The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Prokeš (* 1958)

• narozen 13. prosince 1958 ve Vsetíně

• od roku 1962 žije ve Zlíně

• mánička

• zaměstnanec sběrných surovin

• dodával stroje a papíry pro tisk samizdatů

• svědek ničení spisů StB

• v roce 2017 žil ve Zlíně

Komunistický režim měl pod kontrolou všechny oficiálně vydávané tiskoviny, které zamlčovaly fakta a šířily dezinformace. Desítky novinářů a spisovatelů nemohly publikovat a jedinou možností svobodného vyjádření se staly tajně tištěné samizdaty. Jejich tvorbu a šíření tehdejší režim tvrdě potlačoval a lidem tímto způsobem bojujícím proti totalitě hrozilo vězení. Jedním z center výroby samizdatů se v osmdesátých letech stal tehdejší Gottwaldov (dnes Zlín). Po sklepích a chatách tiskli místní disidenti zakázané knihy a časopisy jako Infoch, Magazín SPUSA, Sport nebo Revolver Revue. Na to ale potřebovali tiskařské stroje a velké množství papíru. Tajně jim je dodával Miroslav Prokeš pracující tehdy ve sběrných surovinách.

Od dlouhých vlasů a hustého plnovousu po vojenskou uniformu

Miroslav Prokeš se narodil 13. prosince 1958 ve Vsetíně. V jeho čtyřech letech se rodina přestěhovala do Gottwaldova, kde otec pracoval u spojařů a matka jako uklízečka ve škole. Miroslav nepatřil mezi děti, které se ostatním dávaly za příklad, dvakrát se na jeho vysvědčení ve škole objevila trojka z chování. Po základní škole se v Brně učil na spojaře. V té době poslouchal rockovou muziku a tíhnul k hnutí hippies. Nosil dlouhé vlasy, hustý plnovous a oblečení charakteristické pro skupinu lidí, jimž se tehdy říkalo máničky, androši či vlasáči. Scházel se s podobně smýšlejícími kamarády a o víkendech občas vyrážel na undergroundové festivaly.

Po vyučení Miroslav Prokeš pracoval jako spojař. V březnu 1979 se oženil s Jarmilou Žáčkovou a o deset dní později už musel nastoupit na základní vojenskou službu. Zařadili ho ke spojařům a po půlroční službě v Prešově převeleli k útvaru 8522 v Chebu. Sloužil v ústředně, kde měl pod kontrolou všechny telefonní hovory, a tudíž přehled o dění v kasárnách. Vzpomíná, že za rok a půl jeho pobytu v Chebu zahynulo patnáct nebo šestnáct vojáků, aniž by se o tom veřejnost dověděla. Jednoho z nich prý rozoral traktor, když během vycházky opilý usnul na poli. Další zase utekl z kasáren a při pronásledování propadl skleněným oknem a zabil se. Dva jiní vojáci vykradli zbrojní sklad a následně přepadli hospodu, kde zastřelili čtyři lidi. „Později jsem se od kontráše dověděl, že si na ně před Plzní počkali a postříleli je v autě,“ vypráví Miroslav Prokeš, který vzpomíná také na smrt vojína Zdeňka Poláška, jehož 21. ledna 1981 zastřelili pohraničníci při pokusu o útěk za hranice. Plně ozbrojený tehdy utekl ze strážní služby v kasárnách, ale na hranicích ho zahlédla hlídka. Došlo k přestřelce, při níž zahynul nejen Zdeněk Polášek, ale i příslušník Pohraniční stráže Josef Ludař.

Na vojně Miroslav Prokeš zažil také tzv. akci Krkonoše. V Polsku totiž tehdy vypukla vlna stávek a následně vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita, který se stal rozhodujícím opozičním hnutím v této zemi. Situaci se znepokojením sledovali sovětští představitelé a jako nátlakovou akci zvolili cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. V Československé lidové armádě tato akce dostala název Krkonoše a zapojilo se do ní 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelectva a velké množství automobilové techniky. První fáze cvičení proběhla u hranic s Polskem v době od 6. do 9. prosince 1980. Odjeli i vojáci z Chebu. „Skříňky vojáků v kasárnách dali dvířkama k sobě a svázali pásovinou, aby to nemohl nikdo vykrást,“ vzpomíná Miroslav Prokeš, který musel udržovat spojení, a tak jako jeden z mála vojáků zůstal v Chebu. Představitelé Varšavské smlouvy se obávali ozbrojeného odporu Poláků, a tak nakonec druhou fázi cvičení, která se měla konat přímo na území Polska, zrušili a vojáci se po týdnu vrátili do kasáren.

Dodával vše potřebné pro tisk samizdatů

Právě na vojně si prý Miroslav plně uvědomil, že žije v nesvobodném státě obklopeném ostnatým drátem. Po návratu domů, kde na něj čekala nejen manželka, ale už také maličký syn Martin, opět pracoval jako spojař. Po dvou letech nastoupil na místo závozníka a později řidiče ve Sběrných surovinách. Tehdy už se v Gottwaldově stýkal s lidmi kolem Stanislava Devátého, kteří aktivně působili proti totalitnímu komunistickému režimu. Mimo jiné ve městě a okolí tiskli samizdaty. Na to ale potřebovali stroje a Miroslav Prokeš jich několik vyřazených objevil ve sběrnách surovin. V kraji totiž objížděl výkupy a měl dobrý přehled. Nejprve sehnal ruční cyklostyly a později dokonce elektrické. Předával je Vladimíru Trlidovi, Bedřichu Koutnému nebo Pavlu Jungmannovi.

Díky strojům se počet výtisků stále zvětšoval. Jenže na to zase byla potřeba velkého množství tehdy těžce dostupného papíru. Opět zaúřadoval Miroslav Prokeš. „Ve Svitu v Otrokovicích jsme v papírnách sbalili půl palety papíru, co se z toho vyráběly krabice na boty, a když jsme jeli do tiskárny v Loukách, tak jsem to vzal s sebou na náklaďák. Šel za chlapem, co rozřezával papír. Řekl jsem mu, ať mi z toho papíru nařeže A4, a dal mu půllitru Borovičky. Měl jsem nastříhanou paletu papíru, který se hodil na obaly samizdatů. Nebo se likvidoval prošlý papír ve firmách. Věděl jsem, že vyhazují tři metráky papíru A4 a že se na to bude dobře tisknout. Zavolal jsem Trlidovi a zeptal se, kam to mám dovézt,“ vypráví pamětník.

Musel zůstat stranou

Miroslav Prokeš chtěl aktivně působit i v jiných sférách disentu. Uvažoval o podpisu Charty 77, ale Stanislav Devátý ho upozornil, že by se tak dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a nemohl je už zásobovat stroji a papírem. Z téhož důvodu také nejezdil na protirežimní demonstrace do Prahy a nestal se členem Společenství přátel USA (SPUSA), opoziční organizace založené disidenty v Gottwaldově. Přesto ho StB od roku 1987 evidovala pod zkratkou PO – prověřovaná osoba s poznámkou o volné mládeži a krycím jménem Sběrač. Nepatřil ale mezi intenzivně sledované a nikdy ho nepředvolali k výslechu. Když se pak v Gottwaldově chystal zátah, přátelé z disentu jeho byt často používali jako úkryt.

Viděl, jak estébáci ničí spisy

V roce 1988 se manželům Prokešovým narodil ještě syn Jan. V listopadu následujícího roku se Miroslav Prokeš z rozhlasové stanice Svobodná Evropa dověděl o brutálním zásahu policejních složek na demonstraci na Národní třídě. Vzpomíná, že následující dny velmi emotivně prožíval a účastnil se všech následných demonstrací v Gottwaldově a také obří demonstrace v Praze na Letné.

Dál pracoval ve Sběrných surovinách. V prosinci téhož roku si všiml zvýšené aktivity příslušníků StB v Otrokovicích u holendru používaného na rozmělnění starého papíru na kaši, z níž se pak vyrábí papír nový. „Vědělo se to. Policajti tam házeli spisy. Každou chvíli tam někdo stál. Dodnes se tam dělají skartace. Myslím, že to začali provádět následující týden po demonstraci na Letné. Asi vyhodnotili, že tohle už nerozchodí a nevylžou a raději to zlikvidují. Narvali to do toho. Kluci říkali, že něco i pálili, ale pálení je víc vidět,“ vypráví pamětník.

Po revoluci se Miroslav Prokeš stal živnostníkem. V roce 2017 žil stále ve Zlíně, kde již několikátým rokem provozuje obchod a servis s výpočetní technikou.

https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/polasek-zdenek/