The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Pospíchalová (* 1938)

Chtěli, abych donášela. A já jsem vůbec nechápala proč

  • narozena 12. prosince 1938 ve Velehradě

  • její otec Antonín Kaňovský byl za 2. světové války zapojen do protifašistického odboje

  • v dětství byla svědkem tragických událostí spojených s osvobozováním Velehradu

  • v 50. letech chtěla vstoupit do armády

  • kvůli náhodě však nestihla přijímací zkoušky na vojenskou školu

  • při návštěvě Prahy si jí všimli filmaři a dostala příležitost dělat komparz

  • koncem 50. let začala pracovat v Praze jako manekýna

  • této profesi se věnovala padesát let

  • přátelila se s řadou umělců a významných osobností, byla partnerkou herce Miloše Kopeckého

Byla výjimečně krásná, ovšem v jejím případě se potvrdilo, že krása mnohdy přináší komplikace. Na jedné straně žila pěkný život žádané manekýny a znala se s řadou slavných a vlivných lidí. Na straně druhé musela neustále čelit nátlaku ze strany Státní bezpečnosti, aby donášela na osobnosti, se kterými se díky své profesi setkávala.

Marta Pospíchalová, dívčím jménem Kaňovská, se narodila 12. prosince 1938 ve Velehradě. Její rodiče Josefa a Antonín Kaňovští měli v pronájmu hospodu v Otrokovicích a k ní se vážou její první dětské vzpomínky. „Chodíval tam žebrák v kožených kalhotách. Neměl nohy, pohyboval se po rukách a pil kontušovku. Já tam vždycky běhala, všichni mi říkali Martičko. A ten žebrák vždycky volal na tátu, že jsem mu tu kontušovku vypila,“ vypráví.

Často v dětství bývala u prarodičů ve Velehradě, kteří tam měli hospodářství. Rodiče ji u nich ubytovali během druhé světové války. Martin otec se totiž zapojil do protifašistického odboje. „Pamatuji se, že do hospody párkrát přišli pánové v dlouhých kožených kabátech. Bylo to gestapo. Táta se s námi jednoho dne rozloučil a dva roky jsem ho neviděla,“ říká. Až později zjistila, že otec odešel do lesů bojovat po boku partyzánů.

Marta ve Velehradě strávila i poslední dny války. Tvrdí, že nějakou dobu žila spolu s dalšími obyvateli města v podzemí velehradského kláštera, kde se schovávali před blížící se frontou. „Nevím, jak jsme tam byli dlouho. Asi tři měsíce. Mám z té doby vzpomínky na divné zvuky. Byl tam hrozný zápach, zatuchlina. Pořád byl slyšet pláč. Tam se i rodilo. Lidé tam měli peřiny. Pamatuji si, že pak někdo otevřel nějaký poklop a my jsme lezli ven,“ vypráví. Z té doby má v paměti jen krátké vzpomínky, nazývá to spíše záblesky. To, jak lidé v podzemí kláštera žili, není schopna podrobně popsat.

Poté byla svědkem toho, jak partyzáni popravili muže, o němž se domnívali, že byl konfidentem gestapa. „Nebylo před tím kam utéct. Ocitli jsme se na náměstíčku, byla tam lípa. Dědeček se mi snažil zakrývat oči. Bylo to jako divadlo. Pamatuji se, že ten muž byl mladý a pěkný. Sám vystoupal na žebřík, pak se s ním ulomila větev. V takových případech se odsouzeným dává milost. Jenže do něj pak ta partyzánka naprala celý samopal. Mám ten obraz vypálený v mozku jako díru,“ říká.

Zanedlouho poté se vrátil domů její otec. Byl špinavý, měl plnovous a vůbec ho nepoznala.

Rozhodnutí vstoupit do armády

V roce 1948 se Marta s rodiči a bratrem odstěhovali do Javorníku. V pohraničním městě dostal její otec do správy hotel po odsunutých Němcích a stal se tam starostou. Byl funkcionářem komunistické strany. Později se rodina kvůli práci otce stěhovala do Jeseníku a následně do Olomouce. Marta ukončila gymnázium a poté pracovala v Moravských železárnách. Práce ji nebavila, bydlela v ošklivém podnájmu, kde ani nebyla tekoucí voda. Ve snaze udělat v životě změnu se při náborové akci přihlásila do armády. „Já opravdu chtěla být tankistka nebo lítat letadlem, já blbec. Byla jsem válkou úplně hráblá. Opravdu jsem věřila, že pomůžu budovat novou společnost, že pomůžu obnovit válkou zničenou vlast,“ vysvětluje.

Jela vlakem na místo, kde měla dělat zkoušky na vojenskou školu. Cestou se zapovídala s partou mladých házenkářů. Když jim vyprávěla, kam jede, kluci se divili a rozmlouvali jí to. Nechápali, proč krásná mladá slečna chce být vojačkou. Slíbili jí, že jí řeknou, na které stanici má vystoupit, protože si tím nebyla jistá. Nakonec jí oznámili, že už jsou v Praze. „Řekli mi, že jim za to jednou poděkuju. Měli pravdu. Jsem jim za to vděčná, ta náhoda změnila můj život,“ říká.

V roli žádané manekýny

V Praze se uchýlila ke strýci, který tam bydlel. Další den si vyšla na vycházku do centra města. Uvědomovala si, že tam po ní lidé na ulicích koukali a otáčeli se za ní. V prostoru za Národním muzeem probíhalo filmování. Zastavila se tam. „Já byla okouzlená. Film, známí herci. Já už ve Velehradě snila o tom, že pro mě jednou přijede auto a odveze mě rovnou na Barrandov. To byl můj vysněný svět,“ říká.

Přišel k ní muž z filmového štábu a zeptal se, jestli by s nimi další den nejela na natáčení jako komparz. „Řekl, že pan režisér Ivo Novák by mě rád pozval na exteriéry k Máchovu jezeru. Ptal se, jestli mám plavky. Mně se udělalo úplně špatně. Řekla jsem, že si plavky koupím. Další den pro mě opravdu přijeli. Připadala jsem si strašně důležitá. No, pak jsem tam byla normální komparz. Moje role spočívala v tom, že jsem pořád dokola tlačila loďku,“ vzpomíná se smíchem.

Marta si tehdy neuvědomovala, že její tvář a postava splňovaly ideál ženské krásy. Byla překvapená, když vzápětí dostala nabídku, aby dělala manekýnu. Stala se prodavačkou v Domě módy v Praze, což koncem 50. let obnášelo i předvádění modelů zákaznicím. Krátce poté, na přelomu 50. a 60. let, se stala jednou z nejžádanějších a nejznámějších manekýn v Československu. Znala se s řadou umělců a vlivných lidí. Předváděla často pro manželky tehdejších prominentů. Seznámila se s hercem Milošem Kopeckým a několik let byla jeho partnerkou. Dostávala malé role v divadle, režisérka Věra Chytilová ji v roce 1961 obsadila do hlavní role ve filmu Strop.

Manekýna pod dozorem StB

Být manekýnou za socialismu, to přinášelo zájem ze strany Státní bezpečnosti. „Kontaktovali mě hned, když jsem přišla do Prahy. Nevím, proč si mě vytipovali. Já byla tak hloupá, že jsem si myslela, že se ze mě stane Mata Hari. Chtěli mě poslat do NDR do nějaké školy. Docela jsem si toho považovala, tak jsem byla blbá. Pak jsem pochopila, že by tam spadlo všechno, můj osobní život. Pochopila jsem rychle, že to není šálek mé kávy. Asi mě tehdy ochránila celá flotila andělů strážných,“ říká.

V té době byla ovlivněna komunistickou ideologií. Říká, že se u nich doma o politice nemluvilo, ale otec byl funkcionářem KSČ a Marta obdivovala Sovětský svaz a věřila, že komunismus je cesta, jak vybudovat novou společnost. S odstupem si uvědomuje, v jak rozporuplné době prožívala mládí, a shrnuje to takto: „Když mi uvázali pionýrský šátek, já plakala hrdostí. Věřila jsem, že je to symbol ruského praporu zalitého krví při našem osvobození. V tom jsem žila. Jenže táta se postupně dozvídal, co se dělo. Nakonec onemocněl, rezignoval. Pamatuji se, že měl ve špajzu nalepený obrázek Stalina. Pak byl hrozně rozčarovaný z toho, že ho vzýval. Chtěl ten obrázek strhnout. A jak mu to nešlo, vzal nůžky a propíchal ho a podrápal. Jemu se zbořil svět. Nám myšlenka komunismu opravdu připadala úžasná. Dnes už ale vím, co lidé dokážou s úžasnými myšlenkami udělat,“ vypráví.

Martina kariéra nabrala vysoké obrátky. Byla vysílána na módní přehlídky a akce do zahraničí. Práce manekýn za socialismu fungovala tak, že byly zaměstnankyněmi Domu módy nebo Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) a před výjezdy do západní Evropy mezi nimi probíhal přísný výběr a stále byly pod dozorem Státní bezpečnosti. „Před každou dlouhou cestou na Západ mě kontaktovali. Vždy to bylo postaveno na tom, zda můj muž ví, s kým se stýkám, a že už nikam nikdy nemusím jet. Pořád se na něco ptali. Když jsem jela poprvé ven, řekli, jestli bych nepohlídala kolegyně. Já se ptala, proč je mám hlídat. Pořád jsem se ptala. To nebyl kalkul. Já opravdu zpočátku nechápala,“ vysvětluje. Tvrdí, že ve výpravách propagujících českou módu a zboží v západních zemích bývali často tajní příslušníci StB: „S námi jich jezdilo víc než manekýn. Já mám takový instinkt na lidi. Když jsme se scházely u letadla, holky vždy říkaly: ‚Hele, kteří to jsou?‘ A já jsem je poznala. Prostě byli takoví nějací jiní. Jako kdyby měli cejch.“

Zatčení za nákup

V té době se Marta jmenovala Šafránková. Byla provdána za prvoligového fotbalistu Františka Šafránka. Narodila se jim dcera, manželství se však rozpadlo. Říká, že na to měla vliv jejich práce. Oba velmi často cestovali a měli málo času. Marta žila krásný život. Díky tomu, že se znala s řadou tehdy známých a vlivných osobností a cestovala do zahraničí, měla přístup ke zboží, které bylo pro řadu lidí za socialismu nedostupné. Přátelila se s Janem Werichem, Václavem Havlem, ale také například s předsedou Státní banky československé Svatoplukem Potáčem. Až později jí začalo docházet, že právě kvůli tomu, že se znala s řadou lidí, byla pro příslušníky Státní bezpečnosti zajímavá.

Jednou ji dokonce zatkli a vyslýchali. Záminkou bylo, že koupila tuzexové poukázky, které se tehdy nazývaly bony, a za ně si pořídila plastovou dětskou vaničku. Ta byla právě v tu dobu nedostatkovým zbožím a dala se koupit jen v Tuzexu, což byl obchod, ve kterém se nakupovalo za bony a valuty, a kvůli tomu před danými prodejnami probíhaly nelegální obchody mezi koupěchtivými občany a veksláky. Marta je přesvědčená, že i toto zatčení byl pokus Státní bezpečnosti, jak v ní vyvolat strach. „Ale já jim vždy dávala najevo, že je mi to jedno. No tak bych nepředváděla, no a co? Nějak bych se uživila. Ale je pravda, že jsem kvůli tomu plakala. Pan Werich mě utěšoval a říkal mi, abych si každého, kdo mi ubližuje, představila, jak sedí na záchodě,“ vzpomíná.

Cesty do zahraničí za socialismu

Při cestách do zahraničí se Marta setkala s řadou významných osobností. Na přehlídku, na níž byla hvězdou, přišel například americký politik Robert Kennedy. Předváděla však také v arabských zemích, se kterými socialistické Československo obchodovalo. „Z dnešního pohledu jsem předváděla pro tehdejší vrahouny, jako byl například Kaddáfí a další. S některými jsem si dokonce na Světové výstavě v Montrealu podala ruku,“ říká. Mezi manekýnami se pak řadu let vyprávěla historka o tom, jak za Martu nabídl jeden arabský šejk dvě stě padesát velbloudů a jak před ním na slavnostní večeři pro českou delegaci v jeho paláci musela utíkat. Prožívala četné bizarní situace. Například byla po návratu z Kuby nadřízenými kárána za to, že se tam chovala nevhodně. „Řekli mi, že jsem se chovala buržoazně. To se mě dotklo,“ říká. Příčinou bylo, že si v hotelu na Kubě nechala od obsluhy k bazénu přinést grilované kuře. A také to, že ji osobní pilot Fidela Castra vzal na vyhlídkový let vrtulníkem.

Strach z okupace v roce 1968

Rozčarování prožila v srpnu 1968, kdy Československo obsadila sovětská armáda. „Já jsem válečné dítě a dobře si všechny ty hrůzy pamatuju. Takže jsem měla strašný strach, že zase bude válka. Jeli jsme nakoupit zásoby a já cestou autem otevřeným okénkem volala na vojáky, snažila jsem se s nimi diskutovat. Byla jsem zklamaná. Já si totiž Rusů vážila, pamatuju si, co pro nás udělali ve válce. Taky jsem milovala ruskou literaturu,“ vzpomíná.

Následná 70. léta, kdy ve společnosti došlo k upevnění moci komunistů, se pro ni nic nezměnilo. Dále cestovala a byla žádanou manekýnou. Přestože se například znala s Václavem Havlem, Pavlem Landovským a dalšími lidmi zapojenými do disentu, ona sama se v něm neangažovala. Říká, že se k ní ani nedostal dokument Charta 77. „V divadlech se tehdy vědělo, že něco takového je, ale předávali si ho jen určití lidé mezi s sebou. Nebyl zájem, aby se o něm dozvěděli všichni,“ říká.

Vzpomíná si, že jednou jela autem v ulicích Prahy a viděla, jak ji míjí auto s Pavlem Landovským a Václavem Havlem: „Měli jsme otevřená okýnka. Já na ně mávla, volala. Oni říkali, ať raději dělám, že je neznám. Pak jsem si všimla, že je sledovali policajti.“

Rozčarování z vývoje po listopadu 1989

V listopadu 1989 chodila na demonstrace. Přitom si uvědomuje, že se za socialismu neměla špatně. „Lidé tehdy měli všichni přibližně stejně. Nebyly rozdíly. Když měl někdo víc, tak to pečlivě skrýval. Ale všichni měli práci. Někdo byl spokojenější, někdo ne. Uvědomuji si však, že my manekýny jsme patřily mezi elitu a v té době jsme vydělávaly velmi dobré peníze,“ vypráví.

Říká, že vlastně neví, co od listopadových demonstrací v roce 1989 čekala. „Dnes si kladu otázku, co jsem čekala, a nevím. Protože mně se vlastně nic zlého nedělo. Vadily mi hranice, ale dnes vidím, že měly nějaké výhody. Nebyly tady drogy v takovém množství, bylo bezpečněji. Mám pocit, že jsme měli o svobodě zkreslený dojem. Ale nikdy nezapomenu, jak jsme tehdy na Václaváku v roce 1989 mrzli. A nikdo mi nevezme ten úžasný pocit sounáležitosti a hrdost, který jsme tam prožívali,“ říká.

Profesi manekýny se věnovala do roku 1992. Pak vystudovala filozofii na univerzitě třetího věku a věnovala se psaní do časopisů. Velkou oporou v životě se jí stal její druhý manžel, herec Petr Pospíchal, který je o deset let mladší a pomáhá jí v době, kdy ji už trápí různé zdravotní obtíže.

S vývojem ve společnosti po listopadu 1989 spokojená není. Vadí jí vysoké nájmy a platby za energie. „Je to nesrovnatelné. Já třeba kdysi měla plat čtyři sta korun a za podnájem jsem platila dvacet pět korun. Přitom úžasné kožené boty tehdy stály stovku. Ceny a životní styl tehdy a nyní se opravdu nedá srovnávat,“ říká. Velmi jí vadí, že české a slovenské podniky, které vyráběly za socialismu oblečení, po roce 1989 zanikly. Je přesvědčená, že jejich výrobky byly kvalitnější než to, co je v nabídce obchodů nyní.

„Já jsem válečné dítě a dodnes, když si s někým připíjím, říkám: Na zdraví a na mír. Lidé se tomu smějí, ale myslím, že bychom měli být pokornější. Uvědomit si, že stejně všichni umřeme a že nikdy nevíme kdy. Měli bychom vždy podat ruku tomu, kdo klečí na zemi. Já nepřemýšlím nad tím, jestli je to podvodník. Když na ulici někdo klečí, má hlavu na zemi a sepnuté ruce, styděla bych se, kdybych mu něco nedala,“ říká, byť sama má velmi skromnou penzi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Scarlett Wilková)