The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Jaroslav Prášil (* 1946)

• narodil se 26. května 1946 v Ústí nad Labem

• absolvent sklářské průmyslové školy v Železném Brodě

• student Stanislava Libenského

• absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

• účastnil se studentské stávky 18.–21. listopadu 1968

• v roce 1971 nastoupil základní vojenskou službu

• vyučoval na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UJEP

• od roku 1975 vedl katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UJEP

• v roce 1993 spoluzaložil Institut výtvarné výchovy při Pedagogické fakultě UJEP

• vyučující Fakulty užitého umění a designu UJEP

• v roce 2023 žil v Ústí nad Labem

Když v srpnu 1968 přerušila slibně se vyvíjející svobodu okupace vojsk Varšavské smlouvy, rozhodl se Jaroslav Prášil spolu s dalšími spolužáky z Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM) vstoupit do studentské stávky. Bohužel to nestačilo a pamětníka, stejně jako ostatní obyvatele Československa, zasáhla nastupující normalizace. Jak negativně dokáže komunistická moc ovlivnit prosté lidi, poznal až poslední měsíc své základní vojenské služby v roce 1971.

„Měli jsme kontrolovat, jestli vojáci hlídají velké tanky s benzinem tak, jak mají. Nesměli utrhnout ani ostružinu a museli tam být i přes noc. Měli jsme mezi sebou kolegu, taky vysokoškoláka. Byl strašně šťastný, když kluky načapal. Vůbec jsme se s ním nebavili. Vím, že tam i lidé umírali, protože osmnáctiletí kluci neutáhli vojnu psychicky,” popisuje tehdejší armádní praktiky pamětník.

Určité kontrole a sledování se však nevyhnul ani on sám. Jako pozdější vysokoškolský pedagog a syn praktikujícího katolíka byl pod drobnohledem lidí z jejich ulice, kteří o jeho chování psali posudky.

„Prosil jsem pak maminku, aby nic neříkala v mlékárně, protože paní, která tam pracovala, byla důvěrnice. To byli vytipovaní lidé, co pořád koukali z okna, pozorovali a psali posudky, například že jezdím do Prahy za neznámými cíli. Nebo jsem na zahradě pálil staré kresby, které jsem nepotřeboval schovávat, a paní zase napsala, že pálím věci neznámé povahy. Snad si o mě myslela, že jsem špion. Takhle to holt bylo udělané,” uzavírá Jaroslav Prášil.

Otec odjel z pohraničí posledním vlakem

Jaroslav Prášil se narodil 26. května 1946 v Ústí nad Labem, kde jeho otec v meziválečném období pracoval pro firmu Johanna Schichta, která vyráběla mýdlo. Když se již dříve neklidná situace v československém pohraničí vyhrotila a oblast začala v říjnu 1938 obsazovat německá armáda, odjel otec pamětníka posledním vlakem z Ústí nad Labem do českého vnitrozemí.

„Otcův zaměstnavatel Schicht nabídl Čechům, kteří pro něj pracovali, možnost pokračovat v zaměstnání v Praze. Zde se setkal s matkou, která předváděla, jak perou pomocí tehdejších pracích prášků, uzavírala objednávky na mýdlo a podobně. Po svatbě bydleli na Žižkově v Biskupcově ulici a zde se také narodila má starší sestra,” přibližuje rodinnou historii pamětník.

Po osvobození od německé okupační moci a vyhlášení nového svobodného Československa se rodina Prášilových rozhodla opět vrátit do Ústí nad Labem, kde získali byt v bytovém domě se společnou zahradou v Purkyňově ulici.

„Otec vzpomínal, že tu mohli zůstat jen Němci ze smíšených manželství nebo specializovaní odborníci, například v Novém Boru, kde se vyrábí sklo. Ostatní museli do odsunu. Někteří sousedé Němci si u maminky schovávali peřiny. Mysleli si, že si pro ně přijedou,” popisuje tehdejší praxi Jaroslav Prášil.

Jako děti jsme se bály zbytků leteckých pum

V roce 1952 začal pamětník navštěvovat základní školu, která sídlila v budově bývalé německé školy. V té době se také začal pomalu seznamovat s nedávnou historií města, poznamenaného druhou světovou válkou.

„Jako kluk jsem pořád nechápal, proč byly nedaleko odtud trosky české školy. Až později jsem se dozvěděl, že se to stalo omylem při americkém bombardování. Na Střekově jsou dodnes vidět krátery po leteckých pumách. Jedna puma spadla i na zahradu, kterou jsme si později pronajali. Vzpomínám si, že jsme se tam jako děti bály, protože tam zůstal zbytek té bomby a také stromy na zahradě byly poničené. Stopy po bombardování šlo vidět i na některých domech.”

Nebylo výjimkou, že ve městě zůstalo také několik německých dětí bez rodičů. Žily zpočátku zpravidla u pěstounů a poté se dostaly přes Mezinárodní Červený kříž do Německa.

Dostal jsem se pod vedení profesora Libenského

Přibližně v pátém ročníku základní školy se u pamětníka začaly více projevovat umělecké sklony. Šikovný byl zejména na kresbu. Po ukončení osmé třídy se proto Jaroslav Prášil přihlásil na střední výtvarnou školu do Prahy. Zkoušky sice udělal, ale pro vysoký počet uchazečů jej nakonec na školu nepřijali. Na doporučení své učitelky tedy zkusil sklářskou průmyslovou školu v Železném Brodě a nastoupil na obor malba skla.

„Dostal jsem se pod vedení pana profesora Libenského, což bylo moje štěstí. Žili jsme zrovna v takové šťastné době, že i starší studenti, kteří měli zájem, chodili kreslit ven. Čas od času jsme se zeptali pana profesora, jestli můžeme ukázat, co jsme doma udělali. Nedostávali jsme domácí úkoly, ale sami jsme se učili, protože pak jsme se víc snažili,” popisuje učební metody proslulého profesora pamětník.

Šťastné bylo z pohledu pamětníka i rozdělení výuky na škole. „Bylo nás v ročníku třeba pět, takže jsme byli spojení na výuku třeba se čtvrtým ročníkem. Poznali jsme všechny starší studenty a viděli jsme, co kdo jak dělá a jak je vedení koriguje. Díky tomu systému jsme se naučili nejvíce.”

Aby mohl Jaroslav Prášil ještě více rozvíjet své schopnosti, rozhodl se v posledním ročníku střední školy zkusit přijímací zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM) v Praze, kde pokračoval dalších šest let ve studiu skla. Na škole začal od roku 1964 vyučovat také profesor Stanislav Libenský, takže studenti z Železného Brodu mohli pokračovat ve vzdělání přímo u něj. Během studia se nejvíce věnovali figurální kresbě uhlem a studovali anatomii do té míry, že museli být schopní nakreslit zpaměti páteř ze tří pohledů.

Stávkovali jsme proti okupaci ve škole

Vyvrcholením šťastných studijních let bylo prvních osm měsíců roku 1968, kdy se v Československu začalo projevovat uvolnění politických poměrů, známé jako Pražské jaro. Jeho nositelem se stávali zejména studenti, kteří se angažovali ve všech sférách společnosti. Také Jaroslav Prášil prožíval pražské jaro se zájmem a těšil se, co všechno podnikne, až skončí školu. Všechno ale bylo jinak. Obrodný proces náhle zastavila invaze vojsk Varšavské smlouvy, která 21. srpna 1968 vtrhla do Československa.

Tragický den prožil pamětník ve svém rodném Ústí nad Labem, kde o prázdninách brigádně pracoval ve firmě Setuza. „Bylo to velmi bolestivé a vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. Tenkrát jsme už doma měli televizi a pozorovali jsme to. Pak jsme se šli podívat dolů do hospody na Střekov,” popisuje 21. srpen 1968 Jaroslav Prášil.

Po návratu do Prahy se pamětník rozhodl podpořit protiokupační hnutí a spolu s ostatními spolužáky UMPRUM se od 18. do 21. listopadu zúčastnili studentské protestní stávky. Jejím cílem bylo, aby vedení Komunistické strany Československa zrušilo cenzuru, garantovalo dodržování osobních svobod, svobodu slova či shromažďování. Studentská stávka se těšila i podpory ze strany veřejnosti a protestující například dostávali od cizích lidí jídlo.

Na vojně umírali lidé, neutáhli to psychicky

Stávky nicméně brzy vystřídalo období normalizace, které provázely prověrky a odchody některých učitelů. Jaroslav Prášil měl však štěstí a mohl školu v roce 1970 řádně ukončit. V roce 1971 nastoupil jednoroční základní vojenskou službu. Většinu odsloužil na Krajské vojenské správě v Ústí nad Labem, kde dělal poslíčka a nástěnkáře.

„Když jsem měl dělat nějaký nápis podle vzoru, měl jsem vždycky pokušení opsat to i s těmi hrubými chybami. Nevím ale, co by se stalo, kdybych to risknul. Když jsem končil, tak mi vojáci do posudku napsali, že jsem se politicky neprojevil a já se kvůli tomu rozčilil, protože jsem na vojně dával pořád rudé hvězdy na nástěnku,” popisuje svou vojenskou službu pamětník.

Dosavadní pokojná služba však skončila poté, co Jaroslav Prášil nastoupil měsíční službu v Roudnici nad Labem, kde měl kontrolovat nižší vojáky při službě, zda hlídají velké tanky s benzinem tak, jak mají. U útvaru podle něj panovala velmi tvrdá disciplína a někteří velitelé se vyžívali v zakázaných praktikách tím způsobem, že to mnozí mladí vojáci neunesli a sáhli si na život.

Vedení nabádalo žáky, aby donášeli na učitele

Po ukončení základní vojenské služby měl Jaroslav Prášil možnost nastoupit jako vyučující na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Kromě toho zůstával stále v kontaktu s profesorem Libenským. Zorganizoval několik setkání s ním a ostatními studenty, vídali se ale i na výstavách či vernisážích. V kontaktu byl i s jeho paní Stanislavou Brychtovou. Jak vzpomíná, měl s oběma slavnými manželi hezký, až rodinný vztah.

Avšak snad právě proto, že působil jako vysokoškolský učitel, nevyhnul se určitým problémům politického rázu a sledování. Vadilo i to, že otec pamětníka chodil jako praktikující katolík pravidelně do kostela. Kromě některých žen v ulici měli pedagoga na univerzitě hlídat i někteří studenti.

„Problém byl, že vždycky někdo z vedení žáky pobízel, aby žalovali na učitele. Ten systém ve škole byl takto nastavený a bylo to docela strašidelné. Komunisté se vždycky snažili, aby na člověka něco věděli a mohli jej skřípnout. Na pedagogické škole byl ten systém obzvlášť propracovaný,” vzpomíná Jaroslav Prášil.

Nenáviděl jsem psaní posudků

Pro své demokratické zásady odmítl pamětník vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) a opakovaně se vyhnul také Večerní univerzitě marxismu-leninismu. A to přesto, že od roku 1975 zastával funkci vedoucího katedry. Čemu se během své pedagogické činnosti však již vyhnout nedokázal, bylo psaní posudků na studenty.

„Celý život jsem musel ve škole psát posudky na studenty, které jsem skoro neučil a nemohl jsem je ani znát. Měl jsem pro ně připravený univerzální dotazník, na základě kterého jsem pak musel vypracovat nějaký sloh, který s nimi pak šel dál do školy a do praxe. To pro mě bylo úděsné, protože jsem nechtěl nikomu ublížit,” uzavírá vyprávění o době komunismu pamětník.

Založili jsme institut na způsob Umprum

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla do života Jaroslava Prášila hned několik radostných změn. Nebylo nutné psát nenáviděné posudky, chodit do různých průvodů a konečně se otevřela i možnost profesně vycestovat do zahraničí. Při reorganizaci univerzity v roce 1993 se také naskytla příležitost založit speciální Institut výtvarné výchovy na způsob UMPRUM.

„Po revoluci byla v Ústí nad Labem tendence založit univerzitu, která musí mít podle amerického vzoru nejméně čtyři fakulty. Aby se obrovská pedagogická fakulta rozdělila, vymysleli jsme, že založíme institut, který by pokryl různé průmyslové oblasti pěstované v okolních regionech jako textil, sklo, keramika, grafika či fotografie. Studenti, kteří se k nám z různých středních škol hlásili, mohli vlastně dělat cokoli,” popisuje Jaroslav Prášil.

Sám se ujal vedení ateliéru přírodních materiálů. „Už jako kluk jsem uměl háčkovat a později jsem se naučil příst na kolovratu. A když už jsem měl hotové nitě, dostal jsem se náhodou k několika paličkám. Naučil jsem se několik vzorů a později jsem se dostal k dělání textilních šperků,” uzavírá pamětník.

V době natáčení (2023) žil Jaroslav Prášil ve svém rodném městě Ústí nad Labem a stále působil jako pedagog na zkrácený úvazek na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.