The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Potměšil (* 1966)

Je lepší být na vozíku, než s komunisty

  • narozen 31. března 1966 v Praze

  • otec Jaroslav Potměšil, pedagog pražské FTVS, v době normalizace z politických důvodů nesměl vyučovat

  • od roku 1975 účinkoval coby dětský herec v televizních inscenacích, filmech a seriálech

  • v letech 1981 - 1984 studoval na Gymnáziu Wilhelma Piecka

  • po nepřijetí na DAMU studoval jeden rok na FTVS

  • v letech 1985 - 1989 studoval herectví na DAMU

  • během studia účinkoval v inscenacích v divadle Rubín, v Divadle Na Vinohradech, v Činoherním klubu

  • účinkoval ve filmech Proč?, Bony a klid, O princezně Jasněnce a létajícím ševci (vše 1987)

  • účastnil se demonstrací Palachova týdne

  • rozšiřoval manifest Několik vět

  • aktivní účastník herecké stávky a dalších společenských událostí po 17. listopadu 1989

  • 8. prosince 1989 vážně zraněn při autonehodě během návratu z mítinku v Ostravě

  • díky otcově podpoře v rámci rehabilitace intenzivně sportoval

  • členem divadelního spolku Kašpar

  • roku 2000 získal Cenu Alfréda Radoka za roli Richarda III. v divadle Kašpar

  • angažuje se v boji za lidská práva

„Byl to výjimečný, obdarovaný rok. Měl jsem pocit, že všechno je možné,“ říká Jan Potměšil o roce 1989. V té době byl vycházející hereckou hvězdou. Dokončoval studium na DAMU, hrál v několika pražských divadlech, měl za sebou role ve filmech, o nichž se mluvilo napříč celou společností. Účastnil se protestů během Palachova týdne a po demonstraci na Národní třídě se s kolegy z divadla zapojil do společenských změn. Jeho horečnou aktivitu naráz zastavil těžký úraz při autonehodě v noci z 8. na 9. prosince 1989, po kterém částečně ochrnul. 
Jan Potměšil se narodil 31. března 1966 v Praze. Z otcovy strany jeho rodina pochází z Lomu u Tábora. Prarodiče Potměšilovi tu provozovali hospodu, kde dědeček také řídil ochotnický spolek místních divadelníků. Otec Jaroslav Potměšil byl až do normalizačních čistek pedagogem pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu. Po nuceném odchodu roku 1974 pracoval ve Výzkumném ústavu pro vrcholový sport a působil jako trenér vrcholového lyžování. 
Sport byl velkou vášní i pro Janovu matku Zdenu, za svobodna Studničkovou. Vystudovala Vysokou školu zemědělskou a pracovala ve Výzkumném ústavu závlahového hospodářství. Po roce 1989 začala pracovat v bankovnictví a ještě později jako kustodka v Knihovně Václava Havla. 
Rodiče vedli ke sportu i obě své děti, Jana a jeho mladší sestru Kláru. Jan se nadchl zejména pro fotbal a od třetí třídy základní školy chodil do sportovní fotbalové třídy v základní škole v Botičské ulici. S fotbalem pokračoval i během studií na gymnáziu a na DAMU, kdy se účastnil utkání Hanspaulské ligy. 

 

Mezi sportem a herectvím

„Tyhle věci se děly spontánně, nebyla to cílená akce,“ popisuje Jan Potměšil, jak se už jako dítě dostal k herectví. Když navštěvoval druhou třídu, do školy přišli zaměstnanci televize a pozvali ho na konkurz do paláce Adria. Byl vybrán pro natáčení dětského pořadu v divadle Minor. „Najednou jsem se dotknul světa dospělých. Musel jsem se naučit scénář,“ vzpomíná Jan Potměšil. „Napotřetí se ozvalo: ,Stop, máme to.’ Dostavila se katarze a zvláštní okouzlení.“ 
O dva roky později se televize ozvala znovu a režisér Jaroslav Dudek ho obsadil do povídky Lokomotiva z cyklu Bakaláři, kde si zahrál po boku Vladimíra Menšíka. Tentýž režisér mu vzápětí svěřil dětskou roli i v seriálu Žena za pultem. „Atmosféra natáčení mě ohromně bavila. V těch deseti, jedenácti letech jsem neřešil, kdo je Jiřina Švorcová,“ komentuje Jan Potměšil své tehdejší pocity z práce na seriálu, který je dnes považován za typický produkt televizní normalizace. 
Rolí přibývalo, jednou z těch zásadních byl filmový projekt Tajemství ocelového města režiséra Ludvíka Ráži. Janovi se stále dařilo časově zvládat školu, fotbalové tréninky i natáčení. Teprve když začal studovat na gymnáziu Wilhelma Piecka (dnešní Arcibiskupské gymnázium), vysoko nasazené tempo už neudržel a herectví načas opustil. 
Vrátil se k němu ke konci gymnaziálních studií. Pod vlivem zážitku z natáčení další inscenace s Ludvíkem Rážou se rozhodl podat si přihlášku na DAMU. U talentových zkoušek ale napoprvé neuspěl a cítil se zaskočený: „To byl velký šok, ale taky obrovská výzva, impulz. Najednou mě to postavilo před otázku, co budu dělat dál?“ Rozhodl se pro studium na FTVS, protože ke sportu měl odjakživa blízko, a poctivě trénoval, aby splnil limity u přijímacích zkoušek. Prázdniny po maturitě strávil natáčení seriálu Třetí patro režiséra Karla Smyczka z prostředí učňů na internátu. 
Na FTVS se podle svých slov cítil trochu jako v „domácím“ prostředí vzhledem k tomu, že jeho otec tam předtím mnoho let učil. Výhoda byla ale současně i handicapem: „Jeden obor tam ještě stále vedl kovaný komunista a kádr, který se výrazně zasadil o vyhození mého táty. Učil dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Když jsem k němu šel na zkoušky, bylo mi trochu úzko,“ vzpomíná Jan Potměšil.  
Studium na FTVS se ale stalo nakonec jen roční epizodou: napodruhé byl totiž přijat na herectví na DAMU. 

 

Fanoušci Sparty i veksláci 

Na DAMU Jan Potměšil studoval pod vedením ročníkového pedagoga Viktora Preisse v letech 1985-1989. Zároveň už od druhého ročníku účinkoval v mnoha divadelních inscenacích a ve filmech. 
Klíčové pro něj byly dva snímky z konce osmdesátých let, které se do jisté míry kriticky vyjadřovaly k poměrům v Československu v době pozdní normalizace. První z nich, film Proč? režiséra Karla Smyczka, se inspiroval reálným případem, kdy fanoušci fotbalové Sparty cestou vlakem na utkání do Banské Bystrice zdemolovali zařízení vlaku a terorizovali spolucestující i personál „V lidské rovině nás propojovalo, že to nebyla oslava destrukce, ale reflexe té prázdnoty, absence hodnot ve společnosti, která mladým lidem nic nenabízí,“ komentuje to Jan Potměšil, který si zahrál jednoho z fanoušků. 
Vzápětí nato mu režisér Vít Olmer svěřil hlavní roli ve filmu Bony a klid - mladého automechanika, který se dostane do prostředí veksláků. Film na tu dobu odvážně pojmenovával poměry šedé ekonomiky, existující paralelně vedle skomírajícího hospodářství reálného socialismu. „Ten film zabrousil do tabuizované roviny společnosti. Spojovalo nás, že to bylo výrazně proti režimu,“ konstatuje Jan Potměšil. 
Další pro něj důležitý snímek, Vlastně se nic nestalo s Janou Brejchovou a Terezou Brodskou v hlavních rolích, byl naopak intimním rodinným dramatem. K filmové režii se v něm vrátil Evald Schorm, který z politických důvodů nesměl točit od začátku sedmdesátých let. Stal se ale jeho filmem posledním: Evald Schorm zemřel krátce před jeho premiérou. Jana Potměšila se velmi dotklo, že při slavnostní premiéře filmu v kině Blaník nepadlo během oficiálních proslovů o zesnulém režisérovi ani slovo: „Už nás zaháněli z jeviště, ale vrátil jsem se před plátno, položil jsem tam kytici a řekl jsem, že to je pro pana režiséra. Že ho vůbec nezmínili, to mi opravdu bodlo kudlu do zad. Ale v mém srdci zůstal o to víc.“ 
Současně s natáčením účinkoval Jan Potměšil také v divadle a zejména si cenil toho, že mohl hrát ve dvou inscenacích do té doby zakázaného dramatika Josefa Topola - ve hře Hlasy ptáků v Divadle Na Vinohradech a ve Sbohem, Sokrate v Činoherním klubu: „Byla to svobodná oslava tvorby. Úžasné okamžiky, prostředí a lidé, které režim chtěl zahlušit, ale oni nás všechny inspirovali.“

 

Lidí, kteří uvažují jako my, je možná víc

V lednu 1989 se Jan Potměšil účastnil demonstrací během Palachova týdne. „Bezpečnostní složky zakročily brutálně: vodní děla, obušky, plexisklové štíty. Dostali jsme velmi naloženo,“ vzpomíná. „Režim si asi myslel, že druhý den nikdo nepřijde, ale paradox byl, že druhý den přišlo dvakrát tolik lidí. Třetí a čtvrtý den to samé. Byl to velký zážitek, projev určité osobní odvahy a zároveň nadechnutí. Dali jsme najevo, že i když budeme dostávat přes hlavu obuškem, nevadí, stejně přijdeme svo přítomností dát najevo, že si přejeme změnu. V tom jsem cítil velké odhodlání a změnu přístupu mnoha lidí.“ 
Na jedné z těchto demonstrací byl Jan Potměšil zatčen. „Nějaký muž oblečený v civilu na mě skočil, vytáhl mě z davu a křičel: ,Už ho mám!’ Pak mě předal někomu v uniformě.“ Spolu s dalšími demonstranty ho odvezli na policejní stanici ve Školské ulici, kde v zamřížované cele čekali na výslech. Jan Potměšil si uvědomil, že večer má představení ve školním divadle Disk. „Prosil jsem je, jestli by mě nevzali na výslech dřív. Dostal jsem čočku a nic se nestalo. Představení jsem prošvihl. To mohl být velký problém a průšvih. Čekali tam lidé, kteří kvůli mně nemohli hrát. Ale naštěstí i na DAMU byli stejně naladění pedagogové, takže nakonec z toho nic nebylo. I pro mě to byla zpráva, že množina lidí, kteří uvažují stejným způsobem jako my, je možná větší, než si myslíme, i než si myslí ten režim.“ 
Několik měsíců nato se Jan Potměšil podílel na šíření manifestu Několik vět. „Nosili jsme to po kapsách, nabízeli jsme to kamarádům i neznámým lidem v hospodě nebo ve vlaku. Ať si přečtou, co je tam napsáno. Nechali jsme na tom kterém člověku, jestli to podepíše. A lidé byli úžasní. Začínala se projevovat určitá volnost: vždyť jsou to úplně normální věci, co se tam píše. Není proč se toho bát.“ 
Už v průběhu roku 1989 tak Jan Potměšil pozoroval proměnu atmosféry ve společnosti: „Někteří lidé se od nás vzdalovali a jiní se naopak přibližovali. Plul jsem jako na vlně, měl jsem pocit, že všechno je možné a že na všechno je spousta času. Někde v podvědomí už se rodil dotek svobody.“

 

Oslovovat lidi na náměstí

17. listopadu 1989 se Jan Potměšil účastnil setkání na Albertově, ale nepokračoval s průvodem dál, protože spěchal na zkoušku představení Romea a Julie v paláci Adria. Když potom zkouška skončila, jel tramvají na Žižkov do klubu Na Chmelnici, kde se měl setkat s přáteli z brněnského HaDivadla a z Divadla Na provázku. Už po cestě viděl z okna tramvaje obrněné transportéry ve žlutobílých barvách Veřejné bezpečnosti, které mířily do centra. S herci z Brna se vydali zpátky na Národní třídu, kde už mezitím skončil násilný zásah proti demonstrantům. 
„Národní třída vypadala jako bojiště. Válely se tam kusy oblečení, svetry, bundy, fleky krve… Dominantní pocit byl, že není možné, aby to takhle skončilo. Tohle se musí všichni dozvědět, režim to nesmí zamést pod koberec.“
Zatímco masakr na Národní třídě Jan Potměšil vnímal jako ponížení a degradaci mírumilovných demonstrujících, nadcházející dny se nesly v opačném duchu: „Najednou bylo možné být autentický, říkat, co si skutečně myslím. Rozpolcenost se ztratila, lidé najednou byli sami sebou.“ Už následující večer se účastnil divadelní stávky v Divadle Na Vinohradech: „Diváci přišli do divadla, ale nehrálo se. Vystoupili jsme na jeviště a řekli jsme, že vzhledem k tomu, co se v naší zemi děje, jsme se rozhodli vstoupit do stávky. Nebudeme hrát, ale chceme s nimi diskutovat o tom, co se stalo na Národní třídě a proč je dobře, abychom k tomu nemlčeli.“ 
Přestože v prvních dnech zdaleka nebylo jisté, jestli se iniciátorům stávek a demonstrací podaří strhnout na svou stranu většinu obyvatel Československa, Jan Potměšil žádný strach nepociťoval: „Nenahlížel jsem na to zvnějšku, z nějakého objektivního úhlu pohledu. Jenom jsem chtěl být něco platný. Naplňovalo mě velkou nadějí, že se věci daly do pohybu. Nepamatuji si žádné pochybnosti, co kdyby se to nepovedlo. Byl jsem nadšený, že mohu nějak konkrétně pomoci. Žádnou kontrolku jsem rozsvícenou neměl, moje energie se napřela do té konstruktivní roviny. Měl jsem pocit smyslu v napojení na aktuální dění.“
Brzy začalo být zřejmé, že je potřeba dostat informace o událostech na Národní třídě za hranice Prahy, do menších měst a obcí, které zůstávaly v informační izolaci. „Všude jsme naráželi na rozdělení lidí: kdo neměl pravdivé informace, mluvil o tom, že to jen nějací studenti dělají v Praze bordel,“ konstatuje Jan Potměšil. Proto se začal účastnit výjezdů, jejichž posláním bylo především informovat. Upozorňuje, že zejména v prvních dnech vyjížděli do skutečně velmi nejisté situace: „Rozhodně to nebylo tak, že bychom si někam jeli popovídat u kávy. Snažili jsme se oslovovat lidi třeba na náměstích. Ale věděli jsme, že kdyby nás tam někdo vzal klackem nebo lešenářskou trubkou, nikdo by to neřešil.“ 

 

Ano, chci zpátky do života

Právě po jednom z těchto výjezdů došlo k autonehodě, během níž utrpěl Jan Potměšil svůj osudový úraz. Na osmého prosince 1989 byl Jan Kačer pozván do Ostravy na mítink, který měla přenášet televize. Jan Potměšil jel spolu s ním. Setkání bylo podle něj přínosné zejména v tom, že se ho účastnili i zástupci horníků a zaměstnanců ostravského průmyslu, kteří také podpořili společenské změny. 
Ještě téhož večera vyrazili autem zpátky do Prahy. V automobilu s ním jel Jan Kačer a dokumentarista Václav Křístek. Čtvrtou osobou byl řidič. Bylo nevlídné počasí, okolo dálnice ležel čerstvý sníh. K nehodě došlo ke konci cesty několik kilometrů od Prahy. Posádka auta dřímala, možná, že chvilkovému mikrospánku propadl i řidič. Konkrétní příčina nehody ale není známa. 
„Najednou jsme ucítili velkou ránu do svodidel z levé strany, potom do svodidel z pravé strany. Řidič říkal: ,Já to zvládnu.’ Přišla další rána do svodidel vlevo. Auto se vymrštilo a letělo vzduchem. Nebylo nic slyšet, auto letělo strašně daleko. Minuli jsme jakýsi vzrostlý dub. Kdybychom do něj narazili, byli bychom všichni mrtví. Proletěli jsme dál, až na místo, kde se začal terén svažovat. Tam auto dopadlo, překulilo se a začalo pomalu hořet,“ popisuje události Jan Potměšil. Nehodu zahlédl řidič dalšího projíždějícího vozu, který vyrazil do Říčan a přivolal jim pomoc z místní nemocnice. „Kolegové byli při vědomí, ale v šoku. Až po chvíli zjistili, že tam nejsem. Záchranáři mě nemohli najít. Až nakonec mě objevili pod autem. Jako jediný jsem z něj vypadl, auto mě přiklopilo.“ 
Jan Potměšil zůstal v bezvědomí až do února či března příštího roku, kdy ležel na ARO v nemocnici na Karlově náměstí. Lékaři mu v té době dávali zhruba sedmiprocentní naději na přežití.  „Ještě během mého pobytu na ARO došlo k disputaci dvou skupin expertů, kteří se dohadovali, jak pokračovat. Jedna skupina navrhovala vyčerpat krevní sraženinu z mozku. To by mi zvýšilo naději na přežití, ale také riziko, že zůstanu nevratně mentálně postižený. Druhá skupina navrhovala nechat tomu volný průběhu. Tento názor zvítězil, a do týdne se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. Projevila se dobrá samoléčící schopnost organismu,“ říká Jan Potměšil. 
Jeho procitnutí po nehodě bylo podle jeho slov spojené s pocity velké vděčnosti, že dostal šanci vrátit se do života. „Člověka napadne spousta nepokorných otázek: ,Proč se to stalo?’ ,Kdo za to může?’ ,Proč zrovna já?’ Ale v tu chvíli ve mně všechno volalo, ano, ano, chci do života. Zaplavila mě obrovská naděje, energie a vděk. Že všechno je možné a tedy nic není nemožné. Že i když to vypadá tragicky, je tam i jiskřička nového počátku. Naplnilo mě to obrovskou důvěrou v život a v lidi, vírou, že všechno je v pořádku. Tahle deviza se mnou zůstala už natrvalo.“

 

Zpátky na jevišti

Po propuštění z ARO strávil Jan Potměšil čtyři až pět měsíců na pozorování na neurochirurgii ve střešovické nemocnici, dalšího třičtvrtě roku na rehabilitaci v nemocnici Na Vinohradech a potom ještě dva měsíce v Kladrubech. Na jeho „návratu do života má velkou zásluhu i jeho otec Jaroslav Potměšil, který se začal intenzivně zabývat tematikou sportování zdravotně postižených. Jan Potměšil si díky tomu vyzkoušel jízdu na hanbiku, plavání, jízdu na kánoi, basketbal, horolezectví či lyžování na monolyži. Všechny možnosti, které Jaroslav Potměšil objevil pro svého syna, se zároveň snažil zpřístupnit i ostatním handicapovaným lidem: „Táta pátral, investoval, přitahoval podobně uvažující osobnosti. Tam se otevíraly dveře i okna,“ vzpomíná Jan Potměšil na otce, který nakonec na FTVS založil speciální katedru pro tělesnou výchovu a rehabilitaci zdravotně postižených. Ukázalo se, že umožnit studium handicapovaných je často otázkou jen malých změn, ale především odlišného pohledu: „Často šlo o úplné banality, žádný nový rozměr vesmíru. Stačilo udělat místo dvou schodů nájezd pro vozík a ve svém myšlení překonat představu, že něco není možné.“ 
Jan Potměšil se během devadesátých let postupně vrátil také k herectví. Zásadní byla nabídka Jakuba Špalka z divadelního spolku Kašpar, který mu nabídl angažmá. V prvních inscenacích dostával Jan Potměšil pouze statické role, kde hrál především svým hlasem. Zlom přišel díky představení Růže pro Algernon, kde s vozíkem poprvé začal pracovat jako s jevištním nástrojem, stal se plnohodnotnou součástí jeho postavy. A ještě výrazněji jej takto využil v titulní roli v Shakespearovu Richardovi III., za kterou získal Cenu Alfréda Radoka. 

 

Upozorňovat na porušování lidských práv má smysl

V roce 2004 se Jan Potměšil oženil s novinářkou Radkou Prchalovou; vychovávají spolu dva syny, staršího Šimona, který se jeho ženě narodil v předchozím vztahu, a mladšího Jana. 
Jan Potměšil se dnes angažuje také jako aktivista v oblasti lidských práv. Podporuje zejména organizaci Lidská práva bez hranic a její aktivity upozorňující na porušování lidských práv v Číně. Například v roce 2014 se zúčastnil dobročinného koncertu Svědomí nelze koupit v Pražské křižovatce na podporu lidí nespravedlivě stíhaných čínským režimem, zejména následovníků Fa-lun-kungu a advokáta Kao Č’-šenga. Přivedla ho k tomu osobní zkušenost z minulého režimu: „I my jsme byli tehdy rádi, když si svět všimnul, co se u nás děje,“ říká Jan Potměšil a dodává: „Jsem optimista v tom, že upozorňovat na porušování lidských práv má smysl. I když nemáme šanci hned teď to ovlivnit, tím, že o tom mluvíme a sdílíme to s dalšími lidmi, můžeme na to soustředit pozornost a tím posunout dění vpřed.“
V jednom z dřívějších rozhovorů se Jan Potměšil vyjádřil, že je lepší být na vozíku, než s komunisty.
„Trvám na tom, to je jasné,“ dodává nyní. „O tom vůbec není pochyb.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV