The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Procházka (* 1933)

My jsme taková ztracená generace

  • narozen 9. října 1933 v Bratislavě

  • otec bývalý ruský legionář

  • studium gymnázia a maturita v roce 1951

  • absolvování leteckého učiliště

  • vojenský letec

  • 1957 – byl z politických důvodů z armády propuštěn

  • pracoval jako horník, dělník u Montovaných staveb v Brně

  • po roce 1989 rehabilitován a povýšen na plukovníka letectví

Ladislav Procházka se narodil v Bratislavě 9. října 1933. Jeho rodiče byli české národnosti. Tatínek se vyučil stolařem, pracoval v Kopřivnici s Klementem Gottwaldem a na vojně sloužil u praporu polních myslivců. S vojskem putoval za první světové války na východní frontu do Rusa. Byl zajat a pomáhal potom na statku za Uralem, následně pracoval jako truhlář v továrně vyrábějící bedýnky na náboje. Ke konci první světové války se v Rusku přihlásil k legiím a sloužil u 8. střeleckého pluku, probíjeli se přes Irkutsk, Kazaň či Samaru. Zpátky do Čech se jako bývalý legionář dostal až v roce 1920 spolu s dalšími 50 000 vojáky, předtím než se vrátil, projel s legionáři celý svět. V roce 1926 se oženil. Ladislav Procházka měl o sedm let starší sestru Ludmilu a s rodiči obývali v Bratislavě pěkný domeček. Tatínek pracoval jako policista. Pamětník na roky strávené ve Slovenské republice vzpomíná velmi rád. Idylické dětství však skončilo roku 1939 vyhlášením Slovenského státu. Tatínek musel téměř okamžitě opustit Slovensko a zbytek rodiny se odstěhoval za několik měsíců. Ladislav Procházka dodnes obdivuje svoji maminku, jak dokázala sama zabalit a přestěhovat celou domácnost. Stěhovali se do Brna, do podstatně horšího bytu, než měli předtím.

Na válku má Ladislav Procházka spíše kusé vzpomínky. Na židovského spolužáka, který byl hodný, tichý, dobře se učil, a najednou zmizel. Později se dozvěděli, že zemřel v koncentračním táboře. Pamatuje si rovněž na hlas z rádia oznamující 27. května 1942 spáchání atentátu na říšského protektora R. Heydricha. Tatínek coby bývalý legionář měl do konce války velký strach, že ho přijdou také zatknout, ale němečtí okupanti ho jenom poslali do výslužby. Rodiče se pamětníka snažili před válečnými hrůzami ochránit, a tak před ním zlé věci schovávali, například články o Lidicích.

Ladislav Procházka živě vzpomíná i na bombardování Brna 20. listopadu 1944.

„Aeroplány letěly bombardovat do Slezska fabriky na syntetický benzin, protože tam bylo zataženo a tenkrát ty navigační prostředky hlásily, že cíl nemohou zasáhnout. Protože piloti neměli radary na letadlech a bombardování by bylo neúčinný, tak s plnými pumovnicemi nemohli vůbec přistát. Dostali tedy náhradní cíl, svaz se obrátil a letěl na jihozápad. V Brně svrhli 1500 bomb od 50 do 500 kilogramů. Nezasáhli jediný vojenský cíl, všechno to šlo na obytné domy. Strašné!“

Pamětník začal v roce 1943 studovat gymnázium poté, co složil přijímací zkoušky, prošel antropometrickým měřením a jako modrooký blonďáček byl odbornou komisí uznán k další převýchově. Gymnázium ukončil maturitou v roce 1951.

Ladislav Procházka hovoří i o konci války v Brně, vzpomíná na příchod Malinovského armády a na to, jak schovávali sestru před ruskými vojáky ve skříni, kde musela i spát. S koncem války začala opět škola a život se vrátil do normálních kolejí.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky se Ladislav Procházka přihlásil ke studiu architektury, úspěšně udělal přijímací zkoušky, ale na školu nenastoupil. Místo toho z mladické nerozvážnosti a k velké nelibosti rodičů odjel do leteckého učiliště v Dolním Kubíně. Chtěl létat a Československá republika zase v počátcích studené války potřebovala velké množství pilotů.

„Pamatuji si, že jsem neměl žádné prázdniny, ani ne za měsíc jsem nastoupil do Dolního Kubína, kde jsme prodělali pěší výcvik. Tam jsme dostali prvně zabrat, spali jsme ve stanech až do října. Ráno jsme se probudili a měli jsme led v umyvadlech. Ale byli jsme mladí a všechno jsme vydrželi. Potom jsme se v prosinci přesunuli do Olomouce a v roce 1952 jsem začal létat.“

Později byl převelen na Slovensko na letiště Tri duby, v Prostějově létal na bojových letounech. Jeho kariéru vojenského pilota s 500 letovými hodinami na kontě ukončila poznámka, kterou pronesl v roce 1957 o bývalých anglických letcích. Vyjádřil se ve smyslu, jak se k nim republika zachovala nespravedlivě. Jeho řeč nezůstala bez následků, nějaký donašeč to předal dál a Ladislav Procházka byl z politických důvodů z armády vyhozen bez nároku na výsluhy.

„Měl jsem gymnázium, dost jsem znal, a vždycky když jsem se přišel ucházet o zaměstnání: Bereme, potřebujeme! Když jsem přišel za dva dny, už jim přišly kádrové materiály…“

Najít práci bylo pro propuštěného vojenského letce se špatným kádrovým posudkem velmi těžké, rok fáral v dolech a později pracoval u Montovaných staveb v Brně. Na stavbě začínal jako montážní dělník, ale vypracoval se až na mistra. Během zaměstnání v Investprojektu dokončil vysokoškolská studia na stavební fakultě.

Pamětník se v roce 1964 oženil se zubní lékařkou a vychovali spolu syna Michala. Po roce 1989 byl rehabilitován a rovněž ho povýšili na plukovníka letectva. S pádem železné opony začal Ladislav Procházka cestovat po celém světě, navštívil Nový Zéland, Austrálii, Thajsko nebo USA. Od roku 1991 je v důchodu, přesto tráví svůj život velmi aktivně. Od roku 1994 byl členem rady městské části Brno-Královo Pole, oddával a vítal na radnici nové občánky.

Po předčasné smrti své ženy se pamětník znovu oženil. Mezi jeho současné záliby patří hudba, miluje hlavně operu. Zajímá se také o vojenskou historii, aktivně sleduje politické dětí, čte odborné historické knihy a v minulosti se několikrát úspěšně zúčastnil různých televizních vědomostních soutěží.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jana Bruthansová)