Soňa Procházková

* 1929

  • „Járovi bylo půl roku, když jsem šla do práce. Dělala jsem ředitelku ve školce a když manžela zavřeli, tak mi napsali, že v celém libereckém okrese v žádném školském zařízení místo není, ať jdu do továrny. Tak přišla jedna kuchařka a říká, že vyhodili uklízečku, tak jsem šla uklízet do té mateřské školy, kde jsem dělala ředitelku. V zimě jsem nosila uhláky, topilo se ve čtyřech velkých kamnech. Ráno jsem chodila zatápět a maminka hlídala obě děti. Járovi byl rok a Jindře tři roky. Jindru jsem si brala s sebou do školky, ale Járu maminka hlídala. Byla to zátěž, ale zvládli jsme to všechno.“

  • „V lese spravovali auto, někde směrem na Novou Paku. Tak se tam šel 4. května večer podívat a oni jej postřelili. Naložili jej na vůz s koňmi a vezli jej do Jičína do nemocnice. Tam někdo šel a bratr poprosil, aby vyřídil, že jej vezou do nemocnice. Pátého jsme s tatínkem vzali kola a jeli jsme do Jičína. Tatínek uměl perfektně německy, tak se šel ptát na gestapo, kde je. Protože jsme přijeli do nemocnice a tam nám řekli, že jej v noci odvezlo gestapo. Táta se šel ptát na gestapo, ale nevěděli nic. Pak přišel 8. května telegram z Lomnice, že je zítra pohřeb. Jeden sedlák půjčil koně, druhý sedlák půjčil kočár a ráno 9. května jsme jeli na pohřeb do Lomnice. Tam bylo v sokolovně pět rakví. Uprostřed byl Kozák a on jediný měl bílou rakev. Oni nevěděli, že je Jára také svobodný, nikdo jej tam neznal. Až nějaký kamarád poznal, že je to Jarda Uhlíř. Omlouvali se, že nedostal bílou rakev, jenom ten Kozák. Byly čtyři rakve a uprostřed byla bílá. Na Semilsku začal odboj brzy a měli strach, že až půjde pohřební průvod po Lomnici, tak na nás ještě přijdou Němci. Tak se šlo někde stranou. Pochovali ho a pak jsme jej nechali exhumovat a 6. července měl zpopelnění v Semilech.“

  • „Pracoval v OP Prostějov, to byly oděvní závody. Dělal tam účetního a 4. června 1957, to bylo dceři osmnáct měsíců, odešel do práce a přišel za pět a půl roku. Já jsem byla v jiném stavu s Járou. Pak že bude soud a všichni mi říkali, že až bude soud, přijde manžel domů. Soud byl asi 5. prosince, já jsem na ten proces nešla a ptala jsem se, kdy přijde. Řekli mi, že za deset roků. V roce 1957, když se měl Jára narodit, tak jsem byla v Liberci v Lesní ulici na policii něco vyřídit. Ten policista mi řekl, že za manželem jde k soudu a jestli chci, že můžu jít s ním a chvilku s manželem mluvit.“

  • Full recordings
  • 1

    Hrádek nad Nisou, 04.04.2022

    (audio)
    duration: 59:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nacisté popravili jejího bratra 5. května 1945. Spletli si ho s partyzánem

Soňa Procházková v roce 1947
Soňa Procházková v roce 1947
photo: Archiv pamětníka

Soňa Procházková, rozená Uhlířová, se narodila 11. března 1929 v Hradci Králové. V roce 1938 se rodiče v souvislosti se zhoršující politickou situací rozhodli opustit velké město a uchýlili se k prarodičům do Lužné nedaleko Jičína. Zde prožila rodina celou válku a protože měli hospodářství, museli odvádět povinné dodávky. Aby zbylo více potravin pro jejich děti, snažili se válečná nařízení obcházet. V květnu 1945 postihla rodinu tragédie, když bratra pamětnice Jaroslava Uhlíře zastřelili Němci jako domnělého partyzána. Poté se Uhlířovi odstěhovali do pohraničí, kde doufali začít nový život. V roce 1955 se pamětnice vdala za Antonína Procházku, nicméně ani 50. léta jim nepřinesla klid, neboť o dva roky později byl manžel odsouzen na deset let a uvězněn v táboře Vojna u Příbrami. Soňa Procházková zůstala sama se dvěma malými dětmi a svého muže mohla vidět pouze jednou za tři roky. Po jeho propuštění se snažili žít poklidným životem. V roce 2022 žila s manželem v Hrádku nad Nisou.