Roman Povala

* 1978

  • „Věděl jsem, kde tatínek má přímo pod kobercem v obálce úspory. Bral jsem všechno, kožené bundy, co měli naši, zlaté řetízky, zlato. Pak i bráchu jsem obral o všechno, co dostal. Řetízek k narozeninám, takové věci, cennosti. Takže ano, kradl jsem doma, do té doby, dokud se dalo a dokud jsem měl k tomu přístup. A pak se kradlo venku. Lékárny, auta. A i když se chtěl člověk pobavit. Starou škodovku, tu tisícovku, jste otevřel i nastartoval padesátníkem. Tam jste nemusel nic, to byla lehká kořist. Dalo se to prodat na náhradní díly za pár stovek. Pak si člověk vydělával na drogy tím, že podváděl právě v těch drogách. Když za mnou přišel někdo, kdo se v tom očividně nevyzná, a chtěl si prostě s přáteli někde šňupnout, tak si pamatuju – protože jsem věděl, že nitrožilně to brát nebudou –, že jsem jedné holčině prodal obyčejné magnesium, madž, co používají horolezci. Prodávala se jedlá soda, protože ta má podobnou konzistenci. Pokud pervitin uvaříte dobře, je to krystal a má podobnou chuť, hořkou, takže se nejenom ředil pervitin jedlou sodou, protože ta vám v žilách v tomhle množství nic neudělá, ale prodávalo se to jako pervitin. Někdo, kdo se v tom opravdu nevyznal, na to nepřišel. Anebo se podvádělo tak, že se vytvořil dojem velkého byznysu, a z toho pak sešlo. Že tam třeba vlítli policajti a peníze se najednou ztratily. Nebo se dělaly takové věci, jako že „tady počkej, on bydlí v prvním patře, nechce nikoho jiného vidět, ten vařič, já mu tam ty prachy donesu“, a zdrhli jste vedlejším vchodem. To bylo v civilu. Tyhle věci byly domluvené. Ale samozřejmě se to dělalo na takových těch nezkušených. To šlo vždycky o nějaké tisíce, pět deset tisíc korun, nešlo o nějaké astronomické částky. Ale byly to peníze.“

  • „No, ono totiž v té době, aspoň z mého pohledu, se začalo o tom víc mluvit a lidé si to pěstovali. Mohlo se odjet, v té době už se mohlo cestovat, takže kluci jezdili do Holandska, z Holandska přiváželi nejen trávu, ale skunk a hašiš. Přivezli čokoládu, jak jsme tomu říkali, a já jsem s tím experimentoval, zkoušel jsem, hledal jsem. Měl jsem pocit, že svoboda znamená dělat si, co chci. To byla asi první taková velká chyba. Nebyl problém to sehnat. Ta tráva podle mě tady byla, i drogy, i pervitin tu byl, akorát to samozřejmě dřív nešlo tolik vidět. Ti lidé, kteří měli problémy s tímhle druhem závislosti, byli mnohem uzavřenější, než jsou dneska, v nějaké komunitě, po bytech. Za městem, když byl nějaký lesík, studánka. Já vím, že v Havířově pod autobusovým nádražím byla taková studánka a tam nikdo z nás nechodil. Až pak, když jsem začal koketovat s drogami, tak jsme tam chodili... Pervitin nebyl tak častý, byl, ale nebyl tak častý. Lidé brali alnagon, áčka. Takže tam byly plata alnagonu, protože tam se ti feťáci havířovští scházeli a u té studánky fetovali.“

  • „Po téhle zkušenosti s tím panem lékařem jsem byl postavený před takovou otázku – šňupat, z toho mám problémy, takže buď přestanu, anebo vezmu jehlu do ruky. A vím, že tohleto byl takový velký silný milník toho, co mě mělo čekat. Já jsem si uvědomil, že nejsem schopen to dát pryč. Na druhou stranu, když jsme se bavili spolu o tom, že fakt tyhle lidi už považuju za smažky – já jsem byl jeden z těch, který to viděl úplně stejně – tak úplně první dávka pervitinu nitrožilně mě zabila, když to řeknu takto. Nemyslím fyzicky, ale jako člověka, já jsem to vzdal. Protože jsem se najednou ocitnul ve skupině lidí, kterými jsem pohrdal, které jsem viděl jako póvl a hadr, kteří jsou prostě smažky. A najednou jsem tam byl já, Roman Povala, sportovec, najednou jsem tady.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.02.2018

    (audio)
    duration: 02:11:53
Full recordings are available only for logged users.

Úplně první dávka pervitinu nitrožilně mě vlastně zabila jako člověka

současný snímek
současný snímek
photo: fotografie z natáčení

Roman Povala se narodil 31. října 1978. Vyrůstal v Havířově v běžné, dobře fungující rodině. Ve škole neměl problémy a od dětství aktivně sportoval. Krátce po listopadovém převratu se dostal k drogám a závislosti propadal čím dál víc. Z lehčích drog přešel na pervitin, který také vyráběl a prodával. Peníze si obstarával mimo jiné krádežemi v bytech nebo lékárnách a podvody v rámci drogové komunity. Posléze se dostal do prostředí komunity Teen Challenge a jejím prostřednictvím do Apoštolské církve. Podstoupil úspěšné léčení, vystudoval misijní a teologickou školu a stal se pastorem Apoštolské církve. Na základních a středních školách se pravidelně setkává se studenty, kterým vypráví o životě v závislosti. V roce 2019 bydlel a působil v Rožnově pod Radhoštěm.