The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Emil Přádný (* 1937)

• narozen 28. června 1937 v Praze

• vyrůstal v Mladé Boleslavi, kde jeho otec pracoval jako technik ve Škodovce

• 9. května 1945 byl očitým svědkem bombardování Mladé Boleslavi, které částečně zasáhlo i jejich dům

• vystudoval leteckou průmyslovku v Praze a pilotní učiliště v Prostějově

• nastoupil jako průzkumný stíhací pilot na letišti v Mladé u Milovic

• 1963-1969 dálkově studoval stavbu letadel na Vojenské akademii v Brně

• zde prožil okupaci vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968

• při prověrkách roku 1970 vyškrtnut z KSČ

• odešel do civilu, pracoval jako zkušební pilot pro Výzkumný ústav letectví

• 2017 obdržel ocenění Poslanecké sněmovny za celoživotní přínos letectví

Bývalý průzkumný stíhací pilot Emil Přádný byl jako chlapec na konci druhé světové války svědkem bombardování Mladé Boleslavi. O této události tedy hovoří jako pamětník i z pohledu své odbornosti. 

Narodil se 28. června 1937 v Praze jako nejstarší syn technika Emila Přádného a jeho ženy Vlasty, za svobodna Schillerové. Matka byla v mládí vášnivá sportovkyně, účastnila se cyklistických závodů a uvažovala i o tom, že by začala závodit na motocyklu. Právě v kurzu jízdy na motocyklu se seznámila s Emilovým otcem. Krátce po narození syna Emila se rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde otec dostal práci ve Škodovce.

Takový strach jsem do té doby nepoznal

První vzpomínky Emila Přádného jsou spojeny s druhou světovou válkou. Jako chlapec často chodil s kamarády okukovat střelnici wehrmachtu. „Věděli jsme, že wehrmacht jsou naši nepřátelé, ale jinak jsme válku příliš neprožívali,“ říká. 

To se ale změnilo 9. května 1945, kdy byl Emil ve druhé třídě. Ve škole se v bouřlivých květnových dnech roku 1945 už neučilo, a tak si chlapci chodili hrát v okolí svých domovů ve čtvrti Dubce, v parku Štěpánka a ve stráni nad Šafranicí, naproti mladoboleslavskému hradu. Právě tady zpozorovali 9. května dopoledne přilétat bombardéry v útvarech ve tvaru V. 

„Překvapilo nás, že letěly v přízemní výšce sto až dvě stě metrů nad zemí,“ říká Emil Přádný. „Letouny byly dvoumotorové, shora zelené a zespoda modré, a neměly žádné znaky. Při prvním průletu jsme si povšimli, že měly skleněnou příď.” Chlapci je zvědavě pozorovali až do chvíle, kdy se v prostoru nad mladoboleslavskou čtvrtí Čejetice ozvala pronikavá střelba z kulometu s vysokou kadencí. „Všimli jsme si, že na střeše školní budovy se začínají rozstřikovat tašky. Věděli jsme, že je zle. Každý jsme vzali nohy na ramena a utíkali jsme domů.“ 

Později Emil Přádný zjistil, že šlo o dvoumotorové lehké střední bombardéry, vyzbrojené velkorážnými kulomety 1207 a pumovnicemi. V té době a ještě několik let po válce věřil, že nálet byl dílem Němců. „Přemýšlel jsem, že to mohla být letadla Junkers nebo Henkel 111. Ale letouny, které jsem viděl, měly dvojitou ocasní plochu, což neměla ani letadla Junkers, ani Henkel. To ve mně budilo rozpaky.“ 

V danou chvíli ovšem nebyl na takové úvahy čas. Utíkal rovnou domů a spolu se svou matkou a dvouletou sestrou se ukryli ve sklepě jejich rodinného domu. Otec byl v té době v práci ve Škodovce. Spolu s Emilem a jeho rodinou se u nich ve sklepě ukrývala také skupina německých dívek. „Ty byly strašně vyděšené, zřejmě už nálety zažily v Německu,“ říká Emil Přádný. 

Vzápětí začal druhý nálet, kdy letadla shazovala pumy. Jedna z nich explodovala v blízkosti jejich domu: „Viděl jsem, jak exploze prohnula a roztříštila dveře prádelny, které vyletěly ven. Výbuch mě úplně ohlušil. Byl to strach, jaký jsem do té doby nepoznal,“ popisuje Emil Přádný. Po druhém náletu se rozhostilo ticho. Když se už dost dlouhou dobu nic nedělo, rodina vyšla ven a shledala, že z jedné strany má jejich dům vyražená okna a výbuch strhl i část tašek ze střechy. „Směrem přes park Štěpánka jsme viděli sloup černého kouře. Později jsem se dověděl, že hořela továrna.“ 

Že bombardovali Rusové? To bylo nepředstavitelné 

Druhý den šel Emil s kamarády prozkoumávat následky bombardování. Jednu zhroucenou budovu viděli blízko školy, dole pod hradem našli ohořelé trosky autobusu, na který přímo dopadla puma. „Vůbec se nedalo poznat, že ten autobus byl plný lidí. Jeli v něm němečtí civilisti, utečenci,“ říká Emil Přádný. „Ty dojmy byly hrozné. Bylo mi osm let, nikdy předtím jsem nic takového neviděl.“ 

Poblíž jejich domu skončila zabořená v zemi jedna nevybuchlá puma, kterou odstraňovali sovětští ženisté. „My kluci jsme byli schovaní na zahradě a dívali jsme se, jak to dělají. Německé zajatce nechali dokola vykopat příkop, dali tam primitivní kladkostroj. Pak do toho výkopu sestoupil sovětský důstojník, vyňal roznětky a vynesl je nahoru. Potom přijel náklaďák, tam tu pumu položili a odvezli.” 

Bombardování, které mělo v Mladé Boleslavi okolo pěti set obětí, bylo pro místní obyvatele zcela nečekanou a neznámou zkušeností, během války ho totiž nezažili. Většina místních obyvatel se podle slov Emila Přádného domnívala, že je bombardují Němci, kteří se ještě na poslední chvíli chtějí pomstít. „Kdyby v té době někdo přišel a tvrdil, že to byli vítězové, Rusové, nevěřili by mu. Že by bombardovali po skončení války na spřáteleném území, to bylo nepředstavitelné,“ konstatuje Emil Přádný. Až později se dozvěděl, že Mladou Boleslav bombardovala Rudá armáda, která chtěla poraženým Němcům zabránit v útěku na západ.

Důkaz, že jejich město nebombardovali Němci, nýbrž Sověti, měla rodina Přádných přímo u sebe doma, v obývacím pokoji. Během náletu totiž jejich domem proletěla kule z velkorážného kulometu, která se zabodla do podlahy pod otomanem. V osmdesátých letech ji Emil Přádný ukázal odborníkovi z Vojenského ústavu ve Kbelích a ten mu jeho domněnku potvrdil: „Řekl mi, že Němci v roce 1944 už neměli měď, takže jejich velkorážné projektily byly ze železa. Kule, kterou jsme našli doma, ale pocházela z ruského velkorážného kulometu.“ V té době si Emil Přádný tuto citlivou informaci nicméně nechal pro sebe. 

On sám se domnívá, že bombardování Mladé Boleslavi byla ze strany Sovětů chyba, k jakým při náletech občas docházelo. „Z hlediska těch posádek šlo o zničení prchajících zločinců. Z výšky letounu je těžké rozpoznat, kdo tam dole na zemi vlastně je. Nemohli vědět, že to odnesou naši obyvatelé, kteří oslavovali konec války, a němečtí civilisté,“ říká Emil Přádný. „Díval jsem se na to jako na tragickou chybu. Kdyby maršál Koněv věděl, že to takhle dopadne, nikdy by takový rozkaz nevydal.“ 

Byl jsem vykulený kadet, řeči o špionech jsem bral vážně

Nástup komunistů k moci v únoru 1948 se rodiny Přádných nijak nedotkl. Emilův otec i nadále pracoval jako technický úředník ve Škodovce, později přešel do liberecké továrny Liaz. 

Emil se již od dětství zajímal o letadla, stavěl si modely, jako čtrnáctiletý zažil svůj první let na kluzáku. Toužil studovat leteckou průmyslovku, která v té době sídlila v Mladé Boleslavi, a svého plánu se nevzdal ani poté, co bylo sídlo školy přestěhováno do Prahy. V letech 1952 - 1956 tak studoval v pražském Hloubětíně a bydlel na internátu. Po maturitě pokračoval na vojenském pilotním učilišti v Prostějově, kam nastoupil roku 1957. 

Vojenský výcvik budoucích letců byl podle něj tak tvrdý, že Emil Přádný jej přirovnává k výcviku cizinecké legie. „To byl záměr, aby slabší jedinci vypadli hned na začátku, protože letecký výcvik je velice drahý,“ vysvětluje. 

V letech 1957 - 1962 byl Emil Přádný evidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Cidlina. Svazek týkající se jeho spolupráce (arch. č. A-10724 VKR) se nedochoval, v roce 1960 byl uložen do archivu a roku 1962 skartován. Sám Emil Přádný k tomu uvádí, že důstojník kontrarozvědky ho oslovil během studia v pilotním učilišti. „Řekl mi, že si mě vytipovali, že v našem letectvu působí špioni a je nutné je vyhledávat. Řekl mi to takovým způsobem, že jsem to vnímal jako určitý druh výhrůžky. Tehdy jsem byl vyvalený kadet a ty řeči o špionech jsem bral vážně,“ vysvětluje Emil Přádný. Na konci studia roku 1959 si ho důstojník kontrarozvědky opět zavolal a sdělil mu, že s ním ukončují spolupráci. Později už se nikdy s kontrarozvědkou nebo Státní bezpečností nesetkal. 

Téměř kosmický zážitek

Po ukončení pilotní školy nastoupil Emil Přádný jako stíhač na letiště Mladá u Milovic. Vybral si zaměření jako stíhací průzkumný pilot. „Věděl jsem, že stíhací průzkum má nejrychlejší letouny, které létají jednotlivě, nikoli v útvaru. Je to mnohem zajímavější než práce frontového nebo přepadového stíhače, kterého na cíl navádějí radary. Průzkumný stíhač musí sám pracovat s mapou, s navigací, fotografovat objekty na zemi a podobně. Jedinou stinnou stránkou byl fakt, že v době války mají průzkumní stíhači největší ztráty. To mi ale nevadilo. Dal jsem si žádost ke stíhacímu průzkumu a bylo mi vyhověno,“ říká Emil Přádný. 

V Mladé u Milovic začínal jako pilot bez třídy a během tří let se kvalifikoval až na pilota první třídy, který je schopen létat ve dne i v noci za téměř jakýchkoli povětrnostních podmínek. Každý rok nalétal přibližně sedmdesát hodin, rozložených do dvou letových dnů v týdnu. Zbytek dní absolvoval na zemi teoretická školení. „Měli jsme přednášky o vojenské situaci po světě. Náš protivník byl uvažován v prostoru západního Německa. Školení byla čistě věcná, informativní, nešlo o žádnou ideologii,” vysvětluje. 

Největší zážitky mu podle jeho slov přinesly lety v MIG 21: „Ten zážitek z výšky a rychlosti byl mimořádný. MIG 21 disponoval maximální rychlostí 2250 kilometrů v hodině a dosáhl výšky až devatenáct tisíc metrů. V mrazivých zimních dnech, kdy je velká dohlednost, byla z prostoru středních Čech vidět obě moře. To už se blížilo zážitku letu do kosmu,” popisuje Emil Přádný. 

Během cvičení ve vojenském prostoru měli stíhací průzkumníci za úkol během desetiminutového letu ve vyhrazeném prostoru najít a vyfotografovat maketu americké rakety. Jindy dělali letecké snímky nádraží nebo vojenských skladů, které naopak jiné vojenské jednotky měly za úkol co nejlépe zamaskovat. 

Emil Přádný se nikdy neúčastnil žádné skutečné bojové operace. „Až v tu chvíli se projeví, jestli na to člověk má, nebo nemá. Bylo dost pilotů, kteří to nervově nevydrželi. Já jsem to nezažil, a proto nevím, jak bych se zachoval, kdybych se do takové situace dostal,“ říká. 

Během své pilotní kariéry se současně věnoval i rozvíjení své technické kvalifikace a stal se autorem zlepšovacího návrhu pro snadnější fotografování z paluby stíhacího letadla. Roku 1963 dostal možnost dálkově studovat stavbu letadel na Vojenské akademii v Brně. V té době si také podal přihlášku do KSČ. Podle svých slov v tom viděl možnost ovlivňovat profesní záležitosti na letišti: „V armádě platí, že o rozkazu se nediskutuje. Ale na stranických schůzích se i velitelům tykalo a o jejich rozhodnutích bylo možno diskutovat. Viděl jsem v tom prostředek, jak některé věci změnit,“ říká Emil Přádný. 

Bránit se? To nepřipadalo v úvahu 

Zlomem v kariéře Emila Přádného se stal jednadvacátý srpen 1968. Toho dne přijel na kole na letiště ze svého domova v Lysé nad Labem a uviděl řadu sovětských tanků. Sovětští vojáci obsadili řídící věž a vzápětí začaly přilétat MIGy 21 a řadit se na východní stojánce. Do odpoledne bylo letiště v Mladé u Milovic obsazeno okupačními vojsky. 

„Bránit se? To nepřipadalo v úvahu,“ říká Emil Přádný. „Noční lety z dvacátého na dvacátého prvního srpna byly předem zrušeny bez udání důvodu, a když jsme přišli ráno do práce, už to bylo obsazené.“ Piloti dostali příkaz zdržovat se v prostorách učeben a hangárů a věnovat se pozemní přípravě. 

V prvních dnech se šířily fámy, že českoslovenští a sovětští vojáci se budou o letiště v Mladé dělit. „Kdo zná vojenskou teorii, ví, že to je nesmysl,“ konstatuje Emil Přádný. Celý jeho útvar byl posléze přesunut na letiště do Pardubic a on sám byl přeřazen k technickému útvaru jako zalétávací pilot. 

Při prověrkách na počátku normalizace roku 1970 byl vyškrtnut z KSČ. „Zrušili mi členství a tím jsem měl zničenou vojenskou kariéru,” vysvětluje. Rozhodl se odejít z armády a nové uplatnění našel jako zkušební pilot Výzkumného leteckého ústavu. Testoval letouny L-39 Albatros z továrny Aero Vodochody a L-410 z továrny Let Kunovice. Práce zkušebního pilota se podle něj výrazně liší od pilota v armádě, především v tom, že letadla, s nimiž pracuje, jsou unikátní prototypy. V případě jakékoli poruchy či havárie je základním úkolem pilota s letadlem přistát a zachovat ho pokud možno vcelku. 

Pád komunistického režimu v roce 1989 byl podle Emila Přádného pro československý letecký průmysl začátkem velkého úpadku. Tuzemské výrobky nebyly na volném trhu konkurenceschopné. Emil Přádný se začal věnovat publicistice, publikoval mnoho odborných článků, přispíval například do časopisu Letectví a kosmonautika. 

V roce 2017 získal spolu s dalšími leteckými odborníky ocenění podvýboru Poslanecké sněmovny za celoživotní přínos svému oboru.