„Ve vztahu k Ukrajincům je podle mě jedna věc naprosto zásadní: než se vůbec pokusíte navázat jakýkoli dialog, musíte jasně říct, že to, co Rusko dělá, považujete za zločinné a nepřijatelné. Mezinárodně uznané hranice Ukrajiny musí být obnoveny a Rusko musí nést odpovědnost, včetně válečných reparací. Jenže lidské životy nahradit nelze – na to neexistuje žádná skutečná kompenzace. Odpovědnost za to všechno proto padá i na nás a její důsledky budou cítit ještě další generace. Musíme přijmout, že mnoho Ukrajinců bude Rusy dlouho nenávidět – a možná vůbec nebudou rozlišovat mezi 'dobrými' a 'špatnými' Rusy. A ve chvíli, kdy to člověk přijme a přestane se litovat nebo mít pocit, že je nespravedlivě obviňován, může začít skutečný dialog. A často překvapivě rychle.“
„Dokud žil Alexej Navalnyj, bylo možné mít k němu různé výhrady – já sám jsem nepatřil k jeho stoupencům, ale jednu věc mu nelze upřít: dokázal otevírat témata, na která musel Kreml reagovat. Dnešní ruská opozice už taková témata prakticky nevytváří. Nemá reálný vliv na vnitřní politiku Ruska. Proto ji často ani nenazývám opozicí. Spíš jde o odpor vůči Putinovu režimu – o intelektuální a morální alternativu k tomu, co se dnes v Rusku děje. Je to ta část živé občanské společnosti, která byla vytlačena na okraj. Zatímco většinová společnost podlehla válce a v jistém smyslu zničila vlastní budoucnost tím, že se obrací zpátky do minulosti – a ani ne do své vlastní, ale do minulosti generace Vladimira Putina, k představám o návratu do sovětského dětství. Skutečná opozice by přitom musela dělat něco jiného: vytvářet obraz budoucnosti, který by byl přijatelný pro většinu Rusů, a mluvit s konkrétními skupinami společnosti jejich jazykem. A to se někdy daří, ale jen omezeně. Ruská propaganda, kterou jsem bohužel nucen dlouhodobě sledovat, funguje velmi promyšleně a cíleně. Oslovuje jednotlivé skupiny obyvatel zvlášť a každé nabízí vlastní soubor konspiračních příběhů a argumentů – ne jeden, ale desítky různých verzí, přesně podle toho, co která skupina chce slyšet. Jenže ruský protiválečný odpor nemá dostatek prostředků a často se snaží mluvit ke všem Rusům najednou. A to pak působí, jako když člověk křičí do prázdna – a ještě přes roubík.“
„Na druhou stranu si myslím, že o tom dnes už můžeme otevřeně mluvit. Několik měsíců po začátku plnohodnotné ruské invaze jsme uspořádali setkání s psychology. Pražští protiváleční aktivisté tam mluvili o tom, co prožívají, a psychologové jim radili, jak si zachovat psychickou odolnost a nevyhořet. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem byl asi jediný z přítomných, kdo necítil vinu vůči Ukrajincům. Už dávno před válkou jsem totiž pochopil jednu věc: nebyla to moje válka, nebyla to moje armáda a nebyl to můj prezident. A všechno, co jsem mohl udělat, abych tomu zabránil – nebo alespoň varoval před tím, co se blíží –, jsem udělal. O hrozbě války jsem mluvil dlouho dopředu. A když válka skutečně začala, snažil jsem se dělat aspoň to, co bylo v mých silách. Řídil jsem se přitom jednoduchým pravidlem: dělej, co považuješ za správné, a přijmi následky.“
Ivan Preobraženskij se narodil a vyrůstal v Moskvě. Jeho rodinné zázemí odráží složité dějiny 20. století: z matčiny strany jsou to krymské kořeny a rodinné dokumenty zmiňují odebrání tureckého občanství v roce 1917, z otcovy strany pak napojení na sovětskou elitu nebo pradědeček – pravoslavný kněz, který se stal v roce 1937 obětí represí. V 90. letech, po rozvodu rodičů, prožívala rodina ekonomicky i sociálně náročné období typické pro postsovětské Rusko. Přesto Ivan Preobraženskij získal kvalitní vzdělání a absolvoval francouzské gymnázium. V roce 1998 nastoupil na nově otevřený obor politologie na Ruské univerzitě přátelství národů (PFUR), kde později získal doktorát ze srovnávací politologie. Profesní dráhu začal v Centru politických technologií, kde se z analytika vypracoval na zástupce vedoucího oddělení mediálních projektů. Spoluzaložil také Sdružení mladých politických expertů. Následně se začal věnovat žurnalistice. Působil jako komentátor časopisu Profil, vedl mezinárodní rubriku portálu Strana.Ru a v roce 2008 nastoupil do deníku Vedomosti, kde se věnoval zahraniční politice. Pokrýval mimo jiné válku s Gruzií a podle svých slov připravil i článek o jejím začátku, který nakonec nebyl publikován. Později pracoval jako politický redaktor agentury Rosbalt a jako ekonomický komentátor pro další média. Po anexi Krymu v roce 2014 emigroval s rodinou do České republiky. Nadále působil jako analytik a publicista, mimo jiné pro Deutsche Welle, kde se specializoval na střední a východní Evropu. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 spoluzaložil Pražský protiválečný výbor. Aktivně publikoval, zapojil se do pomoci ukrajinským uprchlíkům i ruským emigrantům. V roce 2023 byl ruským ministerstvem spravedlnosti zařazen do registru tzv. „zahraničních agentů“ za údajnou podporu Ukrajiny a šíření „negativních informací“. V roce 2025 proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a byl zařazen na seznam hledaných osob.
