The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hubert Poul (* 1955)

• narodil se 29. června 1955 v Praze

• vyrůstal v Černošicích v katolické rodině

• rodina matky Arnoštky Roztočilové byla po skončení války perzekvovaná kvůli německému původu babičky

• na vilu v Černošicích byla uvalena národní správa a matce zůstala jedna místnost

• jako chlapec si po foglarovském vzoru založil klub Batman, v roce 1968 začal skautovat

• po zákazu Junáka v roce 1970 pokračoval ve skautingu neoficiálně a také pod hlavičkou Svazarmu

• v dětství i dospívání čelil tlaku kvůli své katolické víře

• jeho strýc Mons. Josef Poul byl rektor bohosloveckého semináře v Litoměřicích

• vystudoval strojní fakultu, působil jako projektant v Čokoládovnách

• v roce 1984 se stal kronikářem černošické farnosti

• po listopadu 1989 se za lidovce zapojil do komunální politiky

• celý život propojoval katolickou víru se skautskými hodnotami

Kolikrát Hubert Poul na gymnáziu slyšel „přestaň ministrovat, nebo neodmaturuješ!“ Nepřestal a odmaturoval. Stejně tak neposlechl, když v září 1970 zakázali Junáka. „Období normalizace, kdy jsme pracovali ve skautském duchu, bylo úžasné. Něčím nás to nabíjelo a vůbec nám nevadilo, že máme skautský slib, ve kterém slibujeme věrnost socialistické republice.“ 

Rodinná vila skončila v roce 1945 v národní správě 

Hubert Poul se narodil 29. června 1943 v pražském Podolí do katolické rodiny. Z otcovy strany měl v rodu sedláky z Radostína nad Oslavou, kam jezdil každé léto na prázdniny a kde zažíval obrovskou rodinnou soudržnost, z matčiny strany na něj naopak vrhal stín tragický osud babičky, která koncem války přišla o všechno. Ani vila v Černošicích, kde se svými dvěma bratry vyrůstal, rodině ve skutečnosti nepatřila. 

Když dědeček Arnošt Roztočil, diplomat a rytíř Řádu sv. Řehoře Velikého, odjel jako generální konzul do Wrocławi, netušil, jak velké břímě jeho rodina ponese. Po vyhlášení Protektorátu se vrátili až na nejstarší Emilu, která tam zůstala studovat a otěhotněla s německým medikem Bernardem Polokem. Vzali se a v roce 1942 se jim narodil syn Ernst – to už ale Bernard narukoval jako voják wehrmachtu na východní frontu. „Roztočilové se cítili jako dobří Češi, takže to pro ně bylo psychicky náročné, když najednou z Ruska přijel na dovolenou německý voják,“ vypráví Hubert Poul pohnutou rodinnou historii. Nakonec se ale koncem války ukázal jako větší problém německý původ babičky Emílie, tenkrát už vdovy.

„Babičce odstavili účet a sebrali barák. Dostala takový strach, že vzala ty tři děti a vnuka se záměrem utéct do Německa. Doufala, že by jí mohl pomoct ten zeť, o kterém věděli, že se vrátil do Berlína.“ V červenci 1945 tak podnikla měsíční strastiplnou pouť, která ale nedopadla dobře. „V Německu je nepřijali. Navíc otec jen sebral svého syna a úplně se od nich oddělil.“ Ani v Černošicích je už nechtěli zpátky, na dům byla uvalena národní správa. Pouze mladší Arnoštka směla bydlet v podkrovní místnůstce, ostatní se museli odstěhovat k tetě do Teplic. Emila se zhroutila a až do smrti se ze ztráty syna nevzpamatovala.     

Maminka si musela pronajmout vlastní skříň

Arnoštce Roztočilové bylo jednadvacet let, když se o sebe musela sama postarat. „Milostivě ji tam nechali bydlet, ale musela platit nájem. Dělala v charitě, moc peněz nedostávala a neměla na to. Tak jí dovolili platit to z obestaveného účtu, z peněz, co měla z dědictví po svém tátovi.“ Do národní správy šel i všechen mobiliář, například piano skončilo ve škole. „Našla tam jednu skříň, ale řekli jí, že patří do zabaveného majetku a že si ji může pronajmout za sto korun měsíčně. Takové to byly absurdity,“ kroutí hlavou pamětník.

Jak se na ni všichni koukali skrz prsty, není divu, že se maminka v Černošicích necítila dobře. Jako dítě to ale Hubert vůbec nevnímal, protože ona se dokázala nad všechny křivdy povznést a dát jim šťastné dětství. „Ten psychický tlak, který na ni byl koncem druhé světové války a v padesátých letech, v sobě udusila. Obstála důstojně, protože jsme vyrůstali v nádherném rodinném prostředí. Napětí, které musela prožívat, vidím až teď zpětně.“ Možná tomu pomohl i otec pamětníka, Hubert Poul starší, kterému se podařilo vyhádat, že jim dům vrátili ze státní správy. 

Strýc Mons. Josef Poul 

Tatínek, jehož jméno pamětník nese, pocházel z devíti dětí. Statek v Radostíně nad Oslavou sice přešel v padesátých letech do JZD, rodina tam ale mohla dál bydlet a hospodařit. „Ti sourozenci se vdali, oženili, každý měl svoje starosti, ale všichni se vraceli do rodného domu. Všichni se tam vraceli a se všemi jsem se tam potkával. Což bylo úžasné a dodneška si toho velmi vážím,“ říká Hubert Poul. Ze všech otcových sourozenců měl nejblíže k tomu nejstaršímu, který se dal na kněžskou dráhu.

Josef Poul byl po svém vysvěcení v roce 1934 katechetou a šéfredaktorem diecézního oběžníku, zároveň se angažoval v křesťanské sportovní organizaci Orel. Bydlel v Brně, když u sebe nechal v roce 1948 přespat lidoveckého poslance Bohdana Chudobu, který následně emigroval. „Dostal zprávu, že se v okruhu jeho známých zatýká a že někteří vzali nohy na ramena a utekli do Rakouska. Tak si vzal tašku, že taky odejde. Ale biskup, jeho představený, na to: ‚Je to tvoje rozhodnutí, ale kdo tady bude místo tebe?‘ A on se nakonec rozhodl, že neuteče.“ Za pár dnů ho zatkli, krutě fyzicky týrali a nakonec odsoudili k pěti letům vězení. Když se odvolal, sazbu zvýšili na osm let. Nakonec ho ale propustili po třech a půl letech s tím, že nesmí jako kněz působit v brněnské diecézi. 

Do pastorace se strýc opět dostal v roce 1953, nejprve v Litoměřicích, pak v Nymburku. Zlom nastal v roce 1966, kdy Josefa Poula jmenovali rektorem kněžského bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Tuto funkci zastával až do roku 1974 a za tu dobu vychoval řadu budoucích biskupů, kteří po revoluci vybudovali novou církev. Velký vliv měl i na malého Huberta, který o něm o mnoho desítek let později dokonce vydal knihu Rektor bez kyslíku. „Svou tichostí nás ohromným způsobem vzdělával. Aniž by něco řekl, nám vlastně ukazoval, jak se máme chovat. Nevím, jestli to bylo cílené, ale dával nám obrovský příklad. Nikdy neřekl nic špatného o lidech, kteří ho trýznili. Nikdy. On jim odpustil.“ 

Z klubu Batman rovnou do Junáka

Katolická výchova zastávala v životě pamětníka klíčovou roli – ve škole chodil na náboženství, ministroval v kostele. Zanedlouho zjistil, že skautské hodnoty se s těmi křesťanskými skvěle doplňují. „Skaut by ale nebyl, kdyby nepředcházelo to, co jsem zažil jako dítě. Měli jsme krásnou partu, četli jsme Foglara a přemýšleli, jak smysluplně naplnit volný čas.“ Ve dvanácti letech si s kamarády založili klub Batman. „Měli jsme svoji družinu, řád, program a časopis, který jsme na schůzkách opisovali a překreslovali. Bylo to úžasně tvořivé dětství,“ s láskou vzpomíná Hubert Poul. 

Když v roce 1968 v sousedních Všenorech obnovili skautský oddíl, vstoupil do něj a získal přezdívku Čučko. „Skautování byl úplně nový svět. Náš vedoucí Logan tomu se svojí manželkou věnovali obrovské úsilí. Zažili jsme mnoho soutěží, příhod, povinností a všechno nás tak nějak naplňovalo. Cílem každého roku byl třítýdenní letní tábor, s sebou jsme si mohli vzít jen to, co jsme unesli. To byly neskutečné zážitky.“ Jenomže pak přišla srpnová invaze a nad čerstvě obnoveným Junákem se začala opět stahovat mračna.

Vytahané cívky a v rohu výkaly

Vzpomínky na invazi vojsk Varšavské smlouvy má pamětník spojené s velkým napětím. Maminka v tu dobu pracovala v Československém rozhlase jako hlasatelka pořadu pro německou menšinu, a tak nemohla chodit do práce, otec celé večery zase proseděl u rádia. „My jako kluci jsme se s tím sžili. Chodili jsme na nákupy do vyprodané samoobsluhy, kde nic nebylo. Pozorovali jsme dění okolo nádraží, kde se sbíraly informace, hlídaly se průjezdy černých aut a hodně se koukalo po vlacích,“ vzpomíná. 

Po čtrnácti dnech je rodiče vzali do Prahy a taxíkem projeli celé centrum. „Ukazovali nám, co se v té Praze přihodilo. Rozstřílená okna, na každé křižovatce tanky a vojáci s kulomety. To bylo samozřejmě pro kluky hrozně zajímavé, jen jsme vůbec nevěděli, co si o tom máme myslet.“ Ještě zajímavější bylo, na co maminka narazila, když se vrátila do práce: „Všechno zdevastované, zničené, rozstřílené. Magnetofonové cívky všechny na hromadě, smotané a vytahané. A v jedné místnosti v rohu nakáleno.“ 

Po zákazu Junáka jsme oddílové peníze projedli

Rok 1970 zastihl Huberta Poula už jako vedoucího družiny vlčat, který si dobře uvědomuje, že nejspíš jede na poslední tábor. A skutečně o prázdninách přišel dopis, že se místní organizace převádí na Svaz socialistické mládeže. „Ve středisku se tehdy rozhodlo, že majetek, hlavně tedy knihovna, se rozdá mezi skauty a zbylé finanční obnosy se projí. Tak jsme v září udělali velkou celostřediskovou párty a zbylé peníze jsme projedli,“ vzpomíná pamětník. Skončit ale rozhodně nechtěli a se svým střediskovým vedoucím Milošem Hojerem probírali, jak dál. „Už jako patnáctiletí kluci jsme se rozhodli, že nám to dává hodně do života a že budeme v té činnosti pokračovat.“ 

Když jsem si stěžoval, ze Svazarmu mě vyhodili

Stejně jako to udělala řada jiných oddílů, nejprve zkusil Hubert Poul navázat na skautskou činnost pod hlavičkou režimem povolené organizace. Ve Všenorech vstoupil do Svazarmu, který tam působil jako radioklub. „Přitáhl jsem děti z Junáka, ještě s jedním kamarádem jsme tam měli jednu dobu skoro třicet dětí. Jezdili jsme na různé soutěže – třeba hon na lišku, kdy se s přijímačkami hledaly vysílačky.“ 

Vedoucího dělal s nadšením a obrovským nasazením, jeho organizace byla dokonce vyhlášena jako nejlepší ve Středočeském kraji a měla dostat technickou vymoženost tehdejší doby – transceiver, vysílačku a přijímačku v jednom. „Když ale došlo na předávání, sdělili mi, že cenu nedostaneme a že ji dostane klub v Roztokách. Tam to vedl jeden takový straník, který byl hodně angažovaný a řekl, že bude lepší než my. Takže jsme nic nedostali.“ Pamětníka to tehdy tak namíchlo, že se na následující schůzi Svazarmu přihlásil a řekl, že s takovým postupem nesouhlasí. „Z mé strany to bylo spontánní, řekl jsem, co jsem měl na jazyku. Ale soudruzi se přes to nepřenesli a vyhodili mě. Doslova druhý den mi telefonovali, abych se dostavil na ústředí, a tam mi úřednice sdělila, že už nejsem členem okresního výboru.“ Moc toho ani nelitoval, viděl, že tudy kvůli politickým tlakům cesta nevede. Navíc se skautování věnoval souběžně i ve svém obnoveném klubu Batman.

Skauti bez krojů

Neoficiální činnost s partou kamarádů z Černošic se pro skauting ukázala nakonec jako nejlepší. „Bylo nás pět a další dva se připravovali. V těch patnácti jsme obnovili klub Batman a pracovali jsme ještě více jak tři roky v domácím prostředí. Vzor jsme měli ve Foglarovi, z jeho knih jsme hodně těžili.“ Plnili Modrý život, jako roveři se soukromě vzdělávali u bývalého vedoucího Logana a pokračovali ve skautském charakteru života – schůzky, hry, soutěže, výlety a letní tábory. „To bylo úžasné, neměli jsme peníze, tak jsme jezdili na čtrnáct dní na Šumavu na kolech. Když to dneska vidím, ta odvaha našich rodičů, že nás pustili a neměli o nás jedinou zprávu,“ směje se pamětník. „Byli jsme tam se souhlasem místního hajného, který si nás oblíbil. Viděl, že jsme skauti, i když jsme nesměli chodit v krojích.“ Později jim k užívání nabídl lesní boudu, kterou si sami opravili a zvelebili.

Pak byli najednou osmnáctiletí a neměli už tolik času. „Ta typicky foglarovsky klubovní činnost se zmírnila, zato jsme ale několikrát ročně vyjížděli na výlety, které jsme vždycky v té naší klubovně připravovali, abychom měli program. Jezdili jsme do Brd, na různé strany v našem okolí, co bylo prostě dosažitelné v průběhu jednoho dne. Tak to byl náš život v první polovině sedmdesátých let,“ vzpomíná Hubert Poul na období tvrdé normalizace, kdy si s kamarády dokázali utvořit svůj vlastní svět. 

Ve farnosti jsme si plně důvěřovali

„Na gymplu mi říkali ‚přestaň ministrovat, nebo neodmaturuješ.‘ No ale nepřestal jsem a odmaturoval jsem. Takže to nějak prošlo,“ směje se pamětník. I na vysokou školu strojní se kvůli nízkým stavům dostal naprosto bez problémů. Jeho sen dělat projektanta nebo konstruktéra u prkna se mu splnil a stejně jako jeho otec nastoupil do státního podniku Čokoládovny. V roce 1984 se oženil a s manželkou vychovali čtyři děti. „Nesli jsme tíži toho, že jsme křesťanská rodina. Byly takové náznaky, že se nechováme tak, jak bychom měli. Ale my jsme se toho jako rodina drželi, protože nám to hrozně moc dávalo.“ Takže se třeba stalo, že po křtu dítěte, když si domů sezvali věřící z kostela a zábava byla v největším proudu, na ně zazvonil místní spolupracovník StB a vyzvídal, co že se to u nich děje. „Jinak jsme ale uvnitř farnosti žili dost otevřeně. Mezi lidmi tam byla velká důvěra, opravdu jsme si navzájem věřili.“ 

Když 12. listopadu 1989 svatořečení Anežky České svým způsobem odstartovalo sametovou revoluci, uspořádali ve farnosti poutní cestu do třebotovského kostela. „Mělo to nebývalou účast, kostel byl úplně naplněný,“ vzpomíná Hubert Poul. Cesta ke svobodě byla otevřená.

Po sametové revoluci jsem se chtěl angažovat

Se čtyřmi malými dětmi doma se s manželkou nemohli účastnit demonstrací. „Potom následovala připomínka svatořečení v katedrále s tím známým setkáním na Letenské pláni a toho jsme se s manželkou už zúčastnili. Do katedrály jsme se nedostali, ale ten den byl pro nás velmi silným zážitkem. Po čtrnácti dnech jsme najednou zhmotnili to, co jsme s dětmi prožívali trochu v ústraní v Černošicích.“ 

V následujících měsících se rozhodl vstoupit do komunální politiky za Československou stranu lidovou. S přestávkou odsloužil osm let. „Od začátku devadesátých let jsem až dodneška přesvědčený o tom, že v komunální politice se lidé mají střídat. Dvě období a dost, ne si z toho udělat svoje sídlo. Takže já jsem do dalšího volebního období už nekandidoval a víceméně jsem říkal, že je potřeba se střídat, nacházet nové tváře. V komunální politice se vytváří nový svět. Nějakou dobu se to člověk učí a nějakou dobu potom může dávat z toho, čím je obdarován a co umí. Ale nesmí to překonat určitou dobu,“ shrnuje základní ideu, kterou by se podle něj měli řídit všichni komunální politici. Za svého působení na zastupitelstvu je například hrdý na to, že prosadil vydávání informačního zpravodaje pro město.

Skautské středisko Černošice

Pokud jde o třetí obnovu Junáka, došlo k ní v Černošicích hned na prvním setkání Občanského fóra. „Přišla tam mládež, která kontaktovala mě a bráchu, jestli bychom nebyli ochotni založit středisko. Opravdu hned ten první měsíc po sametové revoluci. Ale já tím, jak jsme měli děti a už jsem směřoval k angažovanosti v komunální politice, tak jsem se tomu nemohl věnovat. Tak jsem tu odpovědnost přenechal bratrovi, který se toho zhostil neuvěřitelně dobrým způsobem.“ Díky Richardu Poulovi tak dostaly Černošice své vlastní skautské středisko. 

Ani klub Batman nezapadl do propadliště dějin. „Dodnes, a je to už padesát let, ta bouda v lese stále stojí a stále se tam jezdí. Jezdí tam naše děti, nebo spíš už děti našich dětí. Takže to vydrželo tři generace. Ta stopa je tam úžasná.“ V době natáčení žil Hubert Poul se svou rodinou v Černošicích, kde již více než čtyřicet let vedl farní kroniku a udržoval paměť místní komunity.