The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Prejda (* 1936)

• narodil se 15. února 1936 v Uhlířově

• strýc Alexandr Prejda působil v první světové válce jako legionář v Itálii

• po záboru Sudet zažil germanizaci školy

• vzpomíná na zatčení čtrnácti obyvatel Uhlířova gestapem za údajný poslech rozhlasu

• na jaře 1945 zažil příchod fronty i evakuaci rodiny přes minové úseky do Opavy

• po návratu je čekalo zpustošené hospodářství, které znovu obnovili

• v roce 1946 se zúčastnil ozdravného pobytu v Semilech

• téhož roku byla v Opavě popravena uhlířovská udavačka Adolfína Galetková

• v letech 1955–1957 sloužil u motorizovaného pluku a zažil mobilizaci během maďarské krize

• jako zámečník pracoval ve Vítkovických železárnách

• v době natáčení, v roce 2025, žil v Ostravě

Uhlířovská kaple svatého Antonína z 19. století dostala přímý zásah dělostřeleckým granátem a její zdi se roztříštily na všechny strany, stejně jako staletá lípa před ní. Zvon ležel bezvládně mezi troskami na silnici. Uhlířov se v době druhé světové války stal jednou z nejvíce postižených obcí Opavska. Pouhé tři domy z více než sedmdesáti objektů měly jen lehčí poškození. Josefu Prejdovi bylo devět let, když ukrytý ve sklepě zažíval strach o holý život, zatímco mezi sebou bojovaly dvě znepřátelené armády.

Josef Prejda se narodil 15. února 1936 v obci Uhlířov do zemědělské rodiny Václava Prejdy a Školastiky, rozené Elblové. Prejdových se dotkla už i první světová válka. Nejstarší bratr jeho otce Ladislav padl na frontě první světové války, zatímco další příbuzný Alexandr se stal důstojníkem Československých legií v Itálii.

Když Josef Prejda přišel na svět, panoval na vesnici režim tvrdé práce a každodenní dřiny. Jenže do rytmu venkovského života brzy zasáhly události, které se zapsaly do osudu celého regionu.

Uhlířov byl po mnichovském diktátu v roce 1938 připojen k německé říši a stal se součástí tzv. Sudetské župy. Malý Josef tehdy ještě nechápal, co se děje. Pamatuje si jen nové peníze, německé marky, které nahradily československou měnu.

Germanizace poznamenala také školní docházku. Zatímco jeho starší bratr musel v roce 1939 chodit do německé školy, protože čeština byla zakázána, Josef měl štěstí. „Toto bylo jen rok, protože nikdo z dětí neuměl německy, takže v podstatě jak se vyučovalo, si nedovedeme ani představit. Učitelé museli něco česky, takže to bylo česko-německé. Ale po roce se to zrušilo a už se vyučovalo jen v jazyce českém a němčina byla povinný předmět od první třídy,“ vzpomíná na školní léta.

Uhlířovské zatklo gestapo za poslech rozhlasu

Zvláštní atmosféru války tehdy děti vnímaly hlavně přes omezení a strach dospělých. Josef Prejda si vzpomíná na zatemňování, letadla na obloze a také zprávy o zatýkání lidí, kteří poslouchali zahraniční rozhlas. Hlouběji všemu ale porozuměl až mnohem později.

„Tyto informace znám jen z vyprávění,“ hovoří na úvod k zatýkání Uhlířovských, které měla udat Adolfína Galetková. „Říkalo se, že kdyby někdo slyšel o někom, že poslouchá rozhlas nebo něco dělá proti režimu, tak to musí udat. Ona byla zřejmě tak nějak zfanatizovaná,“ sděluje pamětník ke Galetkové, která měla poslouchat pod okny domu, v němž bydlel slepec Hanák, zrovna ve chvíli, kdy se u něj sešli někteří občané. Zjištěné informace měla nahlásit tehdejšímu správci obce a majiteli místního panského dvora baronovi Sobek-Skalovi. „No a pořád se nic nedělalo, tak to potom šla nahlásit na četnickou stanici a četníci už museli konat,“ říká Josef Prejda.

Sled událostí výstižně shrnuje historik Branislav Martínek v brožuře „Uhlířov, z historie obce“ z roku 2000: „V srpnu 1944 zatklo na základě udání gestapo čtrnáct uhlířovských občanů. Dva z nich byli brzy nato propuštěni, ostatní však byli obviněni z poslouchání zahraničního rozhlasu a odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání od jednoho roku do osmi let. Třem z nich – Janu Tichému, Jakubu Vavrečkovi a Josefu Víchovi – se vězení stalo osudným. V koncentračním táboře zahynul také bývalý legionář a jeden z nejstarších členů Sokola Josef Gerecký.“

Němečtí vojáci dávali dětem bonbony

Na jaře 1945 se k Uhlířovu přiblížila válečná fronta. Napjatou atmosféru vnímal tehdy devítiletý Josef skrze chování rodičů. Připravovali provizorní úkryt ve sklepě a schovávali cennosti v očekávání, co s nimi bude dál. Vesnicí zatím proudily zástupy z Opavy směrem k Vítkovu. „Od rodičů jsme se dozvěděli, že lidé utíkají před válkou – před Rusy,“ popisuje pamětník ústup Němců. „A potom byl větší ruch německých vojáků. My kluci jsme to nevnímali, že to jsou naši nepřátelé. Když přijeli a rozdávali nám bonbony, tak jsme kolem nich skákali.“

Němci však nepostoupili daleko. Připraveni na střet se sovětskou armádou, opevnili se na strategických pozicích v okolních kopcovitých lesích. Za krátkou dobu se k obci přiblížili Sověti, to už byli ale občané Uhlířova včetně rodiny Prejdových ukryti ve sklepích.

„V neděli jsme už nesměli vycházet ven. Rodiče slyšeli velkou střelbu a věděli jsme, že fronta už co nevidět přijde. V pondělí bylo střelby více a byli jsme ve sklepě celý den a v noci bylo slyšet střelbu v obci. Začaly požáry, některé domy byly vybombardované. My ve sklepě jsme nevěděli, co se děje venku… Přišli k nám dva vojáci, podívali se, jestli tam nemáme schované nějaké Němce, a když viděli, že je tam jen ustrašená rodina, tak odešli,“ vzpomíná Josef Prejda.

Němci zaútočili proti Sovětům a zničili vesnici

Osvobození obce se datuje právě vstupem Sovětů do obce 24. dubna 1945. Nejtěžší boje o Uhlířov však teprve začaly. Sepsal je také místní občan Vojtěch Vavrečka přibližně okolo roku 1965. Jeho ručně psaný text je dodnes uložen ve Státním okresním archivu v Opavě.

„Všichni Uhlířovští byli nesmírně rozradostněni. Hostili Rusy, čím měli nejlepším, a těšili se, že už to mají za sebou. V tom se však šeredně mýlili. Rusové zašli až na Staviska, ale narazili tu na silný odpor a stáhli se do vesnice,“ píše Vojtěch Vavrečka ve svých zápiscích, kde pokračuje druhým dnem takto: 

„Ve středu ráno asi ve čtyři hodiny vtrhli do vesnice od Stavisek opět Němci a opanovali vesnici až po cestu ke Kopci před Bedřichem Tichým. Tato černá středa byla asi nejhorším dnem v dějinách naší vesnice. Po celý den panoval ve vesnici hrozný boj a střelba. Němci přenesli palbu svých děl na horní konec, Rusové opět na dolní. Neustálá palba trvala celý den. Několikrát zaútočila na vesnici toho dne letadla. Rusové v horním konci stříleli rakety, asi aby letcům označili cíl. Ruská letadla vrhala bomby na německé tanky a tyto je ostřelovaly kulomety. Rusové v horní části vesnice byli vlastně úplně obklíčeni.“

Ztráty na životech civilních obyvatel byly velké. Ve vesnici čítající tehdy zhruba 300 obyvatel zahynulo při osvobozovacích bojích podle historika Branislava Martínka jedenáct místních. 

Protože se boje stupňovaly, byla občanům nařízena evakuace. U Prejdových ve sklepě se v tu dobu zdržovala ještě i rodina otcova bratra Norberta Prejdy, která přišla po explozi dělostřeleckého granátu o střechu nad hlavou. Po výbuchu se jejich dům včetně celého hospodářství ocitl v plamenech. „Na vůz jsme posadili stařenku a moji čtyřletou sestřičku a s vozem jsme jeli směrem na Otice. Na hranici katastru jsme slyšeli střelbu z Hanuše nad námi. Nic nás nezasáhlo, ale šli jsme z bezpečnější strany vozu za bočnicemi… U pískovny nás zastavili ruští vojáci a museli jsme projet vozem mezi minami. Museli jsme jít za kolem vozu, aby náhodou nedošlo k explozi,“ vypráví. Útočiště nalezli na konci Opavy, v oblasti, kterou boje tolik nezasáhly, a přečkali několik dní. 

Otec už nechtěl zničený dům opravovat

Po návratu domů po více než týdnu bojů našla rodina hospodářství zpustošené, poničené a bez dobytka. Ani další obyvatelé na tom nebyli lépe, někteří přišli o svůj domov docela. Doslova trosky zůstaly z bývalého panského dvora. Rodina se pustila do obnovy. Někteří ale tuto snahu vzdali a z obce odešli. „Otec zpočátku uvažoval, jestli stojí za to, všechno opravovat. Bylo tam pole, majetek, všechno, co dovedlo rodinu uživit, a tak zůstal,“ říká pamětník.

„Uhlířov byla jedna z vesnic, které byly za války postižené nejvíce. Možná ještě více než Opava,“ vyjadřuje se Josef Prejda ke stavu rodné obce těsně po válce. Také Vojtěch Vavrečka ve svých zápiscích přidává čísla zkázy: „Vesnice měla v roce 1945 celkem 72 čísel, z toho však jen 68 skutečných. Úplně zničených tu bylo osm obytných domů, 10 chlévů a 15 stodol. Vše ostatní bylo těžce poškozeno, možno říci na 60 %, a jen tři usedlosti byly poškozeny lehčeji.“

Patronaci nad zničeným Uhlířovem převzalo město Semily. Na tuto dobu Josef Prejda rád vzpomíná. „Tehdy Semily, jejich místní národní výbor ve spolupráci s tamním Sokolem, pozvaly všechny děti v roce 1946 na pobyt v jejich městě… Uhlířovský cvičitel žáků Zdeněk Černý a cvičitelka žákyň Františka Vavrečková jeli s námi jako doprovod… Chodili jsme cvičit do sokolovny, na vycházky, provedli nás městem. Udělali pro nás jeden nezapomenutelný výlet do Prahy. Byli jsme v nádherném sále na Pražském hradě. Dále jsme byli na Hradčanech a potom jsme jeli k hrobu Masaryka do Lán,“ vzpomíná na zážitky z té doby a například i na svůj první výstup na Sněžku.

V roce 1946 došlo také k vykonání rozsudku nad Adolfínou Galetkovou a jejím starším synem Janem. Zatímco Jana Galetku soud poslal do vězení na doživotí za trestný čin „udavačství ze msty“, jeho matka byla odsouzena k trestu smrti provazem. Exekuce proběhla veřejně 19. března 1946 v Opavě.

Poprvé viděl splachovací záchod

V následujících letech Josef Prejda přešel ze základní školy v Uhlířově do Melče. V rámci agitační propagace průmyslových podniků se seznámil s oborem provozní zámečník a rozhodl se ho studovat na učilišti v Ostravě-Vítkovicích. „Tam bylo nově postavených pět obrovských učňovských ubytoven. Jedna byla pro dívky. Rozdělení bylo podle oboru – strojní a hutní. Pro mě to byla paráda. Byl jsem jak v Jiříkově vidění, kdy jsme přišli z prosté vesnice, záchod venku, koupelny nebyly. Tam byly vykachlíkované koupelny, splachovací záchody – to jsem nikdy předtím neviděl,“ vypráví pamětník o prvních dojmech z Ostravy.

Po vyučení a povinně odpracovaných třech letech narukoval v roce 1955 na základní vojenskou službu k motorizovanému pluku do Hodonína. Nejsilnějším zážitkem se pro něj staly události spojené s nepokoji v Maďarsku v roce 1956. Vzpomíná na ně takto: „Každý voják v záloze, včetně různého vybavení, se zmobilizoval. Všichni dostali povolávací rozkaz. Najednou se tam začala sjíždět spousta civilistů, které jsme museli vyzbrojit a obléct do vojenských šatů. Velitelé z pluku to řídili. Vyzbrojování trvalo asi dva dny.“

Nebál se, cítil, že to bude dobré. O žádné frontě nic nevěděl. Bohužel, podobně na tom byl i s informacemi, co se vlastně v nedalekém Maďarsku děje. „Nový pluk jel na hranice mezi Maďarskem a ČSR. A my, co jsme byli na základní vojenské službě, jsme hlídali objekt kasáren plus služby – vyzbrojování. Nejvíc mě dostalo, jak to pobouřilo rodinné příslušníky. Maminky se ptaly, kde je ten jejich syn, manželky, kde je ten jejich chlap. My jsme to sami nevěděli,“ odmlčí se pamětník ve svém vyprávění. „Ten týden jsme prožívali moc těžce, kdy nám tam maminky přišly plakat. Lidé nevěděli, co se vlastně děje.“ Muži a synové se vrátili ke svým rodinám a pamětníka čekala další práce, tentokrát odzbrojování.

Po návratu z vojny se Josef Prejda rozhodl doplnit si vzdělání na průmyslové škole. Při práci na elektromotorech si zjistil možnosti studia, absolvoval přípravný kurz a přijímací zkoušky a pak docházel třikrát týdně na průmyslovou školu při zaměstnání.

Dalším generacím pamětník vzkazuje, aby byly čestné a pracovité a vážily si jakékoli práce. „Manuální povolání nejsou podřadná, protože každá práce je nutná a potřebná, a tak by na to měli nahlížet i rodiče se svými dětmi,“ sděluje na závěr ve svém poselství. V době natáčení, v roce 2025, žil Josef Prejda v Ostravě.