The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislav Princ (* 1943)

• narozen 21. ledna 1943 v Praze rodičům Vlastimile a Františkovi Princovým

• kvůli bývalým profesím rodičů špatný kádrový posudek, kvůli němu např. problémy dostat se na střední školu

• studium střední uměleckoprůmyslové školy v Praze, po níž na umístěnku do angažmá v nově vzniklém Divadle Alfa v Plzni

• zde v činoherním souboru divadla několik sezón, potom též působení v DJKT

• v roce 1977 léčba vážných zdravotních problémů, díky tomu pak již útlum veřejného vystupování

• do sametové revoluce výtvarníkem v Propagačním podniku spotřebních družstev v Plzni

• po revoluci podnikatelem u soukromé společnosti Reklama Princ Schleiss, poté nástup na plný úvazek do volnočasového střediska dětí a mládeže v plzeňské čtvrti Lochotín

• vedení souborů Thálie a Sebranka, v nichž zaměstnán dramaticko-výchovnou činností s dětmi a mládeží, v souboru Sebranka dodnes

Patříte k lidem, kteří by souhlasili s tím, že jméno člověka má na jeho život zásadní vliv? Jsou
i tací, kteří by tuto tezi popřeli. Bylo by ovšem zajímavé, jestli by nadále tvrdili to samé,
kdyby se seznámili např. s příběhem pamětníka Zdislava Prince. Kultivovaným gentlemanem,
který ctí rod a jeho čest, celoživotně ho těší umění a nezalekne se „draka“ ani práce.
Prostorem vlaje jako šlechtic na francouzském dvoře, vždyť skutečné kořeny z Francie mu
propůjčuje příjmení Princ, zároveň si ze všeho i ze sebe rád utahuje. Svědčí o tom mimo jiné
chování jeho přátel, např. kolega Koenigsmark pro něj kdysi do divadelní hry o Sněhurce
napsal roli prince Zdislava a náramně ho pak těšil pohled do programu, v němž zcela oficiálně
stálo zapsáno: princ Zdislav – Zdislav Princ. 

Nebude pravděpodobně divu, že nositeli takového jména s kapetovskými kořeny a zmíněnou
povahou soudruzi totalitního komunistického Československa na jméno nepřišli, jak se říká, a
tak mu pro nevhodný původ věnovali preventivně tzv. špatný kádrový posudek.

Už souhra „soudruh Princ“ byla komická

Na „špatný původ“ bylo zaděláno nejenom šlechtickými kořeny jména Princ, které komunisty
řekněme iritovalo. Zřejmá souvislost se vztahovala k profesím rodičů. 21. ledna 1943 se
v Praze narodil Vlastimile a Františkovi Princovým. Otec sloužil za první republiky u policie,
po válce musel ale odejít do výroby a v duchu tehdejší filozofie “kdo nebyl dělník, nebyl
náš“, nastoupil do závodu Avia na výrobu letadel, kde se stal kontrolorem motorů. Platil též
za zdatného sportovce, v roce 1947 dokonce získal titul mistra Evropy v závodní chůzi, což
mimo jiné dokládá působivá fotografie, na níž mu pohár předává slavná prvorepubliková
herečka Adina Mandlová. „Ale dostal zahulit v tom směru, že už souhra „soudruh Princ“, což
tehdy se museli oslovovat „soudruhu“ všichni, byla sama o sobě komická, ti soudruzi se
vždycky zarazili a říkali: ´To je nějakej feudál, to bude špatný,´“ vzpomíná na otcovy štrapáce
v začátcích komunistického Československa pamětník. Na matku zase nebylo dobře nahlíženo
kvůli jejímu módnímu salónu, který provozovala na Letné v Praze. Salón jí pak vzali a
zaměstnali ji v něm jako vedoucí, nově tedy dohlížela na provoz závodu s názvem Vkus. 

S bratrem Jiřím měl pamětník hezký vztah, i když vznikaly občas menší konflikty dané hlavně
větším věkovým rozdílem mezi sourozenci. Když bylo bratrovi 19 let a pamětníkovi dvanáct,
musel Jiří nastoupit na vojnu k útvarům PTP. Jednou z legrace totiž nasedl na čísi
zaparkovaný motocykl západní značky Harley, načež byl za tuto situaci udán s dovětkem, že
motocykl chtěl Jiří jistě ukradnout. Po delším procesu, který se nad udáním rozpoutal, si bratr
za trest vysloužil zápis do už tak špatného kádrového posudku a nástup ke zmíněným
„pétépákům“. „Neboli tam, kam chodili princové a šlechtici. Jednak byl Princ a jednak měl
tento malér,“ vysvětluje pamětník a zároveň připomíná: „Naši byli výborný, nic nám
nenalhávali, ale připravovali nás na to, abychom byli schopni žít v té době, protože je
pochopitelně poznamenala, ale neslyšel jsem nikdy slova jako: ´ty hajzlové´ nebo: ´oni nám
udělali tohle a tohle´. Měli v sobě takovou prvorepublikovou hrdost, ale ten nastupující režim
brali jako zcestnej.“

Vezmeme si pravítko, přiložíme a trhneme hřbet

Že s režimem nebude vše tak docela v pořádku, si pamětník začal sám uvědomovat záhy.
Jednak kvůli problémům rodičů, jednak kvůli situacím, jakou byla např. tato: „Dodneška si
pamatuju hnusný okamžik, rok tak 53, 54. Soudruhům se znelíbil soudruh Stalin, který do té
doby byl Někdo. My jsme přišli do školy a tehdy učebnice měly v prvních stranách portréty
Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Gottwalda, asi pěti slavných levicových potentátů. Mě a bráchu                                 doma vychovávali, že kniha i učebnice se nesmí ničit. Ve škole ale paní učitelka řekla:
´Vyndáme si knihy a všechny učebnice dáme na stůl, vezmeme si pravítko, přiložíme ke
hřbetu a trhneme hřbet.’ Ale nikdo nám neřekl, proč soudruha Stalina, který byl do té doby
modla, trháme. Přišel jsem domů a naši z toho měli trošku radost. Říkali: ´Víš, Slávečku, ono
se to mění, ta doba, tak asi už to bude lepší.´ Nebylo, bylo to furt horší a horší.“ 

Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu se pamětník jen složitě dostával na střední školu.
Pomohl tehdy ředitel základní školy, na niž malý Zdislav chodil, a přimluvil se, aby mohl být
přijat na uměleckoprůmyslovou školu. Komplikované to měl i s přijetím na DAMU, a tak si
po střední škole v 18 letech vybral ze dvou umístěnek tu, která ho z Prahy v říjnu roku 1961
odvedla rovnou do nově vzniklého divadla Alfa v Plzni.

Oni soudruzi všichni s odpuštěním většinou chlastali

V Alfě měl od začátku skvělé kolegy, např. Janu Postlerovou nebo Helenu Aubrechtovou. O
něco později do ní nastoupil Jiří Grossmann[1]. S ním si pamětník kromě společného
vymýšlení různých gagů a šprýmů rozuměl i v tom, že oba pocházeli z Prahy, která jim
v Plzni chyběla. V dalších letech zde působil např. známý hudební skladatel Bohuslav
Ondráček, a než zamířili do pražských angažmá, hráli a zpívali v divadle chvíli také Václav
Neckář a Marta Kubišová. 

Soubor, jehož se na začátku své kariéry stal Zdislav Princ součástí, tehdy uváděl kabaretní
představení. Vedl ho doktor Josef Koenigsmark[2], tentýž tvůrce, který pak v 70. letech za
své antikomunistické postoje musel vymýšlet hry pod pseudonymem Josef Pavlík a pro
pamětníka do hry o Sněhurce napsal onu roli prince Zdislava. 

O 60. letech mluví Zdislav Princ jako o krásné době. Po okupaci v roce 1968 se však
podmínky přitvrdily a pro vícero umělců vystupujících proti politickému vývoji, s nimiž se
během své divadelní kariéry setkal, to znamenalo mnohdy konec jejich veřejného působení.
Kromě Josefa Koenigsmarka je v tomto ohledu zmiňován Jan Gross, herec a režisér divadla
Alfa a DJKT, který z divadelních prken odešel do plzeňského dopravního podniku vydělávat
si na živobytí jako řidič tramvaje.

Komunisté od začátku dohlíželi na uměleckou činnost v Alfě. „A tak na generálku chodívalo
tzv. HSTD, neboli: Hlavní správa tiskového dohledu, kdy už to představení je víceméně
hotové, a teď začali šťourat do textu,“ připomíná Zdislav Princ a pokračuje: „To byly opravdu
malichernosti. Hlídali pak takhle třeba zneužití jména prezidenta Husáka, a když zaznělo v
textu „husa“, muselo se měnit na drůbež. Dneska je nám to k smíchu, ale bylo to hrozný.“
Umělci používali na své „cenzory“ pozoruhodné techniky, aby odvedli jejich
pozornost: „První Alfa měla i baletní soubor a tam byly kočky, pěkný holky prostě, a jak si
sedl ten pán, většinou takovej pupkatej, děvčata na něj: ´Nedáte si štamprličku?´ a oni všichni
teda s odpuštěním soudruzi chlastali, takže si hned dali štamprličku a potom byli povolnější v
rámci textů nebo je možná ani neslyšeli. Takže byla to složitá doba.“  

Na vojně jsem zažil dokonce několik úmrtí vojáků

Nedlouho po svém nástupu do Alfy se Zdislav Princ odebral na vojenskou službu, kde byl
jako umělec nasazen na místo náčelníka klubu, jednalo se de facto o důstojnickou funkci.
Působil v útvaru Mladá v Milovicích u Lysé nad Labem. V posádce dostal na starosti také
místní divadlo, které město Milovice dodnes využívá. 

“Na vojně jsem zažil dokonce několik úmrtí vojáků i sebevraždu vojáka a nejhorší bylo, když
za mnou důstojníci přišli a řekli mi, abych odjel na Slovensko a oznámil rodičům, kterým
zahynul syn hloupostí těchto důstojníků, že je mrtev a že padl hrdinně za socialistickou vlast,“
s dojetím vzpomíná na tyto okamžiky pamětník.

Když se z vojny vrátil, působili v Alfě ještě Václav Neckář s Martou Kubišovou a chvíli i Jiří
Grossmann. Ti posléze odešli do Prahy, ale sezóna v plzeňské Alfě pokračovala dál.

Byl jsem pořád v jednom divadle, ale ono mělo pořád jiné jméno

Kabaretní scéna divadla Alfa se obecenstvu velmi líbila, lidé se smáli, chodili na představení,
nicméně satira uváděná v inscenacích pro dospělého diváka „soudruhy“ strašila, rozhodli se
proto tlačit repertoár v duchu plzeňské tradice ve směru k loutkovým představením. Divadlo
prošlo během let mnohými změnami, vystřídalo se vedení, zaměření, repertoár i název.
Proměnilo se např. z Divadla pro děti a mládež na Divadlo dětí. Toto pojmenování ovšem
nebylo zvoleno dvakrát nejlépe, lidé se často ptali, jestli představení hrají dospělí či dětští
herci. „Když jsem dával životopis do nějakého zaměstnání nebo kamkoliv, bylo komický, že
jsem byl pořád v podstatě v jednom divadle, ale ono mělo pořád jiné jméno,“ komentuje
pamětník četné proměny názvů Alfy.

Ještě v polovině 60. let mělo divadlo dva soubory, činoherní a loutkový, které se
v představeních někdy prolínaly. Postupně byl činoherní soubor, k němuž Zdislav Princ patřil,
přesunut do Pallovy ulice do tzv. Pionýrského domu, dnes centra volnočasových aktivit
Radovánek. Stále ještě spadal pod Divadlo dětí, ale nacházel se jinde. V místním divadelním
sále se hrálo i ve spolupráci s herci souboru DJKT. To později činoherní skupinu převzalo, a
tak si Zdislav Princ mohl zahrát i na scéně Komorního divadla, které k DJKT patřilo.  Na
tento čas vzpomíná pamětník rád, zahrál si krásné role a vytvořil k představením i mnoho
kostýmních i scénických výprav.

Prostě jdete po ulici a neudržíte se

Ve 33 letech v roce 1976 dostal Zdislav Princ nabídku z Prahy na stálou práci do televize,
moderování pořadu Vlaštovka pro dospívající mládež. Řekl si, že nabídku přijme, a odešel
prozatím na volnou nohu, aby se již od ledna roku 1977 mohl věnovat novému zaměstnání.
26. prosince ho ale poprvé zasáhly zdravotní potíže, z nichž se nakonec vyklubala diagnóza
přetížení mozkových center, a místo nástupu na nové místo ho čekala hospitalizace na pražské
Bulovce. „Prostě jdete po ulici a neudržíte se, musíte se pořád kontrolovat. Těžké bylo přejít
ulici na světla, protože jsem padal k té jedné straně, kde asi bylo postižení. Takže takový
opravdu ošklivý stav,“ popisuje situaci pamětník. „Teď do toho mladá rodina, roční dítě, v
bříšku ale zaděláno na dceru. A dopadlo to tak, že lékaři mi po mém propuštění z Bulovky
nařídili, že musím odejít z divadla, že to je fyzicky i psychicky velmi náročná práce.                                                       Pochopitelně jsem měl touhu se vrátit, ale nesměl jsem.”

Po návratu z nemocnice měl ještě možnost začít s moderováním, nebo se dokonce i vrátit do
divadelního angažmá, vrhl se ale do jiné etapy své pracovní kariéry a nastoupil do tehdejšího
Propagačního podniku spotřebních družstev v Kollárově ulici v Plzni. Činný zde byl jako
výtvarník a strávil zde dlouhých 12 let, v podstatě čas do sametové revoluce. Při tomto
zaměstnání spolupracoval někdy s divadly, pro která vytvářel výpravy k inscenacím nebo si
občas zahrál i v nějaké roli. I po revoluci měl Zdislav Princ spojení na Alfu, dostal dokonce
dvakrát nabídku, jestli by se nechtěl vrátit, ale tuto cestu si již nezvolil.

Z Reklamy Princ a Šlajs k Thálii a Sebrance

Propagační podnik zanikl v roce 1989, ale jeho pražské vedení tehdy pamětníkovi nabídlo,
jestli by nechtěl závod převzít soukromě a zaměstnat u sebe pár desítek bývalých
zaměstnanců, kteří se zánikem podniku ocitli bez místa. Tak vznikla společnost Reklama
Princ. A jelikož se k němu přidal ještě kolega Šlajs z již bývalého Propagačního podniku,
domluvili se na společném vedení nové Reklamy Princ a Šlajs, která dokázala reagovat na
moderní trendy a stala se velmi oblíbenou. 

V Reklamě chvíli setrval, ale jelikož byl po určité době požádán, jestli by ve středisku
volného času v plzeňské čtvrti Lochotín, kde již dříve externě vedl divadelní kroužky pro děti,
převzal vedení společenských věd, z podnikání odešel. Protože si již dříve doplnil
pedagogické vzdělání, které využíval také pro školní výuku dějin umění či písma, nebyl
problém místo přijmout a začít se naplno věnovat dramatické výchově dětí a mládeže. Vedl
zde dva soubory Thália pro mladší děti a Sebranka, v níž hrály děti staršího věku. 

Socialistická mládež přece není žádná sebranka

K názvu Sebranka se opět váže zajímavá historka: „Jméno souboru vymyslel ještě za
komunismu jeden z jeho členů,“ vysvětluje pamětník. „Jenomže soudruzi, tehdy ještě
vládnoucí, název zamítli s tím, že socialistická mládež není přece žádná sebranka a že se tak
jmenovat nemůžeme. Takže se jmenovalo všechno Thálie (jedna z řeckých bohyň umění) a
těsně po revoluci se to zase rozdvojilo.“

V 90. letech se stala Sebranka hodně populární a děti dostávaly nabídky účinkovat i
v zahraničí, navštívili např. Rakousko, Polsko, Německo či Švýcarsko. V souborech vychoval
Zdislav Princ mnoho později úspěšných umělců a veřejně známých osobností, patří k nim
např. herec Václav Neužil, moderátorka Michaela Indráková, Jonáš Novotný či dnes v Alfě
působící herec Tomáš Jereš. 

Jsem šťastnější v těch krách, kterými teď pluju, ale narážím

Když pamětník mluví o práci s dětmi, je vidět, že ji má velmi rád, že ho inspiruje a přivádí ke
zdroji duševního mládí. Asi tudíž nepřekvapí, když si ani ve vzkazu budoucím generacím
neodpustí svůj příznačný nadhled a říká: „Je to takový těžký dnes se v tom všem srovnat a já si myslím, že jedině takový starý ledoborec jako jsem třeba já nebo podobní, můžeme proplout nějak bez nárazu těmito dobami.
Propluli jsme tamtím a teď plujeme v jiném. Já jsem šťastnější v těch krách, kterými teď
pluju, ale narážím. Hlavně, aby si zachovali mladí lidé svůj názor, temperament, to své, čeho
chtějí dosáhnout. A dneska mohou být šťastní, že toho mohou dosáhnout.“ 
 

 
[1] Herecký soubor Alfy v jejích začátcích v roce 1961: Helena Aubrechtová, Světlana
Gluščenková, Drahomíra Heyduková, Jana Klatovská, Jana Mikišová (Postlerová), Jiří Fuchs,
Rudolf Horák, Josef Roubalík, Josef Šulc. Většina herců přišla z Prahy. Jiří Grossmann byl
angažován jako herec v Divadle Alfa od 23. srpna 1962, kde nejprve ztvárnil roli zlého
chlapečka ve hře Kdo to udělal?. Zdroj: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/69/22/61/di
vadlo_v_alfe.pdf, 27.12. 2025.

[2] Josef Koenigsmark: básník, prozaik, dramatik, dramaturg, režisér. Za 2. světové války
vězněn z důvodu ilegální činnosti. Na počátku normalizace byl odejit z funkcí a ve
svobodném povolání tvořil např. hry pro divadlo nebo pro Český rozhlas.
Zdroj: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/josef-koenigsmark-15915, 27.12. 2025.