Hlubočky do Sudet. Navíc zde již dlouho žilo velké množství německých obyvatel. „Když potom válka vypukla a němečtí vojáci přijeli i k nám Hluboček, mnoho lidí je zde vítalo. A ti, co s tím nesouhlasili, museli vítat také. Každá rodina měla v okně vyvěšenou říšskou vlajku a běda tomu, kdo neměl,“ vzpomíná Eva Protivánková na těžké časy.

Mezinárodní nesnášenlivost se spolu se sílící mocí nacistů začala projevovat i v těch nejnižších úrovních. Německé děti napadaly české, házely po nich kamením a vyhrožovaly jim. Eva Protivánková si v době natáčení rozhovoru již nevybavovala, zda tehdy měla německou či českou národnost. Jisté ovšem je, že její otec byl národnosti německé a její maminka se po sňatku s ním také stala Němkou. Občanství měla rodina československé.

Když tatínkovi přišlo psaní z Říše

Eva v roce 1935 nastoupila do školy. Nejprve do české, později, asi od čtvrté třídy, musela chodit do německé. Přesto, že rodina byla národnostně smíšená a doma se plynně mluvilo oběma jazyky, Evini rodiče si o událostech doby mysleli svoje: „Byli masarykovci, dodnes pamatuji, jak jsme všichni byli dojatí, když první československý prezident zemřel. Rodiče nenáviděli Hitlera a jeho propagandu.“

Když se válka po necelých šesti letech začala chýlit ke konci, znamenalo to pro mnoho lidí naději. Ovšem ne pro Fialovy. „Tatínek dostal psaní. A v tom psaní bylo, že ho povolávají do Říše jako částečného Žida. Nešlo s tím nic udělat, tak se sbalil a odjel,“ vzpomíná Eva Protivánková na chvíle, kdy její otec musel nastoupit do pracovního lágru kdesi v Německu. Proč Adolf Fiala neodjel již v roce 1941 v dobytčáku do jednoho z likvidačních koncentračních táborů? Protože v národnostně smíšených manželstvích platila jiná pravidla.  Židé v takových rodinných svazcích nespadali pod Norimberské zákony, a byli tak téměř do konce války před deportací chráněni.

Židé v závěru války v těchto pracovních táborech neměli svobodu pohybu a vykonávali nejhorší práce, například odklízení mrtvých po bombardování německých měst. Spolu s Adolfem Fialou pak byli v Německu internováni i jeho bratři – Robert, Leopold a Georg.

Vyhublý, bělovlasý cizí muž

Rodině bez muže, který domů nosil slušné peníze, nastaly zlé časy. Evina maminka onemocněla, protože na svůj úkor krmila děti jídlem, které si sama odpírala. Zároveň těžce pracovala v továrně na hřebíky – a to její zdraví definitivně zlomilo. Děti pak na přilepšenou sbíraly v lese cokoli, co se dalo sníst – houby, borůvky, jablka v alejích u cesty. Nakonec měla být Žofie Fialová se svými dětmi také deportovaná do lágru. Naštěstí válka brzy skončila a oni nikam nemuseli.

Mezitím vojska spojenců osvobodila koncentrační tábory. Adolf Fiala měl být umístěn ve Francii v táboře pro bývalé vězně nacistického režimu. „Jemu se tam ale nechtělo, tak se rozhodl, že z Německa půjde domů pěšky. A tak se taky stalo! Byla jsem zrovna na zahradě, když mi šel naproti. Nejprve jsem ho nepoznala. Hubený cizí muž s bílými vlasy. Vypadal úplně jinak! Ale hned mě poznal, to bylo radosti a objímání,“ vzpomíná Eva Protivánková na moment, kdy se její tatínek vrátil domů.

Kráva na provaze, žena pod gaučem

Konec války s sebou přinesl i mnoho nevídaných situací. Evin švagr Karel šel po náměstí v již osvobozené Olomouci. A potkal jej sovětský voják, kterému se zalíbily jeho náramkové hodinky. Řekl si tedy o ně a na oplátku Karlovi věnoval krávu, co s sebou vedl na provazu.

Mezitím si v Hlubočkách všechny české rodiny vyvěsily na vrata plakát, který oznamoval, že zde nejsou Němci. Paradoxně jej dostala i rodina Fialových. V obci se traduje historka, že v jednom z německých domů přebývala dosti tělnatá žena. Když Sověti vešli dovnitř, spatřili výjev, kterak se Němka marně snaží ukrýt pod otoman. „Fuj, ta je škaredá,“ pronesl kdosi z osvoboditelů – a to jí nejspíš zachránilo život i čest.

Mnoho Němců bylo v následující měsících a létech za často drastických okolností odsunuto. Fialovým se to naštěstí vyhnulo, zůstali v Československu. Ovšem, kdo mohl tušit, že již za několik málo let nastoupí totalita nová, která bude mít ve znaku namísto hákového kříže srp a kladivo?

Danse macabre

Když se v únoru roku 1948 chopila vlády nad Československem komunistická strana, devatenáctiletá Eva změnu vítala: „Lidé byli nadšení, válka skončila, Němci v odsunech, skutečně jsme se těšili na lepší zítřky.“ Ale brzy nastal šok. Stalo se to po jedné vesnické tancovačce.

Eva se na pozvání své kamarádky Jarmily Indrákové vypravila na předsilvestrovskou zábavu. Jarmila přislíbila i účast svého bratrance a jeho kamaráda. Mariánské Údolí ožilo hudbou. Jarmilin bratranec se nenechal mnoho pobízet a vyzval Evu k tanci. „Během toho mi do ucha pošeptal, že je agentem v západních službách a letmo mi ukázal velký balík nejspíš falešných bankovek a také pistoli. Asi chtěl na mě zapůsobit,“ vzpomíná Eva Protivánková, pro kterou jeden tanec znamenal půl roku tvrdé vazby, na jejímž konci čekal soud.

Onen bratranec a jeho přítel nebyli nikdo jiní než František Paštěka a Jiří Anderle, agenti CIC a zakladatelé velké protistranické skupiny, která v Československu měla vybudovat špionážní síť a předávat Západu režimem tajené informace. V dochovaném soudním spisu se lze dočíst, že oba mladíci během svého krátkého působení vynesli ze země například plánky podzemních štol v uranových dolech v Jáchymově. Protistátní skupina označená jako „Paštěka a spol.“ čítala okolo čtyřiceti lidí.

Obžalobu jsem si psala sama

Asi čtrnáct dní po zábavě si pro Evu přišla Státní bezpečnost. Její kamarádka Jarmila byla zatčena ještě předtím, a to s celou svojí rodinou. Tajní policisté také stihli zatknout oba odbojáře a všechny, kdo s nimi byli v kontaktu. „Pro mě si přijeli do elektrárny. Řekli, že jsem zatčená. Musela jsem čekat až do oběda, než mě odvezli, prý tam měli ještě nějakou další práci. Jeden z těch tajných mě potom v Olomouci vyšetřoval. Neuměl psát na stroji, tak jsem mu řekla: ,Dejte to sem!´ Tu obžalobu jsem si na sebe napsala sama,“ říká Eva Protivánková, kterou Státní bezpečnost obvinila z toho, že celou událost sama nenahlásila.

Měla štěstí, že ji během vyšetřování nebili či jinak netýrali: „Řekla jsem jim všechno, tak jak to bylo. Tu moji kamarádku Jarmilu prý fackovali.“ Ještě hůře na tom byl jeden z odbojářů, se kterým se Eva letmo viděla přímo ve vazbě. Byl zbitý tak, že jej téměř nepoznala. Jeho chlapecká tvář se proměnila v temně fialovou podlitinu.

Místo smrti spolupráce

Evu umístili na celu ke dvěma postarším ženám. Seděly za to, že jejich muži se během uplynulé války přidali k nacistům. Jídlo bylo chudé a dny se táhly. Od zatčení v lednu 1949 uplynulo pět měsíců. Potom začal soud: „V tom procesu bylo souzeno asi čtyřicet lidí. Probíhalo to ve fázích, na čtyřikrát. Já jsem byla souzena až v poslední skupině, celá moje vina stála na tom, že jsem to setkání na zábavě neudala. Dostala jsem pět měsíců těžkého žaláře, ale tím, že jsem si to v podstatě odseděla ve vazbě, šla jsem po soudu hned domů.“

Ostatní takové štěstí neměli. Oba hlavní protagonisty poslal soud na šibenici. Ale na oprátku nedošlo. Údajně měli oba podepsat spolupráci s československou rozvědkou, čímž se vykoupili.

Už jsem měla klid

Po svém propuštění nastoupila Eva zpátky do Moravie, kde na různých kancelářských pozicích pracovala celý život. Když už dosáhla důchodového věku, požádali ji, aby ještě setrvala a pracovala tu jako vrátná. „Dali mi pistoli a naučili mě z ní střílet,“ usmívá se pamětnice, která již po svém zatčení a vazbě prožila pokojný život. S manželem Otakarem vychovali dvě děti, Zuzanu a Otakara. V době natáčení rozhovoru žila již ovdovělá Eva Protivánková v Domě seniorů František v Náměšti na Hané.