The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Poživil (* 1953)

• narodil se 23. prosince 1953 v Praze

• jeho rodiče pocházeli ze statkářských rodin

• celá rodina v listopadu 1968 emigrovala

• usadili se ve švýcarském Heerbruggu

• vystudoval chemii a fyziku na univerzitě v Curychu

• v roce 1983 získal švýcarské občanství

• československého občanství se vzdal v roce 1987

• po revoluci se poprvé podíval do Čech a od té doby se často rád vrací

Státní příslušností Švýcar, srdcem Čech. Tak o sobě mluví Martin Poživil. V patnácti letech s rodiči po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska. Do Čech se ale i po letech rád vrací. 

Narodil se v Praze v roce 1953 do rodiny strojního inženýra Jaroslava Poživila a sekretářky Gertrudy Poživilové. Malý Martin vyrůstal na pražském Smíchově se svým starším bratrem Tomášem. Oba rodiče pocházeli z rodin statkářů, komunisté jim v roce 1948 sebrali veškerý majetek. Pamětníkův otec tak musel nějakou dobu pracovat v hutích na Kladně. „Vždycky pro něj přijel autobus ve tři hodiny ráno a musel jet do Kladna. A potom, když se to začínalo uvolňovat, tak v šedesátých letech pracoval v polygrafii v tiskárně,“ vybavuje si pamětník. Rané dětství strávil v tvrdých padesátých letech, ale právě když začal okolí trochu víc vnímat a dospívat, přicházela volnější šedesátá léta. Už odmala věděl, že se chce věnovat přírodním vědám. „Nejprve jsem chtěl být zvěrolékařem. Ale potom jsem někde viděl zakrvácený prase na jatkách, tak jsem si řekl, že to by asi nebylo ono. Tak jsem se chtěl stát lékařem, a pak jsem zjistil, že nerad vidím krev, že se mi dělá špatně. Pak jsem zůstal u přírodních věd, chemie a fyziky.” Jako náctiletý proto navštěvoval chemické kroužky. Později se rozhodl, že bude přírodní vědy sám učit. 

Rodiče mi o plánech na emigraci neřekli

Stejně jako spousta jiných dětí, i malý Martin se svým bratrem Tomášem vyrůstali v tom, že ne všechno, co se doma řekne, se může opakovat na veřejnosti. Rodiče měli ohledně režimu poměrně vyhraněný názor. Ve straně nikdy nebyli. „Rodiče mě třeba přihlásili na náboženství a začal jsem zpívat ve sboru,” vzpomíná Martin Poživil na to, jak se československá společnost mohla v šedesátých letech poprvé svobodně nadechnout. Nádech ale netrval dlouho, a když v srpnu 1968 přišla invaze, Poživilovi věděli, že je čas se rozhodnout, jestli chtějí dál žít v Československu, nebo utéct pryč. Tušili, že zůstat by pro jejich syny znamenalo nemožnost vystudovat. 

Den emigrace rodiče naplánovali na 12. listopadu 1968. Téměř patnáctiletý Martin o jejich záměru neměl ani tušení. Když přišel ze školy, maminka mu řekla, že jedou lyžovat do Alp. „Já jsem myslel, že se snad zbláznili, nebo co se děje. Dneska by se člověk domníval, že jsou třeba zfetovaný,” popisuje dnes odvážné rozhodnutí rodičů. „Měli opravdu nakoupený jeden pár takových běžek. Jenomže s tím se nedá lyžovat v Alpách. Tak jsem už tenkrát jako mladík věděl, že to asi nesedí,” přiznává. 

S rodiči a starším bratrem v Praze nasedli do nočního vlaku a opustili Československo. V tu chvíli už nevěřil, že jedou skutečně jenom do Alp. A nevěřil jim ani československý celník, který je na hranicích s Rakouskem kontroloval. „Povídám: ‚Máme pozvánku od známého a jdeme lyžovat do Alp.‘ Tak se usmál, to ještě byli takoví ti lidé z pražského jara. A řekl: ‚Na shledanou.‘ Ale takovým ironickým způsobem, že přesně věděl, že když je celá rodina ve vlaku, tak už se asi nevrátí,” uvědomuje si Martin Poživil zpětně. Rakouskému celníkovi, který přišel o chvíli později, se Gertruda Poživilová přiznala, že má s sebou bižuterii a nějaké drobnosti, které chtěla zachránit. „Měla to schované pod parukou,” prozrazuje pamětník. Do Rakouska a následně do Švýcarska se dostali v poklidu. „Nebyly tam žádné přestřelky, neletěli jsme padákem, prostě jsme normálně vycestovali. V listopadu 1968 to bylo ještě možné,” vysvětluje pamětník. Neobvyklé Švýcarsko si pro vycestování vybrali kvůli kontaktům. Jaroslav Poživil měl ještě před rokem 1948 na starost obchodní kontakt se zákazníky jedné strojírenské firmy, která spolupracovala i se Švýcarskem. Díky tomu se seznámil se Švýcary, kteří rodině při emigraci hodili pomyslné lano. 

Matka pamětníka navíc nechtěla do Německa ani Rakouska, protože se bála, že v těch zemích pořád hrozí nějaký konflikt, jelikož jsou moc blízko Československu. Švýcarsko bylo dostatečně vzdálené a Poživilovy lákalo i svou neutralitou. Rodina se usadila ve východním Švýcarsku, oba rodiče a starší syn Tomáš začali pracovat pro firmu Wild Heerbrugg. „Integrace proběhla velmi dobře, snažili jsme se být co nejvíc nenápadní. Poměrně rychle jsme se přizpůsobili švýcarskému životnímu stylu, který zas tak rozdílný není. Někdy si lidé myslí, že Česko a Švýcarsko jsou dva různé vesmíry, ale já bych řekl, že mentalita průměrného Švýcara a mentalita průměrného Čecha zas tak rozdílná není,” vypráví. Švýcaři navíc k emigrujícím Čechoslovákům chovali velké sympatie. „Prchali spíš lékaři nebo akademici, protože ti byli perzekvováni. Nebyla to dělnická třída,” dodává pamětník. I tak se ale setkal s drobnými předsudky. „Ptali se mě, jestli jsme měli doma televizor nebo záchody – jestli jsme nechodili na dvůr. Neznali ty poměry, takže měli někdy divné představy,” prozrazuje jednu z méně pozitivních zkušeností. 

O Československu jsem v osmdesátých letech nic moc nevěděl

Martin Poživil nejprve nastoupil do primární školy, která končila šestou třídou. Švýcaři ale brzy zjistili, že je na primární školu moc starý, a přešel do sekundární. Přechod do švýcarského systému s téměř nulovou znalostí jazyka byl náročný. Dopadlo to tak, že se patnáctiletý Martin ve škole učil němčinu, francouzštinu a latinu zároveň. „Byla to velká výzva, na druhou stranu ale pomáhá, když se člověk učí několik řečí souběžně. Zjistí, že spolu ty řeči souvisí, takže jsem se to naučil poměrně rychle.” V zimě roku 1970 se dostal na gymnázium, maturoval v roce 1974. Pak vystudoval univerzitu v Curychu, jeho obor byl chemie a fyzika. Už během studia učil na kantonální škole v Heerbruggu. Později si udělal i doktorát, doktorem se stal v roce 1983. Ve stejném roce získal švýcarské občanství. O čtyři roky později si nechal vzít to československé. Ani ho nenapadlo, že by se poměry v Československu měly za dva roky změnit, protože přístup ke zprávám o Československu příliš neměl. „Byl to takový systém ticha. O Československu se moc nepsalo, jen když bylo mistrovství světa v hokeji,” vysvětluje. 

Události roku 1989 mu ale neutekly. Že se něco mění, si uvědomil, když viděl záběry panevropského pikniku na maďarsko-rakouských hranicích a to, jak přes německou ambasádu v Praze utíkají východní Němci. Četl i o Solidaritě v Polsku. Když v Berlíně 9. listopadu padla Berlínská zeď, divil se, že Československo je jediná země, kde se zatím ledy nehnuly. „Přišel pocit vzteku, že se všude něco děje a lidi chtějí něco měnit, a v Československu nic. Pak přišel 17. listopad a všechno nabralo rychlé obrátky.” Rychlost, s jakou došlo v Československu ke změně režimu, asi překvapila nejen pamětníka. „Člověk vnímal, že se nic neděje, protože noviny a agentury psaly o věcech, které jsou slyšitelné. A to, co už asi bylo v podhoubí, se neřešilo,” myslí si Martin Poživil. Revoluce mu ale udělala velkou radost. Po dvaceti letech se tak mohl podívat do svého rodného města. 

Do Prahy se vypravil hned v létě roku 1990. Po dvaceti letech na Západě ho ale spousta věcí překvapila. „Byl jsem trošku v šoku, jak ta země zůstala stát. Když chtěl člověk telefonovat z Václavského náměstí, tak tam byly takový dřevěný telefonní budky – a asi tak po osmém pokusu se ozval hlas mojí matky. Slyšel jsem asi jen dvě slabiky a už bylo spojení přerušené.” Volat nakonec musel z budovy Hlavní pošty v Jindřišské ulici a pět minut hovoru ho stálo sto korun. Musel si také obstarat speciální bony od Čedoku na to, aby mohl tankovat bezolovnatý benzín. Československo se od doby jeho emigrace moc nezměnilo. Myšlenky na to, že by se do své rodné země vrátil na trvalo, proto vůbec nepřišly. Do Česka se ale vrací rád. Jeho domovská škola v Heerbruggu navázala spolupráci s gymnáziem v Liberci a on má tak o důvod víc do své domoviny občas zamířit.