The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Potůčková (* 1927)

Měla jsem vůči manželovi špatné svědomí, že kvůli mně musel k PTP

  • narozena 9. května 1927 v Praze

  • rodiče byli sokolskými činovníky

  • dědeček František Štorkán byl investor a podnikatel

  • během války popraven strýc Otto Frömpter, který spolupracoval s protinacistickou odbojovou skupinou Jindra

  • po válce opět vstoupila do Sokola

  • vystudovala gymnázium a VŠ politických a hospodářských věd

  • kvůli svému buržoaznímu původu těžko hledala uplatnění

  • pracovala v družině, na základní škole a na oděvní průmyslovce vyučovala ekonomiku

  • v 50. letech rodině vzali komunisté dva činžovní domy

  • manžel Evy Potůčkové byl zřejmě kvůli mstě domovní důvěrnice poslán na tři roky k PTP do dolů

Měla krásné dětství, které prožila obklopena milujícími rodiči, prarodiči, přáteli. V sokolovně byla od malička jako doma, neboť její rodiče byli aktivní sokolové. Bezstarostné dětství skončilo během války, kdy jí ze života odešli dva blízcí lidé: strýc Otto, popravený za odbojovou činnost, a pak tatínek, který nečekaně zemřel po operaci páteře. Další nepříjemné zkoušky jí připravil komunistický režim. Nevystudovala obor, který si vybrala, protože komunisté ho považovali za pavědu, a nakonec kvůli svému „buržoaznímu původu“ těžko hledala práci. Do života se jí a jejímu manželovi také nepříznivě zapsala horlivá domovní důvěrnice, kterou komunisté nasadili do jejich domu...

 

Sokolská rodina

Eva Potůčková, roz. Zimolová, se narodila 9. května 1927 v Praze do rodiny Jana Zimoly, technického úředníka v plynárně, a jeho ženy Karly, rozené Štorkánové. Rodiče byli sokolskými činovníky.

Eva byla vytoužené jediné dítě starších rodičů. Oba měli již za sebou životní šrámy, a proto se brali v pozdějším věku. Otci bylo 45 let, mamince 31, když se Eva narodila. „Maminka měla velkou lásku, ale padl v první světové válce. Tatínek se z války vrátil s vážným zraněním, kdy málem přišel o ruku. Byl odkázán na speciální popruh, který si pak musel vázat k rameni,” vypráví Eva Potůčková.

Oba rodiče se hlásili k sokolským myšlenkám a byli aktivní členové, díky Sokolu se také seznámili. Jan Zimola byl členem Sokola již od roku 1902 ve Vídni, kde studoval na strojní škole, a několik let tam pracoval. Od roku 1906 byl cvičitelem v Sokole v Praze na Letné.

Dědeček podnikatel

Eva dle svých slov vyrůstala v ideálním prostředí, obklopena milující rodinou a spřátelenými sokolskými rodinami. Žila s rodiči a prarodiči v činžovním domě, který v Praze 7 nechal postavit dědeček František Štorkán v roce 1906, a Eva Potůčková v něm žije dodnes. „Byl stavební podnikatel a investor. Ještě jeden dům měl na Praze 6. Měl také například hotel Triglav ve Slovinsku, kde trávil letní sezónu, a přes zimu byl v Praze. I my jsme za ním jezdili k moři,“ vypráví pamětnice. Dědečka měla moc ráda. Vodil ji na procházky do Stromovky a dopoledne na Štědrý den měli vždy jen pro sebe. Brával vnučku ven a do své oblíbené vinárny, aby rodiče zatím v klidu ozdobili vánoční stromek, který sahal až do stropu. „To byly nejkrásnější chvíle,“ vzpomíná Eva na dědečka, který zemřel v roce 1936. Zajímavý byl prý také původ babičky. Narodila se v domku naproti kostelu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a její tatínek zde byl kostelníkem a zvoníkem.

V Sokole, co paměť sahá

Maminka byla od dětství postižena silnou krátkozrakostí, která se v průběhu života zhoršovala, zejména pak za války, kdy nebyly k dostání léky. Byla v domácnosti, ale měla k ruce služebnou. Zraková vada jí ale nebránila v běžném životě. Například pletla po paměti a byla aktivní sokolskou činovnicí.

Eva byla v Sokole od malička jako doma. Maminka ji brávala s sebou na cvičení do Sokolovny ve Strojnické ulici. „Odkládala mě tam do předsálí a při rytmice jsem sedávala pod klavírem.“ Vzpomíná například na své nejoblíbenější nářadí zvané kolovadlo, jakési žebříky zavěšené od stropu, které se už dnes v tělocvičnách nevyskytuje.

Rodiče se Evě po sportovní stránce věnovali, a tak už od čtyř let slušně plavala a lyžovala. Lyžování má spojené zejména se vzpomínkami na strýce Ottu, který s ní sjížděl kopečky na Vysočině a na Mísečkách v Krkonoších, kam jezdívali na lyže.

Škola a protektorát

Do první třídy nastoupila v roce 1933 v Holešovicích do staré školy U studánky, kam chodila už její maminka. Učila se velice dobře. Vzpomíná na přísnou učitelku Pacltovou. „Byla tak přísná, že všechny děti směly mít ke svačině je suchou housku, aby to bylo spravedlivé. Ale já s ní vycházela dobře a měla jsem ji ráda. Perfektně nás připravila na gymnázium, kam jsem šla po páté třídě, v roce 1938.

Vzpomíná, jak ji babička vedla 15. března 1939 do školy, když zrovna přijížděli němečtí vojáci do Prahy. „Bylo ošklivé počasí, babička plakala. Pak jsme museli začerňovat některé pasáže v učebnicích, protože se nelíbily německým okupantům. Některé předměty jsme se učili v němčině,“ vzpomíná Eva Potůčková na první dny Protektorátu Čechy a Morava.

Poprava strýce Otty Frömptera

V roce 1941 byla z rozhodnutí říšského protektora Konstantina von Neuratha činnost Sokola zastavena, nelíbilo se mu, že mezi zadrženými odbojáři bylo mnoho těch, kteří působili v Sokole. Pravdou je, že sokolští činovníci byli mezi prvními, kteří se do protinacistického odboje po obsazení republiky zapojili.

Tento fakt se týkal i rodiny Zimolových. Strýc Otto Frömpter spolupracoval se sokolskou protinacistickou odbojovou skupinou Jindra. V jeho bytě se scházeli odbojáři a domlouvali své ilegální aktivity. „Strýc Otto byl úředníkem v České obci sokolské v Tyršově domě a zatkli ho, myslím, po atentátu na Heydricha. Teta přiběhla ráno, že ho odvedlo gestapo. Bylo to hrozné, měli osmiletého Otíka. Pak přišlo vyrozumění, že ho popravili, ale teta doufala, že se po válce vrátí, že to není pravda,“ vypráví Eva Potůčková.

Strýc Otto, který ji učil lyžovat a na kterého má ty nejlepší vzpomínky, byl popraven oběšením 11. srpna 1943 v Berlíně za přípravu k velezradě (odbojovou činnost).

Eva Potůčková ví, že i její maminka pomáhala odbojářům, ale podrobnosti nezná. „Vím jen, že roznášela peníze či potravinové lístky rodinám zatčených Sokolů, které zůstaly bez prostředků,“ říká Eva a také jí není nic známo o tom, že by kvůli zatčení strýce byla nacisty perzekvována širší rodina, či že by někdo další z rodiny byl vyslýchán na gestapu.

Azyl u Pustné Rybné

Rodina se po zatčení strýce raději na nějakou dobu stáhla z Prahy. Útočiště našla v osadě Kobyly u Pustné Rybné ve Ždárských vrších. Osada měla jen pár chalup, Zimolovi bydleli u Kaštánkových a Coufalových. „V přístavku měli dvě sedničky, které pronajímali pro letní hosty, a my jsme tam jezdili pak pravidelně každé léto.“ Eva Potůčková neznala všechny souvislosti přátelství s těmito rodinami. Až později se dověděla, že se z tamních mužů rekrutovali členové partyzánské skupiny. Vzpomíná také na to, jak jednou „strýček“ z Kobyl přijel do Prahy a že by se rád podíval do Národního divadla na představení, matka tedy Evu vypravila, aby mu dělala doprovod. Až později se Eva dověděla, že v Národním divadle měl strýc jakousi konspirační schůzku a Eva měla jít s ním, aby nepůsobil nápadně. Eva Potůčková zmiňuje knihu od Antonína Zhoře, autora dětské literatury, který popsal příběh partyzánské skupiny v Kobylách v knize „To nebylo nic”. „Je to přesný popis událostí, jen jména jsou změněná,“ dodává.

Smrt tatínka

V březnu 1945 nečekaně zemřel tatínek, který měl potíže s páteří a zánět hlavního nervu vedl k ochrnutí. Nakonec se nechal operovat. „Zemřel tři dny po operaci. Navštívila jsem ho, prosil mě, abych mu přivezla do nemocnice polštářek, ale když jsem tam druhý den přijela, v pokoji jsem ho nenašla, sestry mi nic neřekly, vyhýbaly se špatné zprávě, hledala jsem ho. Až nakonec mi německý lékař, který ho operoval, řekl, že v noci zemřel. Jela jsem s tím polštářkem tramvají zpátky, byla jsem otřesená. Když jsem mamince doma řekla, co se stalo, zhroutila se. Vůbec to nečekala, nemohla se s tím ještě dlouho smířit. Byla na něm hodně závislá.“ Pražské povstání prožili ve smutku. Sovětské vojáky nevítali, měli strach, chodily o nich zvěsti, že se hrubě chovají k ženám.

Sokol po válce

Po válce byl obnoven Sokol. Eva Potůčková vzpomíná na první poválečný výlet několika mladých dívek ze Sokola do Česko-saského Švýcarska. „Cestovaly jsme podle otcova starého bedekru z roku 1936, který již neplatil, takže to bylo dobrodružnější, než jsme plánovaly. Nebylo tam v lesích u hranic bezpečno. Potulovaly se tam ještě stále werwolfové, němečtí záškodníci, ale my jsme si to tehdy ani neuvědomovaly,“ vzpomíná Eva Potůčková.

Byla vedoucí žákyň, pak místonáčelnice, nacvičovala na Všesokolský slet 1948 se ženami za župu Podbělohorskou. Nebyl to ale její první výstup na Strahově. Poprvé zde cvičila už jako pětiletá v roce 1932 a také v roce 1938 jako žákyně.

Přelomový únor 1948, kdy komunisté převzali moc, zrovna trávila se Sokolem v Tatrách. „Poslouchali jsme, co se děje v rozhlase, a slyšeli jsme tam mluvit jednu činovnici Sokola, kterou jsme znali. Náhle se projevila jako velká komunistka. Byli jsme z toho v šoku,“ vypráví Eva Potůčková.

Sokol se poté rychle dostal zcela pod vliv nové komunistické moci a byl postupně včleněn do socialistické tělovýchovy. Jako samostatná organizace zanikl. Eva Potůčková nechtěla chodit do sokolovny, kterou zabrala TJ Rudá hvězda. Sportování se však nevzdala, jen nebyla nikde organizovaná. Do Sokola se naplno zapojila až po roce 1989, kdy byl znovu obnoven.

Kdo chtěl na vysokou, musel si něco odpracovat v zemědělství

Eva odmaturovala na jaře 1946, poté chtěla jít na vysokou školu, ovšem kdo chtěl studovat, musel nejdříve odpracovat tři měsíce v zemědělství. Eva tedy odjela na brigádu do Velešína v jižních Čechách. Vzpomíná, že pracovala na statku, který patřil rodu Kamarýtů. V některých statcích stále hospodařili původní němečtí obyvatelé.

V prosinci 1946 nastoupila na Vysokou školu politickou a sociální. „Komunisté ale sociologii v průběhu mých studií na škole zrušili, že je to prý pavěda. Když jsem ze školy v roce 1950 vycházela, už to byla Vysoká škola politických a hospodářských věd,“ vzpomíná Eva Potůčková.

Horlivá domovnice dokázala kazit životy druhých

Komunistický režim Evě Potůčkové i jejím nejbližším značně zkomplikoval život. Stačilo například vlastnit nějaké nemovitosti. Maminka Evy Potůčkové se stala po smrti dědečka spolumajitelkou dvou nájemních domů v Praze. Mohlo se snadno stát, že kvůli tomu Eva nedostudovala.

Ve třetím ročníku totiž musela projít politickými prověrkami. Jak říká, měla z pekla štěstí, že na ni vyšla řada až v pět hodin ráno, kdy už byla komise unavená. „Šla jsem na pohovory odpoledne, ale bylo tam tolik lidí, že probíhaly přes celou noc a na mě vyšla řada až ráno. Ptali se mě na rodinu, řekla jsem, že žiju s maminkou, která je poloslepá vdova, a já chodím na brigády, což byla pravda. Na víc už se kupodivu neptali a já prošla,“ vzpomíná pamětnice.

Vysvětluje, že maminka, coby vlastník dvou domů, byla oficiálně považována za milionářku a buržoazní živel, ačkoli domy převzal do správy stát a jako důchod pobírala několik stovek.

Praktiky nově nastoleného politického režimu také uspíšily její svatbu. Vdávala se v posledním ročníku vysoké školy. Chodila s mužem, který dokončoval studia architektury a měli v plánu vzít se později. Avšak poté, co komunisté jejich dům převzali do správy, horlivá domovnice je chtěla připravit o bydlení. „Tlačila na babičku, která bydlela pod námi, aby se nastěhovala do bytu, kde jsem bydlela s maminkou. Mohly bychom tak uvolnit byt jinému nájemníkovi. A tak jsme se s manželem vzali a sestěhovali se, aby nám byt nesebrali. Syn se narodil po třech letech,“ vysvětluje Eva Potůčková.

Aktivity domovní důvěrnice měly ale nečekané dozvuky.

„Když měl jít muž na vojnu, volali si ho na pohovor a on se bláhově domníval, že chtějí, aby šel do důstojnické školy. První otázka však byla, kolik měla moje matka ve svých domech nájemníků. On zůstal paf, protože o tom neměl vůbec tušení. Nezajímal se o domy mé matky. Takže kvůli tomu se zřejmě ocitl u PTP (pomocné technické prapory). Celé tři roky dřel v dolech ve Zbůchu a odnesl si odtud zdravotní problémy. Já jsem se vůči němu cítila po zbytek života provinile, že kvůli mně musel k PTP.“

Kvůli buržoaznímu původu nemohla najít práci

Eva Potůčková sice školu dokončila, ale kádrové materiály byly neúprosné. Kvůli svému „buržoaznímu původu“ nemohla najít místo. Až náhodou se maminka svěřila známé ze Sokola, která byla inspektorkou dětských družin. Dostala nápad a vytvořila pro Evu místo vychovatelky v tzv. Legiích malých. „Byla to krásná, veliká dřevěná budova se zahradou, bazénem, založila ji kdysi Alice Masaryková pro dělnické děti a sociální případy. Tam sídlila družina, která patřila k Masarykově škole. Měla čtyři oddělení...“, vypráví pamětnice. „Matčina známá navrhla vytvořit v družinách studovnu, aby děti nemusely dělat úkoly tam, kde si hrají. A já že bych mohla do té studovny nastoupit.“ Ale ani to nebylo tak jednoduché. Musela mít nejdříve potvrzení z Národního výboru. „Seděl tam Franta Malý, také ze Sokola, který velmi dobře znal mé rodiče. Napsal, že ač jsem z buržoazní rodiny, povoluje se mi nastoupit do školství. Do té družiny se stejně nikdo nehrnul. A tak jsme nastoupila jako vychovatelka,“ popisuje peripetie ohledně hledání práce Eva Potůčková. Učila rytmiku, nacvičovala s dětmi taneční besídky pro důchodce, poté byla družinářkou ve škole v Šimáčkově ulici, kde ji začal ředitel využíval pro suplování různých předmětů. Se svým vzděláním mohla učit zeměpis nebo občanku.

Dostudovala si pedagogiku – metodiku a složila zkoušky, aby mohla učit. Poté učila na odborné škole naproti Rudolfinu a nakonec byla pedagožkou na oděvní průmyslovce, kde učila ekonomiku, psaní na stroji a těsnopis.

Během práce ve školství jí třikrát nabízeli vstup do KSČ, ale bylo to pro ni nemyslitelné. „Nebylo to v mém případě z nějakého ideologického přesvědčení, bylo to dáno výchovou a prostředím, ze kterého jsem vzešla. Měla jsem z rodiny silně zakořeněný odpor vůči KSČ, ale moc jsem o tom nepřemýšlela. Naštěstí kolegové, kteří mi to nabízeli, byli slušní a nijak mně to nevnucovali. Přitom to byla hloupost. Spousta mých známých tam vlezla. Měla jsem mezi komunistkami i velice blízké přítelkyně, s nimiž jsem si rozuměla.“

Začátkem 70. let, když se na pracovištích prováděly čistky a politické pohovory, se ptali učitelů na názor ohledně vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, nebo na vztah k náboženství. „Já jsem byla v té době na operaci žlučníku, a tak jsem se při pohovorech vymluvila, že jsem neměla čas se o to nějak více zajímat. Ale je taky fakt, že ředitel školy mi byl dost nakloněn a stejně tak jako kolegyně stál o to, abych na škole zůstala,“ říká Eva Potůčková, která působila ve školství do odchodu do penze v roce 1997.

Po listopadu 1989

Sametovou revoluci v listopadu 1989 prožila na demonstracích a s velkou radostí. „Říkala jsem si, že je dobře, že komunisti jsou pryč. Manželovi se nelíbilo, že se Havel domluvil s komunisty, jeho přítel – právník mu vysvětloval, že to jinak udělat nešlo. Já jsem si myslela totéž, ale pak v devadesátých letech, po smrti manžela, jsme si na jeho slova vzpomněli. Zda bylo dobře, že komunisti mohli dál politicky působit. Myslím, že ne,“ říká Eva Potůčková.

Po roce 1989 byly rodině v restituci vráceny domy a Eva Potůčková se po čtyřiceti letech vrátila do obnoveného Sokola. Vedla oddíl žactva, sama už ale necvičila. „Považuju se za celoživotní sokolku, protože jsem v sokolovně prožila mládí, nejdůležitější část života, která mě formovala a na což nejde jen tak zapomenout. Také můj otec, maminka, všichni naši známí a přátelé byli Sokolové,“ uzavírá své vyprávění Eva Potůčková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Petra Verzichová)