The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Přibylová (* 1938)

• narodila se 10. května 1938 v Praze

• zažila Pražské povstání

• s rodinou žila v bytě po Němcích

• její otec byl člen Národních socialistů

• jako dítě chodila do skautského oddílu

Mezi pátým a devátým květnem 1945 Pražané prožívali dramatické boje druhé světové války přímo v ulicích hlavního města. Lidé stavěli barikády a bránili se útokům německých vojáků, kteří se přes Prahu snažili utéct blížícím se Sovětům. Jejich cílem bylo americké zajetí na západě země. Den poté, co do Prahy dorazila osvobozenecká vojska sovětské armády, pamětnice Jarmila Přibylová oslavila sedmé narozeniny. 

Většinu války malá Jarmila strávila jako jedináček. Skoro sedm let po jejím narození, na začátku května 1945, se manželům Františce a Františkovi Hlínovým narodil syn. Františka Hlínová ho přivedla na svět 3. května. „Narodil se o nějaký den dřív a maminka to nestihla do nemocnice, takže se narodil doma. Sousedka z vedlejšího bytu byla ošetřovatelka, pomáhala mu na svět,” vybavuje si Jarmila Přibylová, že zatímco většina Čechů řešila konec války, u nich doma slavili radostnou událost. Dva dny poté, co se z malé Jarmily stala starší sestra, vypuklo Pražské povstání. Rodina ho měla jako na dlani, bydleli totiž v Nuslích a přímo v jejich ulici stála jedna z barikád. „Tatínek mě tam nechal nahlídnout, když ji stavěli. Ale pak už mě tam nepustil,” popisuje události ze začátku května 1945. Dnes se ulice, ve které Pražané své město bránili, jmenuje Sdružení. „Barikáda byla z dlažebních kostek a spousty dalších různých věcí. Poskládali to na sebe.” 

Tatínkovi prostřelili klobouk

Překážku nestavěli sousedé, ale lidé z okolí. Rodina Hlínova tak nikoho z bojujících neznala. Povstalci je přesto přišli upozornit na nebezpečí. „Když byla barikáda před padnutím a Němci se blížili, tak nás varovali, že musíme pryč. Ale protože byla maminka těsně po porodu, tak jsme tam zůstali,” popisuje pamětnice, proč Františka Hlínová neměla dost síly na to, aby se se svým novorozeným synem přesunula do bezpečí. „Ostatní odešli a my zůstali v přízemí domu, v bytě u paní správcové. Zůstali s námi ještě jedni sousedé. A pak se stalo to, že z barikády si přišel nějaký člověk pro vodu a zhrozil se, že tam ještě jsme. Říkal, že musíme utéct, že to místo neudrží.” 

Skupina se tak musela přesunout i se zesláblou rodičkou a čerstvým novorozencem. Naštěstí nemuseli utíkat ulicemi, protože sklepy jednotlivých domů v ulici byly probourané. „Doběhli jsme sklepem až na konec toho bloku, pak jsme teprve vyšli na ulici a běželi dál,“ vybavuje si Jarmila Přibylová, jak jako malá holka musela utíkat před nepřátelskými vojáky. „Oběhli jsme blok a zůstali stát u výklenku. Někdo z protějšího domu si pro nás přišel, abychom se schovali u nich v krytě.” Ani tam ale Hlínovi a jejich sousedé dlouho nepobyli, brzy se boje v ulicích přesunuly tak, že museli zase utíkat. Jejich sousedé měli známé u náměstí Bratří Synků, kam se obě rodiny ukryly a zůstaly tam až do příjezdu osvobozeneckých vojsk. 

Jarmila Přibylová si vybavuje hlavně všudypřítomný strach. „Strašně jsem se bála, nejvíc mě děsilo střílení,” vzpomíná. Rodiče se do svého bytu v Nuslích chtěli vrátit hned po konci povstání. Brzy ale zjistili, že to nebude možné. Celý dům na konci války vyhořel a nikdo z povstalců, kteří ulici bránili, nepřežil. „Tatínek se sousedem tam šel pár dnů po revoluci, že poklidí byt a vrátíme se. Když přišli před dům, ještě se z něj kouřilo. Pak po nich ještě někdo střílel, přestože už byl všude klid. Tatínkovi prostřelili klobouk a na hlavě měl škrábanec,” popisuje pamětnice smutně. Rodina se pak odstěhovala k maminčině bratrovi do Michle. Přišli o všechno. „Já hrozně brečela kvůli kočárku s panenkami,” přiznává, že jako sedmileté dítě vnímala důsledky války občas trochu jinou optikou než dospělí. Kočárek ale malé Jarmilce brzy věnovala jiná rodina s odrostlejšími dětmi. A nejen ten. „Když se to rozkřiklo, tak každý něco přinesl. Ta solidarita byla maximální. Nakonec nám do toho začátku tolik nechybělo,” vrací se dojatě do vzpomínek. 

Lidé chtěli Němku lynčovat

Na začátku září Hlínovým úřady přidělily byt na Pankráci. „Byl po Němcích, i když ta paní byla Češka. Její manžel byl voják, bojoval na frontě,” vybavuje si Jarmila Přibylová osud rodiny Richterovy, která za války příbytek obývala. Hlínovi sice byli rádi, že mají se svými dětmi kde bydlet, maminka ale nebyla z nově nastaveného pořádku nadšená. „Šla na ni hrůza z toho zařízení. Říkala, že v tom bydlet nebude, tak to tatínek nechal všechno odvézt a pořídili jsme si jiný nábytek.” 

O pár měsíců později si ale původní obyvatelka bytu pro svůj nábytek přišla. „Přivedla si s sebou dva úředníky z Národního výboru a chtěli po mamince, aby jim všechny věci vydala. Jenže v tom bytě už nebylo nic, co by si ta paní mohla odnést,“ vzpomíná Jarmila Přibylová na nepříjemnou událost. Maminka ji tehdy poslala do blízkého obchodu, aby zavolala tatínkovi. To ale byla chyba. „Rozkřiklo se, že se ta paní do bytu vrátila. A protože měla na svědomí nějaké lidi, které udala, tak než jsem doběhla zpátky domů, bylo tam srocení davu a chtěli ji lynčovat,“ líčí pamětnice, že návrat paní Richterové sousedé nevítali. Jejich lynč nakonec musela rozhánět policie. Ještě předtím, než se situace uklidnila, pamětnice údajnou kolaborantku zahlédla. „Měla odhozený klobouk, rozepnutý kabát a zkrátka vypadala podle toho, jak ji lidi tloukli. Byla hrozně rozčilená,“ vybavuje si Jarmila Přibylová. Její maminka po tomto incidentu už v bytě nechtěla bydlet vůbec. Rodina tak bydlení vyměnila za byt o vchod vedle. Pak už měli relativní klid. 

V srpnu 1968 jsem vojákům neotevřela

Pamětnice začala po válce chodit do skautského oddílu, a když ho po roce 1948 zakázali, nikam jinam už se nepřihlásila. „Lámali mě, ale já do Pionýra ani do Svazu mládeže nechtěla. Vždycky jsem odolala a prošlo to nějak bez problémů,” popisuje, že se povinným institucím v dětství zvládla vyhnout. „Chodila jsem maximálně do prvomájového průvodu a za rohem jsem utekla,” vykládá se smíchem. Františku Hlínovi zase coby úředníkovi v Penzijním ústavu několikrát nabízeli vstup do strany. Neúspěšně. „Nějaký čas za ním chodili, ale on byl u Národních socialistů, takže to vždycky odmítl,” přidává Jarmila Přibylová hlavní důvod, proč její otec do strany nikdy nevstoupil. Jinak se ale u nich o politice moc nemluvilo. 

Pamětnice vychodila obecnou školu a v patnácti letech místo nástupu do učení začala rovnou pracovat. Dostala se do podniku Uhelné sklady a od roku 1953 pracovala celý život jako účetní. Ve stejném podniku potkala svého budoucího muže Jiřího Přibyla, kterého si v roce 1961 vzala. 

Další setkání s vojáky zažila jako třicátnice, v srpnu 1968. Byla tehdy maminkou dvouleté dcery, se kterou její rodiče odjeli na chatu. A do toho přišla okupace. „Vůbec jsem nevěděla, co s nimi je. Chata byla na samotě v lese a mobily neexistovaly. Byla jsem vyděšená. Ale pak se tatínek dostal k telefonu ve vesnici a zavolal mi, že jsou v pořádku. Pak jsem byla klidnější. Ale cesta zpět byla divoká, v autobuse je hlídali Rusové se samopaly,” vybavuje si první srpnové dny po příjezdu vojáků Varšavské smlouvy. Ani v Praze v té době nebylo bezpečno. Část vojáků se usadila v parku v Košířích, nedaleko místa, kde Jarmila Přibylová s mužem a malou dcerou bydlela. „Vždycky zvonili a chtěli na nás vodu. Já jsem neotvírala,” přiznává, že se vstupem vojsk na československé území nesouhlasila. Nic víc ale dělat nemohla. Dodnes se jí na některé životní události nevzpomíná lehce. A poselství má vzhledem ke svému dětství jasné. „Nedokážu si představit, že lidé prožili daleko větší hrůzy než já. Neměli bychom dopouštět válku, je to strašná věc,” končí svoje vyprávění.