The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Procházka (* 1933)

• narodil se 30. listopadu 1933 v Sušici na Šumavě

• otec František pracoval jako vedoucí Baťovy prodejny s obuví, rodina se často stěhovala za prací

• po válce se vyučil elektromontérem, absolvoval průmyslovku, v roce 1971 promoval coby elektroinženýr

• od jara 1965 pracoval osm měsíců v Nigérii na rekonstrukci obuvnické fabriky

• po roce 1968 byl vyškrtnut z KSČ, dále pracoval jako Správce majetku v n.p. Svit v Gottwaldově

• byl aktivistou Občanského fóra ve Svitu

• odešel do předčasného důchodu a do pozdního věku pomáhal s podnikáním synovi Jiřímu

• v době natáčení v březnu 2025 bydlel ve Zlíně u syna Jiřího

„Najednou se hukot letadel přeměnil ve svistivý zvuk a my jsme pochopili, že je zle. Elektrárna dostala plný zásah a okamžitě byl celý Zlín bez elektřiny. Byla to pro mě děsivá chvíle. Tady jsem skutečně poznal, co je to strach. Zlín hoří, u mě převládá zvědavost. Dá se říci, že jsme měli velké štěstí, že se nám nic nestalo,“ vzpomíná Jiří Procházka ve svém vyprávění na bombardování Zlína ve čtyřiačtyřicátém roce. Nálety ho provázely za války i ve Svinoústí a v Berlíně. Otce koncem války odvleklo gestapo do koncentračního tábora, po návratu byl vyhozen z Komunistické strany Československa (KSČ) i pracovního místa ve znárodněném gottwaldovském Svitu. Jiřího Procházku donutili vojenští politruci podepsat prodloužení vojenské služby o dva roky výhrůžkou, že bratr Miloš nebude moci studovat. Osmiměsíční práce mladého odborníka na elektro v krachující obuvnické fabrice v nigerijském Sapele byla ze dne na den ukončena v roce 1966 vojenským převratem v zemi. 

Časté stěhování mladého baťovce

V šumavském městě Sušici se do rodiny začínajícího baťovce 30. listopadu 1933 narodil Jiří Procházka. Maminka Marie Viktorinová byla v domácnosti. Otec František vedl ve městě Baťův obchod s obuví. Brzy byl přeložen do centrály ve Zlíně. V osobním oddělení dostal svazek klíčů od několika půldomků, z kterých si mohl vybrat budoucí bydliště pro rodinu. Přestěhovali se do čtvrti Podvesná u řeky Dřevnice. Záhy byl ale otec znovu přeložen, tentokrát na prodejnu do Blanska. Pamětník má na dětství v Blansku své první vzpomínky na klukovské hry s kamarády končící mnoha lumpárnami. V roce 1937 se narodil bratr Miloš. Malý Jiří se rád zapojoval do práce v otcově prodejně. Roznášel reklamní letáky, pomáhal při vydávání oprav obuvi. S příchodem německých vojáků se snažil porozumět tomu, proč se doma na rádiu objevila zvláštní červená cedulka „poslouchání rozhlasu se trestá smrtí“, proč na ulicích začal potkávat lidi s šesticípými hvězdami s nápisem JUDE a proč bude muset přejít do jiné školy mezi nové kamarády.

Všude okolo již byly obrovské krátery a ruiny

V roce 1940 byl otec opět přeložen zpět do Zlína. Rodina se nastěhovala do nově postaveného domu na Dlouhou třídu k babičce Františce Viktorinové, energické ženě, která mnohdy přísně ale spravedlivě rozhodovala i o mladé rodině. Jiří nastoupil do první třídy, do moderní novostavby zlínské školy, „ke které se blanenská nemohla vůbec rovnat. Vždyť do tělocvičny této školy by se ta blanenská vlezla skoro celá. A všechno bylo skvělé a jasné, čisté a překrásné. A učitelé byli jako táta s mámou. Ale přísnější,“ vzpomíná pamětník. 

V tom čase byl již doma ve Zlíně cítit vliv války. Ještě v roce 1940 byl otec znovu přeložen, tentokrát do Baťovy filiálky v Berlíně. Jako mnohá německá města byl Berlín často bombardován. Maminka měla doma trvalý strach, jestli se manžel vrátí. V roce 1941 vzal tatínek na prázdniny rodinu do Německa. Část prázdnin prožili u moře v ústí polské řeky Sviny. Tehdy se město jmenovalo Swünemünde. I zde se projevila válka v plné síle. Noční nálety na přístav působily na pamětníka jako hrůzostrašné divadlo plné bizarních světel a hluku. V Berlíně byl otec ubytován v domě v ulici Friedrichstrasse. Všude okolo již byly obrovské krátery a ruiny vybombardovaných domů.

Měli jsme velké štěstí, že se nám nic nestalo

Po návratu otce do Zlína, vnímal již malý Jiří intenzivně probíhající válku. Městem projížděly vojenské kolony, časté letecké poplachy děsily obyvatele města, všímal si i stále většího množství dvojjazyčných vyhlášek, oznamujících popravené vlastence. Zabíraly se školy pro ubytování vojsk. Také Jiřího škola byla přestěhována do okrajové části města, do čtvrti Letná. Zde pamětník prožíval první nálet. „Byl to jen takový cvičný nálet, odlehčení vracejících se bombardérů. Ale i to zaneslo mezi dosud poklidné Zlíňáky značné obavy.“ V listopadu 1944 prožíval Zlín i rodina Procházkových další nálet, tentokrát zaměřený na Baťovu fabriku. „Najednou se hukot letadel přeměnil ve svistivý zvuk a my jsme pochopili, že je zle. Všichni jsme seběhli do sklepa upraveného jako protiletecký kryt. Po chvíli se začalo ozývat dunění, všechno se chvělo a najednou zhaslo světlo. Elektrárna dostala plný zásah a okamžitě byl celý Zlín bez elektřiny. Byla to pro mě děsivá chvíle. Tady jsem skutečně poznal, co je to strach. Zlín hoří, u mě převládá zvědavost. Hned se jdeme s bratrem Milošem podívat, co se vlastně stalo. Viděli jsme hořící továrnu, krátery po bombách, a dokonce i výbuch časované bomby. Dá se říci, že jsme měli velké štěstí, že se nám nic nestalo,“ vzpomíná pamětník.

Otec odvlečen gestapem do koncentračního tábora

Před Velikonocemi roku 1945 zatklo gestapo otce a odvezlo ho nejprve do Kounicových kolejí v Brně a potom do koncentračního tábora v Mirošově u Plzně. V zimě na přelomu roku 1939 a 1940 došlo na Brdech k obrovské dřevní kalamitě. Vyrostla zde proto řada pracovních táborů pro nuceně nasazené dělníky. Na konci března a počátkem dubna 1945 se z mirošovského tábora stal postupně tábor koncentrační. Byli sem přemístěni vězni gestapa z brněnských Kounicových kolejí, neboť se očekávalo obsazení Brna Rudou armádou. Tábor hlídaly stráže SS. Zásobování se koncem války silně zhoršovalo a v lágru propukl hlad. Mnoho občanů Mirošova tehdy vězňům poskytlo pomoc. 10. května byl tábor osvobozen americkými vojáky a otec se mohl vrátit domů, pohublý, zavšivený, „ale bez větší úhony na zdraví,” jak vzpomíná Jiří Procházka. Pamětník vypráví o otci jako o účastníku odboje. Rodiče ale o otcově angažmá před dětmi nikdy nemluvili. Zlín byl osvobozen Rudou armádou 2. května 1945. Jiří si vzpomíná na sovětského důstojníka, který se ubytoval v babiččině domě, i na nadšené lidi vítající partyzánskou brigádu pod vedením majora Murzina pochodující městem.

Z rozmíšek doma poznával, že se něco děje

Po válce došlo k řadě změn. Jiří se stal členem obnoveného Junáka. Junácký způsob života na něj silně působil, rád se účastnil oddílového života a prázdniny trávil na skautských táborech. V únoru 1948 došlo v zemi i k významné politické změně. Že se něco děje, poznával pamětník z rozmíšek doma, kde bývali ve sporu otec a oba strýcové, Joža a Karel. Nechápal ještě, proč spory přerůstají až v nenávistné polemiky a proč ze strany strýce Karla došlo dokonce i na vyhrožování. Začal studovat střední odborné učiliště elektrotechnické, které bylo součástí Průmyslové školy při národním podniku Baťa. Studoval obor elektrikář. Musel se ubytovat na internátu. Bydlení v internátu bylo povinné i pro ty, kteří bydleli ve Zlíně. K 1. lednu 1949 bylo město přejmenováno na Gottwaldov a Baťova továrna se přejmenovala na Svit. Došlo ke zrušení Junáka a začal se klást důraz na práci ve Svazu české mládeže (SČM). Pamětník se zapojil do sokolského života.

V roce 1950 byl Jiří vybrán ke studiu na elektrotechnické průmyslovce do Mohelnice. Dva roky na mohelnické průmyslovce byly i léty aktivnějšího sportování. Běhal přespolní závody, lyžoval, skákal na lyžích, hrál hokej. V průběhu druhého ročníku studentům vedení školy sdělilo, že na základě rozhodnutí ministerstva školství o nezbytnosti doplnit střední technické kádry do průmyslu je zrušena možnost dostudovat školu a maturovat a že studenti obdrží umístěnky do podniků. Jiří se snažil najít náhradní řešení. Protože v tom čase armáda dělala nábor do vojenských škol, přihlásil se do letecké akademie. Udělal přijímací zkoušky. „Pak mi ale přišlo sdělení, že s ohledem na politickou nespolehlivost mého otce – ten byl tehdy vyloučen z vládnoucí strany, do níž vstoupil ve své naivní důvěře v sociální i jinou spravedlnost – nemohu být přijat do takto exponované školy.“

Perzekuce otce v n.p. Svit

V červenci roku 1952 nastoupil nakonec Jiří jako zkušební technik na elektrozkušebnu do gottwaldovského Svitu. Po dvou měsících začal učit odborné předměty na učilišti. Otec František po válce pracoval ve Svitu ve vyšší vedoucí funkci. V roce 1953 byl z místa propuštěn. „Neblahou roli zde sehrál i jeho švagr Karel, který při jednání u ředitele Holého o tátovi prohlásil, že je to člověk, za kterého se nemůže zaručit a neměl by dále škodit socialistické výstavbě. Jeho postoj se nám zdál pochopitelným, když jsme se dozvěděli, že nastoupil na tátovo místo.“ V rámci akce „úředníci do výroby“ začal otec pracovat v montážním oddělení, kde se vyráběly elektrické rozvaděče. Syn Jiří mu v počátcích pomáhal práci zvládnout a i doma ho učil základům řemesla, které sám vystudoval. „Tátovi tato práce přirostla k srdci a vydržel u ní až do důchodu. Dokonce se tomuto řemeslu na stará kolena v 50 letech vyučil, i když musel snést moje vyučovací metody,“ vzpomíná pamětník.

Dva roky navíc v armádě

1. října 1953 narukoval Jiří Procházka na vojnu k 12. dělostřeleckému pluku v Holýšově u Plzně. Setkal se zde s oficiální šikanou. Degradace osobnosti byla daleko horší než fyzická zátěž, psychická deprese byla děsivá. Po přijímači byl přidělen do poddůstojnické školy jako radista. V druhém ročníku vojenské služby nastoupil jako velitel radiové čety. Zažil u útvaru několik sebevražd vojáků, kolegů, kteří nedokázali unést psychickou tíhu této vojny. Pod nátlakem velitelů přistoupil nakonec na podpis tzv. rezervačního závazku, z něhož vyplynulo prodloužení vojny o dva roky. Důvodů bylo několik. Kromě psychického stavu, v němž se ocitl, zde byl i nepokrytý nátlak politruků. Pamětník k tomu říká: „Dali mi najevo, že pokud nepodepíši, nedostane se můj bratr na vysokou školu, na niž se právě hlásil. Nevím, jestli to byla pravda. Já jsem přitom požádal o otevřené sdělení, proč byl můj táta šikanován politicky, vyloučen ze strany, vyhozen z práce a bylo mu znemožněno dělat, co chtěl. Sdělili mi, že šlo o zanedbatelnou záležitost a že není třeba se tím nadále zabývat.“ V lednu roku 1955 se stal vojákem z povolání, dostal čtrnáctidenní dovolenou a seznámil se se svou budoucí ženou Marií. Všechen čas volna trávili spolu. „V kavárně Společenského domu zpíval Karel Hála, vyhrával Orchestr Karla Vlacha,“ vypráví pamětník. Jako voják nějaký čas zůstal u pluku v Holýšově, později byl převelen do Kroměříže. Na jaře roku 1957 se s Marií vzali a koncem října byl z vojenské služby propuštěn.

Práce ve Svitu a vysokoškolská studia při práci

V gottwaldovském Svitu nastoupil do elektroprovozu. Komentuje to slovy: “Uvědomil jsem si při práci naprostou nesmyslnost časové mzdy, která dle mého názoru vedla spíše ke flákání než k poctivé práci. A tady někde se zřejmě zrodil můj vztah k práci, k její smysluplnosti, a jistá apolitičnost – i přes moji vynucenou ‘angažovanost’ ve svazu mládeže, v komunistické straně a později ve Svazu československo-sovětského přátelství.“ Manželka Marie v té době pracovala jako knihovačka v účtárně Svitu, později jako účetní a pokladní v Rudém Říjnu. V listopadu 1959 se manželům narodil syn Jiří. V roce 1963 se pamětník pustil do studia Vysoké školy elektrotechnické v Brně. Studoval při práci. Dvojčata Láďa a Táňa se jim narodila v květnu roku 1965.

Osm měsíců v Nigérii

Měsíc poté byl Jiří Procházka vyslán na tříměsíční pracovní cestu do Nigérie. Jednalo se o dodávku a montáž obuvnických strojů v malé, starými stroji vybavené továrně. Svit vyslal do Afriky odborníky – ševce, strojaře a elektrikáře. Na práci ve městě Sapele dohlížel nigerijský ministr financí Festus Okotie-Eboh. Čeští pracovníci přes mnoho obtíží a i přes sabotáže švédské společnosti, která pracovala na stejném projektu, spustili v továrně novou obuvnickou linku a celou výrobu přizpůsobili podmínkám, které znali z provozů ve Zlíně. 1. ledna 1966 se uskutečnilo slavnostní otevření továrny Omimi Shoe Comp. Ltd. v Sapele. Za přítomnosti novinářů a hodnostářů Nigérie pronesl ministr projev, ve kterém vyzdvihl zásluhy šesti excelentních československých techniků na výstavbě jeho továrny. 15. ledna 1966 proběhl v Nigérii vojenský převrat. „Velmi smíšené pocity ve mně vyvolávaly vojenské kamiony, nad jejichž kabinami stáli vojáci a mířili na všechno kolem palnými zbraněmi. Za těchto okolností je více než zřejmé, že náš pobyt v Nigérii těmito dramatickými událostmi skončil,“ komentuje pamětník. 28. ledna 1966 přistáli na letišti v Holešově. „A co mi toto velké životní dobrodružství i zkušenost přinesly? Ověřil jsem si, že jsem schopen samostatné existence v jakýchkoli podmínkách. Všechno, co jsem kdy dosud v životě dělal, mi bylo k něčemu dobré a bohatě jsem to mohl zde uplatnit. A samozřejmě i hmotný prospěch – mohli jsme si koupit auto a byla to Škoda 1000 MB,“ vypráví Jiří Procházka.

Pražské jaro a normalizace v práci

Po návratu z Nigérie pokračoval v dálkovém studiu na vysoké škole a pracoval na Oborovém ředitelství obuvnického průmyslu jako hlavní energetik. Většinu svého pracovního času trávil na cestách návštěvami závodů a podniků v celém Československu. Dění pražského jara v čele s Dubčekem bylo pamětníkovi „velice sympatické“. „A tak v této euforii a radostném očekávání, že blbci, političtí primitivové a kariéristé budou muset odejít, došlo ráno 21. srpna 1968 k velkému rozčarování. My jsme a priori nechtěli opustit komunistickou ideu. Chtěli jsme jen, aby se tento svět začal chovat rozumně a lidsky. Ale jak se ukázalo v následujících letech, bylo to příliš idealistické a nereálné.“

V květnu roku 1969 opustil práci v oborovém ředitelství a stal se vedoucím Správy nemovitostí ve Svitu. V září roku 1970 zemřela maminka Marie. „Byla to pro mě velmi tvrdá rána. Do této chvíle jsem jaksi nevěřil, že smrt je reálnou součástí života každého člověka,“ říká. V říjnu 1971 byl Jiří Procházka promován elektrotechnickým inženýrem. V práci se začala prohlubovat takzvaná normalizace a s ní i prověrky politické spolehlivosti, vyhazování z Komunistické strany Československa (KSČ) a z pracovních míst. Pamětník byl vyškrtnut z KSČ, dále však zastával vedoucí funkci ve Správě budov. „Ale od komunistů jsem pokoj neměl. Ač mi to moc nebylo po chuti, začal jsem pracovat ve Svazu československo-sovětského přátelství. Řekl jsem si, že přátelství mezi národy se má rozvíjet bez ohledu na politickou ideologii.“ V tom čase se účastnil mnoha zájezdů do Sovětského svazu, později i jako průvodce. V prosinci 1984 zemřel pamětníkův otec.

Aktivista Občanského fóra ve Svitu

Po listopadových událostech, v prosinci roku 1989, vzniklo ve Svitu Občanské fórum (OF). Pamětník říká: „A já jsem šel jako aktivista do jeho ústředí. Zrod OF v podniku provázela řada obtíží, které pramenily především z toho, že si lidé za dlouhá léta zvykli na fakt, že za ně rozhoduje někdo jiný. Samostatné jednání neuměli.“ Byla navázána spolupráce s firmou Baťa. Nenaplnila se však očekávání, že dojde ke vzkříšení baťovského systému podnikání a k uplatnění úcty k práci a výsledkům pracovního úsilí podle myšlenek jeho zakladatele. V roce 1991Jiří Procházka vykonával na svém pracovním místě ve Svitu funkci likvidátora a v prosinci se rozhodl odejít do předčasného důchodu. Spolupracoval se synem Jiřím v jeho firmě Cominfo a v nově založené firmě Indicie zpracovávali účetní agendu pro drobné podnikatele. Ve volném čase s rodinou často cestoval po zemích Evropy. Od roku 2000 se pamětník 15 let obětavě staral o nemocnou manželku. V roce 2001 sepsal své životní zkušenosti a zážitky z cest do rukopisu s názvem “Vzpomínání” a podtitulem “Věnováno mým dětem a vnoučatům, aby se mohli poučit z mých chyb, a mé milované ženě, třeba se dozví něco nového”. 

V době natáčení, v březnu 2025, žil ing. Jiří Procházka střídavě ve Zlíně a Ostravě u svých dětí.