The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Procházka (* 1929)

• narozen 20. dubna 1929 v Kroužku - Rousínově na Vyškovsku

• otcem byl Antonín Procházka, narozený 1895 tamtéž. Za první světové války padl v Rusku do zajetí

• matkou byla Anna, narozená v roce 1906 jako Růžičková

• pamětník vyrůstal v Hlubočanech ve Vyškovském jazykovém ostrově, nejmenší německy mluvící enklávě v tehdejším Československu

• v roce 1939 musela rodina Hlubočany opustit a přesídlit do Nížkovic

• pamětník se vyučil krejčím v Prostějově na škole Arnošta Rolného

• osvobození zažil v Nížkovicích

• v roce 1948 byl přeložen do Varnsdorfu

• v roce 1957 byl zatčen a v prosinci odsouzen k desetiletému žaláři

• odseděl si 5,5 roku v táboře Vojna u Příbrami a na Pankráci

• v roce 2022 žil v domově důchodců v Hrádku nad Nisou

Když mu manželka do vězení poslala s balíčkem i růži, bachař pozdravení ze zahrádky před jeho očima schválně mrštil do koše. „Snad bych tomu chlapovi hubu rozbil, kdybych mohl,“ svěřuje se Antonín Procházka. Život ho naučil, že každého je dobré brát s rezervou.

Jako Čech vyrůstal v nejmenším německy mluvícím ostrůvku v prvorepublikovém Československu. V obci na Vyškovsku pak v roce 1939 zažil národnostní třenice. „Němci podkopávali krumpáčem českou školu a házeli do oken cihly,“ popisuje. Učil se na internátu založeném v Prostějově slavným Arnoštem Rolným. V roce 1948 přesídlil na sever Čech, kde se oženil.

Svého syna však viděl poprvé až jako tříletého, neboť v roce 1957 byl zatčen a odsouzen k desetiletému žaláři. Seděl v Příbrami a na Pankráci. „Nebylo to nic férového,“ cítil stále i v roce 2022 křivdu.

Když po pěti a půl letech vězení vyšel na svobodu, dozvěděl se o tragickém osudu svého strýce. „Jeho šéfa z Palírny u Zeleného stromu zavřeli. Dostal předvolání k soudu a byl z toho úplně vyděšený: ,Podívej se na Toníka, jak dopadl’, bál se nespravedlivého procesu. Druhý den ráno se podřezal.“

Prostřelil si prst přes chleba

Antonín Procházka se narodil 20. dubna 1929 v Kroužku, což je část obce Rousínov na Vyškovsku. Křestní jméno dostal po otci, který přišel na svět tamtéž 9. ledna 1895. Antonín Procházka senior se v mládí učil na obchodního příručího. Praxi absolvoval ve Vídni. Během první světové války musel jako mladík narukovat, byť se snažil odvedení vyhnout. „Dokonce si prostřelil prst přes chleba, aby na frontu nemusel,“ pamatuje si pamětník z otcova vyprávění. Válce jeho otec stejně neunikl. Na východní frontě se však raději nechal zajmout.

„Ve Smolensku byl se dvěma Rakušáky, kteří se na něj upnuli, protože jako Slovan měl blíž k ruskému jazyku. Když válka skončila, spolu se vrátili ze zajetí domů. Po padesáti letech si otec na dva kamarády ze Smolenska vzpomněl a napsal do jejich vesnic. Jeden se mu ozval, druhý byl už mrtvý. Do smrti otce v roce 1978 spolu kamarádili. Někdy přijel on do Čech, někdy otec s rodinou zase do Rakouska,“ zmiňuje pamětník přátelství vzniklé ve starobylém ruském městě.

„Říkal, že zajetí tam bylo hrozné. Nejprve přijeli rudí, vydrancovali to tam. Pak zase bílí a ti to ještě vypálili. Nikdo nevěděl, co se děje a kdo kde vlastně vládne,“ popisuje zmatky.

Matka Anna, rozená Růžičková, byla o jedenáct let mladší než její muž. Její otec Vilém Růžička provozoval v Přemyslovicích hospodu, kde se pamětníkovi rodiče také seznámili. V roce 1927 se jim narodil prvorozený syn Vladimír. Dva roky po něm Antonín.

Vyrůstal v nejmenší německé enklávě v ČSR

Pamětník již neví, proč se jeho otec dal k četnictvu, každopádně díky svému dřívějšímu působení ve Vídni uměl perfektně německy, a proto ho nadřízení poslali sloužit do Hlubočan na Vyškovsku. Jednalo se totiž o obec, která patřila do  takzvaného Vyškovského jazykového ostrova, který byl nejmenší německy mluvící enklávou v tehdejším Československu. V roce 1930 žilo v Hlubočanech necelých 750 obyvatel. Z toho 233 bylo Čechů. Pro 510 Němců se obec jmenovala Hobitschau.

Národnostní hranice prý byly jasně vymezené. „Měli jsme partu Čechů a s Němci jsme se vůbec nekamarádili,“ říká s tím, že si hrál s českými dětmi, jejichž rodiče pracovali převážně na tamním statku patřícím J. Podivínskému.

V obci fungovala i česká škola. Učil v ní jeden český pedagog. „Šlo o malou školičku uprostřed vesnice. Dohromady nás nebylo ani dvacet. Němci měli ohromnou školu, všechno ovládali,“ konstatuje.

Po většinu třicátých let však bylo podle pamětníka česko-německé soužití víceméně bezproblémové. „Můj otec byl třeba často zvaný na zabijačky. Do roku 1939 bylo všechno v pořádku. Pak se Němci otočili zády a byl konec,“ podotýká Antonín Procházka.

Patnáctého března 1939, kdy nacisté obsadili okleštěné Československo, mu bylo téměř deset let. „Jako kluk si pořád pamatuji, jak jsem šel do školy a přijeli Němci na motorkách a měli gumové pláště. Pršelo, bylo ošklivo,“ zmiňuje. Národnostní vztahy se rychle vyhrotily.

Českou školu podkopávali krumpáčem

Procházkovi v Hlubočanech bydleli na četnické stanici v prvním patře. „Rolety jsme nechali vytažené v místnostech, ve kterých jsme spali. A naopak v těch ostatních je stáhli, abychom je zmátli a cihly případně házeli do oken, kde si mysleli, že spíme. Jenže Němci hlídali stanici s puškami, takže nám se vlastně nemohlo nic stát. Akorát Češi okolo to odnášeli,“ líčí. Špatně dopadl třeba výše zmíněný statkář Podivínský. „Němci se k němu špatně zachovali, a když se dostali k moci, snad ho tahali po poli,“ vypráví Antonín Procházka.

Pro jeho rodinu bylo poslední kapkou, když český učitel navštívil matku a líčil jí aktuální situaci. „Říkal jí, jak Němci podkopávají krumpáčem českou školu a házejí do oken cihly. Maminka pak přišla a řekla: Kluci, ráno jedete pryč!” Na chvíli odjeli k tetě a pak do vzdušnou čarou patnáct kilometrů vzdálených Nížkovic, kam byl brzy převelen jejich otec.

Ani tady se jim nevedlo nejlépe. „Taky jsme tam dopadli špatně, protože se tam přistěhoval jeden poturčenec, jak se říká. Byl Čech, pocházel z Komořan, ale hlásil se k Němcům. Zalíbil se mu náš byt, vystěhovali nás a neměli jsme kam jít. Nábytek jsme roznesli po sousedech a jeden sedlák nám přenechal komůrku, kde jsme mohli bydlet. Byly tam jen dvě postele, pro mě s bráchou a pro rodiče,“ popisuje nuzné podmínky.

Učil se u Bati oděvního průmyslu

Domov poprvé opustil jako čtrnáctiletý, kdy odešel do Prostějova na internát učit se na krejčího. Zde poznal i Arnošta Rolného (1887-1950), pod jehož vedením se za první republiky stala firma Rolný špičkou v oděvním průmyslu. V polovině 30. let v Československu provozoval téměř sto prodejen. V roce 1938 založil učňovskou, krejčovskou a obchodní školu. Za druhé světové války tam studovalo na šest stovek učňů. „Šéfa dělal Němec, vedli to dva vysocí Němci a my jsme tam šili oděvy pro německé vojáky,“ vzpomíná pamětník. Dopoledne nejprve pracovali. Do školy chodili až v pět hodin odpoledne.

„Na internátě jsme měli vojenskou výchovu. Normální raport a ráno rozcvičky. Bylo nás na pokoji asi šedesát, takový hangár to byl. Když jsme se ráno vrátili z rozcvičky, byl tam hrozný puch,“ vybavuje si.

Žáci školy tvořili takzvaný sbor mladých mužů. „Když jsme šli po městě, věděli, že jsme takzvaní mladí muži a mladé ženy. Byli jsme ještě patnáctiletí smradi a zaměstnanci nám museli říkat mladí muži a vykat nám,“ usmívá se.

Pamatuje i Rolného. „Když jsme něco potřebovali, šli jsme za ním a dal nám peníze třeba na nějaký večírek. On byl komerční rada. Měl Grandhotel v Prostějově a jezdil na kole. Měli jsme uniformy a museli jsme ho zdravit. Měl to pak převzít jeho syn, ale ten utekl do Švýcarska,“ vypráví.

Nad hlavami jim svištěly kulky

Když se však blížila fronta, z internátu utekl domů a konec války prožil s rodinou v Nížkovicích. „Byli jsme osvobozeni kolem 26. dubna. Ráno jsme se probudili a viděli jsme tam na kopečku Rusáky,“ dobře si pamatuje ten okamžik.

„U sousedů jsme měli takzvané krechty. Z toho se udělal kryt. A když letěla letadla, tak jsme se tam schovali a zase jsme vylezli. V noci jsme spali, protože se moc nestřílelo, ale ráno jsme se zase přiblížili ke krytu,“ popisuje.

V Nížkovicích Němci postavili na obranu barikády, které zaminovali. Když přijely první sovětské jednotky, pamětníkův otec s nimi komunikoval, neboť řeč uměl z ruského zajetí. A upozorňoval je na nebezpečí výbuchu. Při pokusu o odminování však bomby explodovaly. „Najednou jsem viděl, jak se barikáda rozlítla, všude řev. Utekl jsem zpátky na most, kde byla maminka. Ptala se, kde je brácha Vláďa. Nevěděl jsem. Ale brácha tam nakonec nebyl, takže jsme oba zůstali v pořádku,“ vykládá.

„O život v Nížkovicích přišla fůra lidí, i některé baráky miny zasáhly. Když Rusové na Němce stříleli, slyšeli jsme, jak nad námi svištěly kulky,“ vybavuje se mu nepříjemný zvuk. Po válce se opět vrátil do Prostějova a v roce 1946 školu dokončil. Ve stejné době byl podnik znárodněn a přejmenoval se na OP Prostějov.

Nepustil je do baráku, maminka zešedivěla

V roce 1948 zažili Procházkovi stejně jako celé Československo přelom. Jeho otce sloužícího tehdy v Unčovicích na Litovelsku ve Sboru národní bezpečnosti jako velitel stanice poslali „do penze bez penze“. Důchod nedostal, až zpětně. Nejprve musel chodit do fabriky.

Drama zažila Procházkova rodina s bydlením. Už v roce 1935 pamětníkovi rodiče koupili dům na důchod v Rousínově. Otce jeho nejbližší přesvědčovali, aby se do něj odstěhovali hned po válce. „Odmítl, říkal, že si chce odsloužit nějaký čas ve svobodné republice,“ napsal Antonín Procházka junior v rubrice ‘Osudy čtenářů po únoru 1948’ 26. února 2003 v Libereckém dnu.

Až když jeho otec přišel v roce 1948 o služební byt, chtěli se do domu nastěhovat. Čekal je však šok. „Měl ho pronajatý učitel Vaculík, myslím. A když tam měl pustit rodiče, řekl jim, že to znárodnil. Maminka z toho zešedivěla. Násilím se rodiče dostali alespoň do chodby a tam složili svoje věci. Dva roky trvalo, než se všechno vyřešilo a uznali, že je byt náš a musí se vystěhovat,“ vysvětluje pamětník.

„Mezitím rodiče bydleli v malé místnosti na dvoře, kde byla jedna postel, jeden stůl a jedna kredenc. Víc se tam nevešlo. Když brácha přijel z vojny, spával pod stolem. A když jsem přijel domů z Čech já, musel jsem jít přespat do sousední vesnice k tetě. Když jsem zase odjížděl, máma říkala, že mi nemůže upéct ani buchty a ať řeknu tetě, aby mi je upekla. A takhle to trvalo až do roku 1950,“ vypráví pamětník, který se tehdy do rodného kraje již vracel ze severních Čech, kam ho  v roce 1948 poslali pracovat. Konkrétně do Varnsdorfu, kde zařizoval sklady s oděvy.

O rok později měl již zaměstnání v Liberci. „Ve dvaceti letech jsem z toho byl na nervy. Měl jsem pod sebou třicet lidí a zodpovídal za miliony,“ přiznává.

Po vojně v letech 1951-1953, která se mu kvůli smrti Stalina s Gottwaldem prodloužila na 31,5 měsíce, začal dělat ve velkoobchodě s oděvním zbožím v Hrádku nad Nisou. „Nastoupil jsem jako vedoucí provozu. Pak jsem dělal účetního,“ říká. Od roku 1954 byl ženatý.

K soudu nahnali dělníky z fabrik

V roce 1957 se mu život převrátil naruby, když ho 4. června zadržela policie. „Normálně jsem jel do práce, přijeli policajti, že potřebují jen něco vysvětlit a vzali mě do Liberce. Dokonce jsem tomu věřil. Netušil jsem, že jsem něco udělal. Myslel jsem, že jim jen něco vysvětlím a půjdu domů. Trvalo mě však pět a půl roku, než jsem to vysvětlil,“ vtipkuje s odstupem desetiletí.

Tehdy mu však do smíchu nebylo. Následující měsíce strávil ve vazební věznici v Liberci. „Byla tam jedna místnost, stavěná tak možná pro dva lidi. Jenže nás tam v jednu chvíli bylo dokonce šest. Byl tam francouzský záchod, a to bylo vše. Ani si dnes nedovedu vzpomenout, jak jsme se umývali. Dopracoval jsem se pak až k tomu, že jsem spal u dveří, zpod kterých proudilo trocha vzduchu z chodby. To bylo už čestné místo,“ popisuje nové životní podmínky.

Před soudem stanul v prosinci. Přelíčení se odehrávalo v budově Střelnice nedaleko libereckého krematoria. „Do ohromného sálu nahnali lidi z fabrik, Střelnice byla plná. A monstrproces trval tři dny,“ líčí Antonín Procházka a dodnes cítí křivdu.

„Jednou si mě pozvali na policii u Lesní školy u zoologické zahrady. Ptali se mě, jestli mám nějakou zbraň. Říkal jsem, že švagr je důstojníkem u armády a u rodičů měl svoje věci, a když jsem dělal pořádek, byla tam nefunkční pistole. Řekl jsem, že je tam v nočním stolku. Jeli pro ni. Podle nich jsem z ní chtěl střílet, když mě přijeli zatýkat. Ale švagra se nikdo nezeptal, koho je, koho není!“ 

Prokurátora proklel

Na trestné lavici usedlo podle pamětníka celkem deset obžalovaných. „Ti dva hlavní dostali čtrnáct a třináct let,“ vysvětluje. Všechny okolnosti případu se dozvěděl až zpětně.

„Nemohli jsme se s nikým sejít. Šlo o rozkrádačku. Nějací dva zaměstnanci získávali přes prodejny peníze, já byl účetní. Obhajoval mě nějaký doktor Škréta. Za obhajobu jsem zaplatil kolek za deset korun. Obhájce byl na nic, on asi ani nemohl, protože by nejspíš přišel o práci, kdyby mě tam začal nějak víc obhajovat,“ myslí si Antonín Procházka.

Původně předpokládal, že ho soud osvobodí a půjde domů. „Tvrdili to všichni, i policajti. Rodiče na proces přijeli z Moravy, že už budu doma,“ připomíná. Proto pro něj byl závěrečný verdikt doslova šokem. „Když četli rozsudky, čtrnáct, třináct, deset let. A najednou zaznělo: Procházka deset let, pak už jsem nevěděl nic,“ přiznává.

„Rozsudek zněl: Trestá se odnětím svobody na deset roků, ke ztrátě majetku a náhradě škody 2416 korun. Ale žádnou škodu jsem neudělal! 416 korun bylo za kalhoty, které jsem si vzal přes prodejnu, a ještě je neměl zaplacený,“ vysvětluje. „Byl jsem jen účetní. Psali tam nějaký blbosti, kterým jsem vůbec nerozuměl. Ale když se to tak vezme, deset let za náhradu škody 2416 korun? To vůbec nedává rozum!“ zlobí se.

Jak si to sám pro sebe vysvětloval? „Potřebovali se na mně zahojit za to, že otec šel do penze bez penze. Pomstili se. A ještě asi za to, že v roce 1948 za mnou přišel ve Varnsdorfu kádrovák a dal mi přihlášku do KSČ, ať si vyberu ze dvou možností. Strčil jsem přihlášku do šuplíku a řekl jsem: Ne! Otec mi radil, ať to podepíšu, ať se podívám, jak dopadl on. Nakonec jsem podepsal a byl jsem kandidát KSČ. A když jsem se v roce 1953 vrátil z vojny, legitimaci jsem hodil do kamen a tím to bylo vyřízený. A jim nešlo furt do hlavy, že jsem byl a už nejsem. Tak mi všechno spočítali,“ přemítá.

Bral to jako velkou nespravedlnost. „Prokurátor se jmenoval Hrnčíř. Jeho rodinu jsem proklel, nevím do kolikátého kolene. Psal si tam, co chtěl. Když jsem mu řekl, že o tom nic nevím, tak odpověděl, že on o tom ví a to stačí,“ kroutí hlavou. Podle žalobců byl ozubeným kolečkem ve zločinném soustrojí.

„Dali mně deset let a bylo to vyřízený. Když jsem se odvolal, stejně to nepomohlo. V roce 1968 jsem psal o revizi rozsudku na Nejvyšší soud, protože to nebylo nic férového. Ale pak se poměry zase otočily, jen mi napsali, že žádost předali dál a už se o mě nikdo nestaral,“ vykládá.

Syn se mu narodil, když už byl zavřený. „Manželka nedostala ani porodné, ani rodinné přídavky na kluka, a když chtěla jít do práce, napsali jí, že v celém okrese pro ni ve školství místo není, že má za manžela zločince. Kde dělala ředitelku mateřské školky, tak tam pak dělala uklízečku,“ podotýká.

Přivítaly ho ostnaté dráty a haldy

Celkem si odseděl pět a půl roku. První dva měsíce po rozsudku ještě strávil ve věznici v Liberci. „Nevím, jak to člověk mohl snést. Těšil jsem se alespoň do práce. Dělali jsme pro jabloneckou Bižuterii, mezi takovými knoflíčky jsme vyřazovali šmejdy. To bylo jediné zaměstnání,“ říká.

Až poté ho převezli do Příbrami. „Pamatuji se, jak jsme přijeli na Bytíz (poznámka autora - největší z uranových dolů na území Československa). Viděl jsem tam haldy a ostnaté dráty. Vyložili jen někoho a jeli jsme zase dál. Přijeli jsme na tábor Vojna a tam bylo to samé, haldy a dráty,“ vybavuje si.

V pracovním táboře Vojna byl do roku 1959. Pracoval na povrchu. „Zaplaťpánbůh, že jsem nemusel fárat,“ přiznává. Na práci je vozili po stavbách. Pracoval například na kulturním domě v Příbrami, který postavili v letech 1957-1959. „Dělali jsme tam ještě večer a ráno tam už nastupovalo divadlo,“ směje se. Stavěli i bytové domy, kanalizaci, silniční vpusti a podobně.

Jak vypadal denní režim? „Vzbudili nás, dostali jsme snídani a šli nástup do práce. Byla tam brána a jednoho po druhém nás četli a museli jsme bránou procházet. Přijel autobus, naložili nás a odvezli na pracoviště. Pak nás zase přivezli, dali jsme se trochu do kupy a byl konec dne,“ popisuje. V autobuse měli mít vždy hlavy dole. „Jednou však autobus naboural. Když jsme měli pak dát hlavy zase dolů, už jsme je nedali. Byl z toho průšvih,“ konstatuje.

Pozdrav ze zahrádky mrskl do koše

Návštěvy byly za odměnu. „Jednou jsem dostal balíček. Bachař si mě pozval a přede mnou ho otevřel a tam byla růžička s dopisem, že mi manželka posílá poslední pozdrav z naší zahrádky. On ji vzal a mrsknul s ní do koše. Kdybych mohl, tak bych snad tomu chlapovi hubu rozbil,“ svěřuje se.

„Byly tři druhy jídel. Ti, co dělali do sta procent nedostali maso, měli jen omáčky. Ti, co dělali do sto dvaceti procent, měli lepší jídlo. A my, co jsme dělali nad sto dvacet procent, jsme měli docela dobré jídlo, dalo by se říct,“ vypočítává. „Já dělal v průměru na sto šedesát procent. Měl jsem dokonce povolenou televizi, ale nikdy jsem na ní ani nešel. Říkal jsem, že od nich nic nechci,“ zdůrazňuje.

„Na barákách jsme se nemohli scházet, že bych šel do druhého za někým na návštěvu. Akorát když byla jednou za měsíc volná sobota, jáchymovská sobota, mohli jsme být venku na place, hráli jsme košíkovou a tam jsme se scházeli. To už se vědělo, že někdo přijel třeba z Liberce, a za ním jsme pak hned šli. Takhle jsem se seznámil s jedním pánem z Hrádku, jehož zavřeli jako kulaka. Když nás pustili, tak jsme se tady pak scházeli,“ prozrazuje.

Ty jsi náš tatínek?

Po šedesáti letech se do tamního Památníku Vojna u Příbrami zajel podívat se svým synem. „Na prohlídce muzea jsem vždy ukazoval, že tady byla kulturní místnost, tam ošetřovna a nějaká paní pak za mnou přišla a ptala se, jestli jsem tam byl a zda se s někým z vězňů stýkám. Říkal jsem, že už ne, že jsou už všichni mrtví. Pak si mě vyfotila. Říkal jsem jí, ať si k tomu doplní vězeň číslo 7933,“ směje se. „Ale bylo to hrozný. Člověk si dnes říká, jak to všechno mohl prožít.“

Za čas ho z Příbrami přeložili na Pankrác. „Syna jsem poprvé viděl, když mě pustili na ‘dovolenou’. Narodil se v roce 1957 a poprvé jsem ho viděl v roce 1960. Už mluvil a ptal se: Ty jsi náš tatínek, viď?“ vzpomíná na okamžik, kdy poprvé spatřil syna Jaroslava. Ten pak později proslul jako silák a rekordman ve zvedání sudů s pivem. V roce 1999 vytvořil v Pelhřimově rekord, kdy na své hrudi po dobu 10,13 vteřin udržel fošnu zatíženou sudy o celkové hmotnosti 600 kilogramů.

I coby vězeň na Pankráci pracoval na stavbách. „Tam jsem dělal „v parku Juldy Fuldy“ zimní stadion,“ usmívá se. Na svobodu ho propustili po pěti a půl letech vězení.

Až poté se dozvěděl o tragickém osudu svých strýců z matčiny stany. „Jeden strejda dělal v Palírně U Zeleného stromu a jeho šéfa zavřeli. V té době jsem už byl zavřený. Dostal předvolání k soudu. Byl z toho úplně vyděšený. Říkali mu, že prostě jen řekne, co ví, a má vyřízeno. ‚Podívej se na Toníka, jak dopadl‘, reagoval. A ráno se podřezal a k soudu nejel. Chtěl zabít i tetu, ale ubránila se,“ líčí tragické události.

Režim rodinu hodně poznamenal

Další matčin bratr spáchal rovněž sebevraždu. „Strejdovi v roce 1948 na vesnici sebrali hospodu ve Stražisku u Prostějova. Byla nádherně zařízená. Vždy v létě jsme se tam celá rodina setkávali. Jako kluci jsme tam roznášeli pivo. Otec ho točil a maminka pomáhala v kuchyni. Bylo tam pořád plno. Ale sebrali mu ji a on se oběsil,“ říká, „Naše rodina byla režimem hodně postižená.“

Až do penze pak pracoval u Pozemních staveb Liberec. „Dělal jsme všechno možný a bylo mi dobře. Neměl jsme žádné starosti, kdežto když jsem dělal účetního, práci jsem si nosil domů,“ porovnává.

Při pokládání dlažby v dolním centru Liberce prožil i 21. srpen 1968. „Dělal jsem pod nádražím, kde byla prádelna, dlažbu. Jel jsem do práce prvním vlakem kolem půl páté a furt jsem něco slyšel a říkal si, co se to děje. V deset hodin jsem od radnice slyšel střelbu. Tak jsem jednoduše sekl s prací, sedl na vlak a jel domů. Až tam jsem se vše dozvěděl. Čtrnáct dnů jsem pak do práce vůbec nešel. Seděl  jsem u televize a sledoval, co se kde děje. A manželce jsem řekl, ať vezme děti a jde jim ukázat radnici, kde byla ještě krev, aby viděli, jak to tady v osmašedesátém vypadalo,“ popisuje.

V roce 1989 šel do důchodu. „Na baráku bylo pořád co dělat,“ říká o domu v Hrádku nad Nisou, kde bydlel od roku 1954. V Hrádku nad Nisou žil v tamním domově důchodců i v roce 2022.