The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Procházková (* 1933)

• narozena 1. září 1933 v Rokycanech

• dětství prožila ve válečné Praze

• na gymnáziu se nedobrovolně stala součástí podpisových akcí

• v roce 1952 dostala práci v Československém rozhlase

• v rozhlase se seznámila s Otou Pavlem a jeho ženou

• v roce 1957 se vdala za Jaroslava Procházku

• po srpnu 1968 Jana Procházku propustili z rozhlasu

• roku 1979 manžel zemřel na leukémii

• od roku 1986 se účastnila demonstrací

• v roce 2025 žila v Praze

Ve stejný den, kdy Jana Procházková nastoupila do první třídy, vypukla druhá světová válka. Jelikož žila s rodiči v pražské Libni, válečné osudy se odehrávaly přímo před jejíma dětskýma očima. Ze třídy jí zmizely židovské spolužačky. Na vlastní oči viděla, jak příslušníci SS odvádějí Jindřišku Novákovou, nejmladší účastnici operace Antropoid. Jana Procházková byla také jednou z dětí, jejichž podpisy komunisté využili do dopisů požadujících smrt Milady Horákové. 

Ačkoli se pamětnice výborně učila, materiální situace rodiny jí neumožnila dál studovat. Dostala tak ale příležitost pracovat v Československém rozhlase. Zpočátku zde kontrolovala zvukovou kvalitu přenosu politických procesů. Díky práci se spřátelila se spisovatelem Otou Pavlem. Poznala zde i svého budoucího manžela, vysoce postaveného komunistu, kterého však po okupaci kvůli reformním názorům propustili. 

Ročník třicet tři 

Jana Procházková se narodila jako Soukupová 11. září 1933 v Rokycanech. Otec Jaroslav pracoval jako soustružník v ČKD. Dědeček Jan Mráček se vyhnul mobilizaci za 1. světové války, jelikož mu zemřela žena na tuberkulózu a on zůstal sám s pěti dětmi. Měl hospodářství ve Strašicích u Rokycan a zapsal se do zdejší historie jako poslední místní uhlíř.  

První rok žila Jana s rodiči v Holoubkově u Rokycan, poté se přestěhovali do pražské Libně poblíž otcova pracoviště. Když se však začalo schylovat k válce, dostala matka Františka strach z bombardování. Přilehlé průmyslové komplexy totiž sloužily mimo jiné i k výrobě tanků. Soukupovi proto přesídlili do zdánlivě klidnější části Libně. Z Chelčického ulice to Jana měla blízko do školy. Datum, kdy nastoupila do první třídy, 1. září 1939, se později zapsalo do učebnic jako den, kdy začala druhá světová válka. 

Když mi nedáš tu tužku, tak tě udám

Do školy Jana chodila moc ráda. Nejvíce ze všeho milovala historii. Válka však pronikla i mezi stěny její třídy: „Jednoho dne přišla paní učitelka, plakala a říkala: ‚Tak, děti, už nebude dějepis, už ho nesmíme vykládat,“ vzpomíná Jana Procházková. Němci v okupovaných územích totiž omezovali výuku historie, aby oslabili národní sebeuvědomění.

Nepřátelé se ale často skrývali i ve vlastních řadách: „Měla jsem spolužačku, která se jmenovala Darina R. Oni bydleli ve sklepním bytě vedle nás. A tahle Darina nám vyprávěla, že její tatínek je číšník a že poslouchá, co si lidi povídaj a pak že to chodí udávat. A víte, co řekla mně? Já jsem měla takovou dvoubarevnou tužku, psala modře a červeně. A ona mi řiká: ‘Když mi nedáš tu tužku, tak já tě udám.’ Tak jsem jí tu tužku dala, protože jsem se jí bála,” vypráví Jana Procházková s pousmáním.  

Ze třídy mi zmizely spolužačky

V lavici Jana seděla vedle holčičky jménem Helena. Pamětnice vzpomíná, jak první den školy celou dobu usedavě plakala. Helena pak jednoho dne nepřišla do školy stejně jako tři další spolužačky židovského původu.

Do stejné školy chodila i Jindřiška Nováková. Dívka, která po atentátu na Heydricha odvezla zakrvácené kolo Jana Kubiše. Jindřišku i celou její rodinu popravili nacisté o pět měsíců později. „Jednou do školy přišli takoví dva chlapi a odváděli tuhletu holčičku. Ono jí bylo čtrnáct, tak já jsem ji viděla už jako velkou. Jako děti jsme to ještě moc nechápali. Nevěděli jsme ani, kam odsunujou židy. Ani rodiče to nevěděli,“ vysvětluje Jana Procházková. 

Zvěsti o nacistických zvěrstvech se ale brzy začaly mezi lidmi šířit. „Jednou u nás byl soused a vyprávěl, že jel ve vlaku a že mu někdo říkal, že ty děti všelijak mučej. Třeba že jim svážou ručičky v pěst, aby jim srostly. Takže to lidi trošku věděli, ale nevěděli toho tolik. Až v pětačtyřicátym se to najednou objevilo.“

Pamětnice vzpomíná, jak ji vzal po válce dědeček do kina. Před začátkem filmu se tehdy promítaly tzv. aktuality. I z nich se lidé oficiálně dovídali, co všechno se v pracovních táborech doopravdy dělo. „Byl tam kluk a já jsem nechápala, co na něm mohli dělat. Jako dítě to jsem nemohla vědět.“ Teprve po čase jí došlo, že se jednalo o pokusy na intimních partiích. 

Když uvidíš esesáky, okamžitě na druhej chodník

Libeň, kde rodina Soukupová bydlela, se za války stala důležitým ohniskem protinacistického odboje.  V rámci heydrichiády chtěl původně Hitler zastřelit každého osmého libeňského muže. Jelikož ale oblast zůstávala centrem zbrojní výroby, nakonec od tohoto extrémního záměru upustil. Tvrdému pronásledování se však zdejší obyvatelé nevyhnuli. Nacisté se zaměřovali například na členy Sokola, kteří byli s odbojem často spojeni.  

Pamětnice vzpomíná na perzekuci lidí v jejím bezprostředním okolí: „U nás v domě bydlel Strnad, sokolský starosta Prahy 8, mladej člověk, a měli asi rok starou holčičku. A zničehonic zmizeli. Najednou do domu přišli zatýkat esesáci, ale oni tam nebyli. Tak se na ně ptali sousedky. A ona byla tak pitomá, že jim řekla, že mají chatu na Hájku.“ Pana Strnada i s manželkou popravili a dítě dostala do péče babička. Po letech pamětnice holčičku potkala, už jako dospělou. Čekaly ve stejný čas dítě a narazily na sebe v čekárně u lékaře.

K životu uprostřed války patřily i pravidelné ozvěny střelby z nedaleké kobyliské střelnice, která nacistům sloužila k popravám. Promítlo se to i do výchovy dětí. „Rodiče mě učili: jak uvidim esesáky, okamžitě na druhej chodník. Abych proti nim nikdy nešla,“ vysvětluje věcně pamětnice.  

„Já mám ráda všechny hodný lidi,“ řekla jsem vojákovi 

Jana i její mladší sestra jezdily moc rády k dědečkovi do Strašic. Válka však byla všudypřítomná. V Brdech se nacházelo již z dob první republiky vojenské pásmo, které po okupaci obsadila německá armáda. „Němci tam chodili po statcích a kupovali máslo, vajíčka. To nebyli esesáci, to byli normální vojáci. A některý se chtěli i bavit, protože taky to byli normální lidi, i když my jsme je samozřejmě neměli rádi.“ 

„A pamatuju si, že jsem jednou takhle seděla v kuchyni na šlapadle od šicího stroje a jedla jsem jitrnici, když přišel Němec. Sed si a ptal se mě, koho mám ráda – jestli mám ráda Němce nebo Čechy.“ Všichni kolem se zatajeným dechem čekali, co malá Jana odpoví. „A já jsem prej řekla, že mám ráda všechny hodný lidi na světě,” směje se Jana Procházková. 

Jednou ke konci války slyšel dědeček podivné zvuky ze stáje. Šel se podívat a zjistil, že mu vojáci chtějí odvézt koně. Nezaváhal a se sekyrou v ruce se šel bránit. Měl štěstí, že Němci nestříleli. Utekli a koně nesebrali. 

Pamětnice vzpomíná, jak se maminka vždy hned ráno vydala na trh, protože později už některé věci nebyly na lístky k dostání. „Taky tam chodila, aby se něco dozvěděla. Pamatuju si dodneška, jak jednou přilítla, že prej Němci dostali u Stalingradu pěkně po nose a že, jak mu řikali – Pepík Stalin – tam ty Němce zmasakroval. Prostě konečně že se ta válka otáčí.“

Museli jsme udělat frontu a podepisovat

Když skončila válka, Janě bylo jedenáct let. Svobody se však příliš dlouho nenadýchala. Otec se hlásil k národním socialistům a z komunistického puče v roce 1948 rodina radost neměla. Dědeček sice do strany vstoupil, hned po roce ale vzal svoje členství zpět. „Naštvali ho. nesplnili to, co slibovali zvlášť těmhle živnostníkům,“ vysvětluje pamětnice. Z jeho statku udělali komunisté JZD. 

V době, kdy probíhal proces s Miladou Horákovou, chodila Jana Procházková na gymnázium do kvarty. „Nejhorší bylo, že vždycky přišli do třídy a řekli: ‘Tak tady se podepíšete,’ a my jsme museli udělat frontu a museli jsme podepisovat. Takže to byly pak asi ty podpisy těch, který požadovali třeba smrt pro Horákovou. Bohužel. My jsme nevěděli, co podepisujeme. Vůbec.“ Na otázku, jak situaci v zemi vnímala, odpovídá pamětnice pokrčením ramen: „V podstatě jsme navázali na tu válku. My jsme byli zvyklí, že musíme držet hubu a krok.“

Po gymnáziu Jana nemohla pokračovat ve studiu ani přes výborné školní výsledky. Otec onemocněl rakovinou plic a byl v invalidním důchodu. Matka pracovala na poloviční úvazek jako telefonistka, a jelikož měla pamětnice ještě malou sestru, musela začít přispívat do rodinného rozpočtu. Protože bylo nadaná, profesorka na češtinu ji doporučila pro práci v Československém rozhlase. Sestra později vystudovala a stala se lékařkou.

Ota Pavel se mi dvořil, manžel mu přebíral holky

V rámci práce v rozhlase pamětnice poslouchala také přenosy politických procesů a kontrolovala jejich zvukovou kvalitu. „To bylo ošklivý, že jsme to museli poslouchat. Navíc, když třeba v tom procesu se Slánským to byli židi. Měli jsme pocit, že je to zase totéž, co za Hitlera.“

Zanedlouho Janu Procházkovou přeřadili do programového ústředí, kde ručně malovala vysílací plány pro každý den. V rozhlase měla i různé nápadníky. Jedním z nich byl spisovatel Ota Pavel. Ten se o Janě zmínil svému kamarádovi Janu Procházkovi, Janinu budoucímu muži. „Ota právě napsal o mym muži povídku Dlouhý Honza. O tom, jak si vždycky našel ženskou a můj muž mu ji pak přebral. On byl totiž pěknej mužskej,“ usmívá se pamětnice. 

Jan Procházka pracoval jako zástupce šéfredaktora rozhlasového zpravodajství, krátce dělal ředitele rozhlasu v Plzni. Jeho otec byl zakládajícím členem KSČ, on sám v komunistickou ideu věřil také. Za války s matkou pomáhal židovským sousedům. Dokonce tajně navštívil kamaráda v kladenském internačním táboře a tomto zážitku napsal povídku. 

Růže byly ještě svěží a Ota mrtvej

S Otou Pavlem a později i s jeho ženou Věrou se oba manželé Procházkovi léta přátelili. „Ota byl báječnej, strašně hodnej člověk,“ vzpomíná pamětnice. Ačkoli spisovatel trpěl maniodepresivní psychózou, v běžné komunikaci to dle Jany Procházkové patrné nebylo. Postupně se ale nemoc čím dál častěji hlásila o slovo. „V tu dobu už byl buď v nemocnici nebo doma. Věra mi říkala, že ráno třeba přišel a řikal jí, že je Kristus. Kvůli tý nemoci taky musel brát lithium a po tom strašně tloustnul. A z tý tloušťky právě umřel.“ Ota Pavel zemřel na selhání srdce v roce 1973.

Pamětnice vypráví, že je spisovatel přišel navštívit jen pár dní před svou smrtí. Přinesl s sebou velkou kytici růží. O čtyři dny později se Procházkovi dozvěděli, že je jejich přítel po smrti. „Tady na stole byla ještě krásná, svěží kytice růží a Ota mrtvej,“ líčí Jana Procházková. 

Ze zpravodajce údržbářem

Srpnové události manžele zasáhly během dovolené v Německu. Jelikož se jednalo o pracovníky rozhlasu, tamější policie na jejich skupinu ihned nasadila čtyři agenty. Manžela, který v rozhlase prosazoval program pražského jara, brzy z instituce vyhodili. Pouze díky známosti sehnal místo údržbáře v nemocnici. Ztrátu milovaného zaměstnání nesl velmi těžce, a aby toho nebylo málo, onemocněl leukémií. A jelikož v roce 1979 zemřel, svobodného Českého rozhlasu se Jan Procházka již nedožil.

Přestože pamětnice nevyjádřila souhlas se vstupem varšavských vojsk, práci si udržela díky záruce nadřízeného, věrného soudruha Pavla Nyklase. Od roku 1986 se pravidelně účastnila protirežimních demonstrací. 

V době rozhovoru žila Jana Procházková ve svém pankráckém bytě. Ačkoli má kvůli cukrovce poškozenou sítnici a již téměř nevidí, stále se aktivně zajímá o historii.