Ivo Pospíšil

* 1952

  • „V Lipencích to byl poslední koncert, na kterém zpíval Karel Habal. Šlo o první akci, po které mě odvezli na Barťák. Všechno bylo dopředu připravené a estébáci o tom věděli. Samozřejmě, že jsme netušili, co se stane. Vždycky jsem se však snažil, abychom hráli jako první. Ostatní spoluhráče to moc nebavilo, protože měli pocit, že jsou slavní a mají hrát poslední, ale já jsem to vždycky chtěl mít za sebou, než se ožerou. Taky se mi nechtělo poslouchat cizí kapely. Tam se mi to podařilo dohodnout a po nás hrála kapela Nápravna, která hodně útočila na komouše. Během jejich koncertu vnikl na fotbalové hřiště kordon policajtů a všechny nás tam sevřeli. Karel utekl přes pole a celé to pro něj bylo dost nepříjemné. Následující den mi přišel říct, že končí, protože už je to na něj moc. Já jsem dostal pozvánku na Barťák. Byl to pro mě první kontakt s StB.“

  • „Jel jsem tam svým autem a vezl nějaký velký buben Dégéček [DG 307] a ještě další věci. Konalo se to na kraji Budějovic a my jeli rovnou do té hospody Na Americe, kde už se shromažďovaly máničky. Všechno jsme to vyložili a mezitím, co jsme se připravovali, hrála nějaká strašidelná bluesová kapela. Do toho tam přijeli policajti, kteří říkali, že to skončilo. Chvíli jsme to v sobě řešili, ale nakonec jsme všechno zase naložili do auta. Mezitím začala atmosféra trochu houstnout, a tak jsme se vydali zpět do Prahy. Na poslední chvíli se ke mně do auta nacpal Knížák a říkal: ‚Jeď! Jdou po mně!‘ Asi měl nějakou schízu z toho, že po něm fízlové jdou. Vezl jsem tehdy taky ještě Mejlu a další. Dojeli jsme zpět do Prahy a nic jsme nevěděli. Na druhý den jsme se sešli U slunců, Mejla měl tragický výraz a začal popisovat, co se v těch Budějovicích stalo.“

  • „Ivo Zázvorka si dopisoval se šéfem fanklubu Velvetů panem Kostkem. Stejně jako většina lidí v té době, ani on neuměl moc anglicky. Jednou dostal dopis, ze kterého vydedukoval, že se má v Paříži konat výstava Andyho Warhola, kterou dělali Cartierové, a že tam má zahrát Půlnoc s Lou Reedem. Chodil za Mejlou a říkal mu to, ale já jsem o tom jako manažer Půlnoci neměl žádné informace. Tak jsem zavolal do Paříže Jirkovi Smetanovi a pověděl mu, jaká koluje fáma. On, jako impresário, zašel ke Cartierům a řekl, že má zprávu o chystané výstavě Andyho Warhola, na které by měla zahrát kapela jeho kamaráda z Prahy. Oni odpověděli, že výstavu chystají, ale nevědí o tom, že by tam někdo měl hrát. On jim na to řekl, že by tam měl hrát i Lou Reed, a oni znovu odpověděli, že o tom taky nevědí, ale že mohou panu Reedovi zavolat a zeptat se ho. Lou Reed měl s Půlnocí předchozí zkušenost z Prahy a asi se mu taky zachtělo do Paříže ke Cartierům. Řekl tedy, že to je skvělý nápad a že se domluví s Calem, aby společně zahráli pět písniček z alba věnovaného Andymu Warholovi. Nakonec dodal, že Půlnoc je fajn kapela a že by tam mohla být taky. Načež mi Jirka zavolal, že to klaplo a že on tomu bude dělat produkci. Objednal pódium, já jsem naložil jedenáct lidí a pódiovou aparaturu do svého Fiatu Ducato. Dojel jsem do Paříže k zámku, kde už byla místní honorace, a do toho se tam objevili všichni Velveti a další lidé z Ameriky. Odpoledne byla zahájena výstava. Předtím zahrála Půlnoc pět věcí a pak pět věcí zahrál taky Lou Reed s Calem. Nakonec řekl, že má překvapení, a pozval na pódium Moe Tuckerovou a Sterlinga Morrisona a po pětadvaceti letech zahráli Heroin. Lidé brečeli, protože to pro ně byla neuvěřitelná věc. Lou Reed měl totiž ještě odpoledne podmínku, že se nesmí potkat s Morrisonem, se kterým se soudil ohledně autorských práv. Nakonec se však stalo toto, což byl poloviční zázrak.“

  • „Oni byli trochu nepraktičtí, ale já jsem byl praktický. Start u nich byl proto pro mě dost snadný. Hlavně jsem jim nabídnul zkušebnu a možnost hraní v Klukovicích u mojí matky, která tam pracovala v hospodě. Mezitím sekla s úředničinou a rozhodla se, že vezme nabídku pro jednoho člověka na hospodu čtyřku [pauza]… takže, oni [Plastici] ze mě měli asi pocit, že všechno dokážu zařídit. Jezdili za mnou na vojnu a říkali, že budou dělat koncert na parníku. Tenkrát jsem sloužil kousek za Dejvicemi směrem k letišti. Jednou přijel Magor s Pavlem Zajíčkem a Frantou Maxerou. Přišel jsem za nimi na vrátnici a oni hned: ‚Hele, nemohl bys tady půjčit agregát?‘ Řekl jsem jim: ‚Chlapci, to jste trošku mimo.‘ Nicméně mě později pozvali na parník. S kamarádem jsme se převlíkli do civilu a šli tam. Dopadlo to dobře, protože kdyby mě tam chytli, tak bych měl velký problém. Nic takového se naštěstí nestalo a my se vrátili do kasáren.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.10.2020

    (audio)
    duration: 01:59:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha 7, 26.11.2020

    (audio)
    duration: 01:52:06
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Hráli jsme pro takové lidi, pro jaké jsme hrát chtěli

Dobová fotografie Iva Pospíšila z koncertu kapely Classic Rock'n'Roll Band, konec 70. let
Dobová fotografie Iva Pospíšila z koncertu kapely Classic Rock'n'Roll Band, konec 70. let
photo: archiv pamětníka

Ivo Pospíšil se narodil 13. července 1952 v Praze. Většinu dětství prožil v domě svého dědečka v blízkých Klukovicích. Do města se přesunul až v době, kdy nastoupil na libeňské učiliště podniku Chirana. Tehdy se i s maminkou přestěhoval do zděděné garsonky na Pankráci. Na základě plakátu, který zde jednoho dne zahlédl, zamířil na diskotéku Pavla Zajíčka, se kterým se poté spřátelil. Během následujících dvou let spolu veřejně pouštěli desky, které Pavel získával od svého bratrance v Anglii. Ivo se během své vojenské služby seznámil s lidmi kolem kapely The Plastic People of the Universe, která díky němu začala zkoušet v klukovické hospodě, provozované jeho maminkou. Po návratu do civilu se proto stal přirozenou součástí undergroundové subkultury. Jako nový produkční Plastiků začal později působit i v samostatném projektu Mejly Hlavsy a Pavla Zajíčka jménem DG 307. Z něj byl však po několika letech vyhozen. Následkem této události se ve druhé polovině sedmdesátých let věnoval více hraní na basu v rokenrolové kapele The Old Teenagers a dění v druhé kultuře se začal vzdalovat. V roce 1979 stál u vzniku první sestavy kapely Garáž, jejíž zvuk byl tehdy výrazně ovlivněn anglickou punkovou vlnou. Po koncertě na fotbalovém stadionu v Lipencích byl předvolán k prvnímu výslechu StB, které pak v souvislosti s jeho muzikantskou činností pokračovaly až do konce osmdesátých let. V té době se však Ivo stal manažerem nové Hlavsovy kapely Půlnoc, se kterou ještě před pádem železné opony vyrazil na turné po USA. Po revoluci se dal na dráhu hudebního podnikatele. Spoluzaložil družstvo Radost a následně i hudební klub a obchod Radost FX. V poslední dekádě působí na tuzemské scéně jako Tea Jay Ivo a pouští rokenrolovou hudbu, která jej ovlivnila.