The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Posltová (* 1930)

Když jste přijel z kriminálu, lidi před vámi doslova mizeli v podloubí...

  • narozena 1. 6. 1930 v Litomyšli

  • 1945 - členkou dívčího skautského oddílu

  • 24. 2. 1948 - podílela se na bojkotu generální stávky odborů, na vrcholu vládní krize těsně před komunistickým pučem

  • jaro 1949 - zúčastnila se jedné schůzky skupiny Hvězda

  • 1949 - maturita na Státním reálném gymnáziu v Litomyšli

  • 1949/1950 - studium v Praze na dvou fakultách UK (učitelství, český jazyk a literatura)

  • 16. září 1950 - podruhé zatčena

  • 11. 10. 1950 - odsouzena v procesu s rektorem F. A. Stříteským v Litomyšli k 10 rokům vězení za velezradu

  • 1951 - trest zmírněn na dva roky (neoznámení protistátní činnosti)

  • 1950-1951 - pobyt ve věznicích v Chrudimi, Praze-Pankráci a Stíčanech u Hrochova Týnce

  • 1951 podmínečné propuštění

  • 1951-52 - soustružnicí v továrně Tesla v Pardubicích, poté zaměstnána jako pomocná dělnice v továrně Vertex v Litomyšli

Alena Posltová se narodila 1. června 1930 v Litomyšli. „Můj tatínek byl střihačským mistrem v textilové továrně, maminka pokladní u Českých drah…“ Svoje dětství i mládí prožila v rodném městě, spolu s rodiči a jedním bratrem. Chodila na Státní reálné gymnázium v Litomyšli, kde v roce 1949 odmaturovala, poté začala studovat Pedagogickou a Filozofickou fakultu UK v Praze, obor učitelství a čeština. S maturitou měla štěstí, o rok později už by to nebylo možné. Alena Posltová se jako horlivá skautka v litomyšlském dívčím oddíle přirozeně znala i s lidmi (většinou to byli spolužáci z gymnázia), kteří byli později více či méně významným způsobem zapleteni do procesu proti rektoru Stříteskému. Jako členka školní studentské samosprávy (kolegyně Miloslava Kohouta) se kromě toho 24. 2. 1948 dopoledne zúčastnila protestní delegace na vedení školy, která požadovala bojkot generální stávky odborů. „Normálně jsme se učili. Kantoři stávkovali a my jsme se učili, vždycky nejlepší vyučoval. Opravdu jsme drželi při sobě a učili jsme se. Měli jsme tam jedinou, která, když jí bylo osmnáct, vstoupila do KSČ a tím pro nás byla tabu. Dodnes se scházíme, ale ji nezvem…“

Leták Kolegové a kolegyně a skupina Hvězda

O více než rok později také obdržela od Miloslava Kohouta leták Kolegové a kolegyně, zaměřený proti nově vzniklému Československému svazu mládeže. „Víte, každá akce budí proti(akci). A když vám někdo něco nařizuje, a mladým lidem specielně, tak vždycky budete proti.“

Leták, kterým Kohout obeslal „spolehlivé“ kamarády, obsahoval nejen kritiku svazácké organizace, ale také výzvu, aby každý, kdo s textem souhlasí, nosil v určený den v levé klopě kabátu bílý špendlík. Nosila ho i Alena Posltová. Kohout při tomto krajně nebezpečném počínání potom všechny obešel a pozval na tajnou schůzku, kde by se mělo dohodnout více. „Já jsem byla na jedné schůzce, potom už jsem byla v Praze… Ale oni pokračovali dál.“

Ačkoli z plánované činnosti sešlo a skupina byla rozbita, Alena Posltová koncem května odmaturovala a na příští semestr odjela do Prahy. Tam zahájila studium, ze kterého ji naráz vytrhl až jeden listopadový incident: „Zatkli mě na škole. Sebrali mě z přednášky. Odvezli mě v Praze do Bartolomějské, kde jsem byla asi tři dny. Pak mě pustili a šla jsem zpátky do školy. Nikdo nic neříkal… Na Vánoce jsem normálně přijela domů a nic se nedělo. Pak jsem se vrátila do školy a pořád se nic nedělo…“

První zatčení, během kterého Alena zakusila smrduté cely pověstné „kachlíkárny“ v Praze v Bartolomějské ulici, bylo ale prvním znamením, že se něco muselo stát. Vzhledem k tomu, že Alena byla jen na jedné jediné schůzce, nemohlo jí být nijak zřejmé, co se ve skutečnosti stalo. Nevěděla ani o incidentu s obrazy, ani o objevení letáku v podšívce Kohoutova saka během prohlídky na gymnáziu. Další zlověstné znamení přišlo až po Novém roce: „Tehdy mě navštívila maminka a řekla: ,Ty, Aleno, zatkli Mílu Kohoutovýho. Nemáš ty v něčem taky prsty?‘ Ale to víš, že s tím něco mám…‘ Ale že jsem byla zatčená, to jsem nikomu neřekla.“

Zatčení a soud

Až do září roku 1950 se ale v Alenině okolí opět nedělo vůbec nic. Ze skupiny lidí, které znala, byli ve vězení pouze Jiří Mráz a Miloslav Kohout, a co bude dál, nikdo nevěděl. V září, po ukončení letního semestru a posledních zkouškách, přijela Alena znovu do Litomyšle a chystala se poohlédnout po praxi. 16. září ji zatkli podruhé a definitivně, stejně jako všechny její někdejší přátele.

„Přijela jsem z Prahy a říkala jsem máti: ,Celou noc jsem se učila a jsem utahaná. Zkoušku jsem udělala, ale jsem utahaná a půjdu si lehnout… Usnula jsem jako dřevo. Oni přišli a odvedli mě. Takže takovým způsobem jsem nastoupila…“

Druhým domovem se Aleně na dlouhé měsíce stala vazební věznice Okresního soudu v Chrudimi. Odtud ve dnech 9.–11. 10. 1950 dojížděli zvláštním autobusem všichni účastníci procesu Stříteský a spol. spoutaní ve dvojicích do Litomyšle, do Smetanova domu, kde se konal veřejný proces. Aleně Posltové vynesla jednorázová účast na schůzce skupiny Hvězda rozsudek za velezradu na 10 let odnětí svobody. U soudu ji „hájil“ jistý JUDr. Kratochvíl. „Když jsme si dali odvolání, přišel za mnou a povídá: ,A uvědomujete si, že je dnes taková doba, že můžete dostat klidně ještě víc?‘ – ,Pane doktore, deset nebo patnáct, vždyť už je to jedno.‘“

Ačkoli v Litomyšli u soudu JUDr. Kratochvíl žádnou zvláštní aktivitu nevyvinul, aby své svěřence hájil, snížil zřejmě jeho zásluhou pražský Nejvyšší soud tresty všech tří odsouzených, kteří se odvolali. Aleně Posltové zmírnil trest z deseti na dva roky. „Tentokrát podle paragrafu 35, neoznámení trestné činnosti.“ Z nich si Alena Posltová nakonec dohromady odseděla 13 měsíců – v Chrudimi, v Praze na Pankráci a na pracovním komandu v cihelně u Hrochova Týnce. „Než mě zavřeli, měla jsem velkou lásku. Ten mně potom napsal, že bych mu vadila v budoucím povolání. Mám ten dopis někde schovaný, i když je to na nic…“

Vazební věznice v Chrudimi

V Chrudimi na celách byli různě rozmístěni všichni, kdo byli v případu souzeni (ve stejnou dobu zde pobývali i souzení z monstrprocesu s tzv. budislavskými Jánošíky, pozn. autora). Alena Posltová byla na ženském oddělení. Nedlouho poté, co skončila na jedné z cel, přivezli do Chrudimi obyvatelky jedné hospody a nevěstince: „Byla tam s námi jedna z nich, Dáša Malinová. Ta ale byla dobrá… Jíst tvrdej chleba nebylo moc dobrý a ona říkala: ,No to né, to nebudeme žrát, to né. Nechám se objednat k doktorovi.‘ A teď se tak nesla (uměla se prodat), šla k doktorovi a pak řekla: ,Holky, přinesla jsem dvě flašky kašlavý vody, a když se do toho namočí tvrdej chleba, tak se to dá docela jíst.‘ Pak když přišla podruhé, tak řekla: ,No jó…‘ A začaly z ní padat cigarety…“ 

Stejně jako muži, měly i ženy povinnost pracovat, nejčastěji drát peří. „Hrozná práce. Nikdy bych si v kriminále od nikoho nenechala drát peří do peřin…“

Ačkoli ženy nevykonávaly žádné těžké fyzické práce, byla vazební věznice v Chrudimi nejhorší zkušeností. Protože Alenu zatkli v září, přijela do věznice v letním oblečení a bez punčoch. V plesnivých a s nastávajícím podzimem ve stále chladnějších celách zanedlouho onemocněla zápalem plic. Vězeňský lékař a retribuční vězeň jí jako lék nařídil tři dny ležet. Poté se musela vrátit zpátky do práce. „Já už jsem opravdu nemohla, protože když máte zápal plic, máte vysokou horečku. A on si myslel, že to tam sabotuju. Sotva jsem stála, a i když to třeba tak nemyslel, nějak se rozzuřil a přerazil mi jeden zub…“

Osobní důstojnosti se mohlo dotýkat nejen jednání ze strany dozorců. Nárok vězni neměli na nic, i kdyby jim to byl někdo ochoten z domova poslat. „Jsou dny, kdy hygienu potřebujete daleko víc… Přidělili vám třeba dvě vložky, což je strašně málo. Všelijak jsme se rozdělovaly… Když už jsem byla ve Stíčanech, mohli mi rodiče takové věci dodávat, ale v Chrudimi to bylo příšerné…“

Ponižování, obzvláště „třídního nepřítele“, a hrubé chování bachařek nebyly vzácností ani na ženských odděleních. „Před prvním májem jsme musely jít zametat náměstí v Chrudimi. Když jsem šla s bachařkou, šla ona po chodníku a já jsem musela jít pod chodníkem.“  Tazatel: „Byly na to nějaké reakce kolemjdoucích?“ – „Jak kde. Někteří pokyvovali, někdo si uplivoval. To jsou lidi… Nebylo to pěkné.“

Často popisovaná trestní kobka, zvaná korekce, přirozeně existovala i na ženském oddělení. Alena Posltová popisuje jednu z možností, jak si bylo možné vysloužit třídenní pobyt v této nevytopené a zatemněné místnosti: „Když se v Chrudimi vjíždělo do basy, byl tam v průjezdu vjezd z dřevěných kostek. A ty kostky jsme my (já a Blanka Zachová) měly za úkol vydrhnout. Klečely jsme tam a drhly ten průjezd, a když jsme to dodělaly, přijel někdo s chlebem. Tak jsme to drhly znovu. Když už jsme to drhly potřetí, tak jsem se namíchla a řekla jsem: ,Pane strážmistře, nemáme to napastovat?‘ On se na mě podíval a řekl: ,Tři dny!‘ A měla jsem trest…“

Po zkušenostech s věznicí v Chrudimi a v Praze na Pankráci, kterou Alena Posltová hodnotí slovy „basa jako basa“, se dostala na pracovní komando do Stíčan u Hrochova Týnce. Tam se ženy podílely na těžkých fyzických pracích v cihelně, jako bylo např. vykládání vagonů, nošení pytlů s cementem atd.

Měla jsem jednu výhodu, poněvadž a protože tam byla jedna taková mohutná vězeňkyně (také od Státního soudu). Já jsem v té době byla jako prst, študák toho moc nepojí. (…) Vždycky mi říkala: ,Musíš se držet mě, já už mám větší sílu, já to za tebe dodělám.‘ Nebo: ,Držíš blbě lopatu, budeš mít samej mozol.‘ Musela mě to taky naučit. A taky jsem se to naučila.“

Režim byl ovšem ve Stíčanech ve srovnání s Chrudimí nebo Pankrácem mnohem volnější. Alena Posltová mohla dostávat balíčky s hygienickými potřebami i s jídlem. Při té příležitosti naráží i na to, co její otec občas musel zakoušet od svých spoluobčanů v Litomyšli:

Balíček měl dvě kila a někdy víc, podle toho, kdo byl v Litomyšli na poště. Někdo to automaticky pustil. Ale byli i na poště v Litomyšli lidi, že když to mělo víc, tak vyžadovali přesně, kolik tam bylo… Máti vždycky říkala: ,Ten náš dědek, zas tam málem udělal scénu: Holka je tam hladová, a vy trváte na váze!‘ Když jsme to dostali, volala nás strážmistrová a do všeho se (musela podívat). Když tam bylo kus buchty, tak ji nakrájela, jestli tam něco není a podobně.“

Přezíravých nebo bojácných reakcí okolí se dostalo snad každému politickému vězni, který opustil brány kriminálu. Alena Posltová navíc vyšla na svobodu již v roce 1951, po 13 měsících, na podmínečné propuštění a vrátila se do společnosti „plné kvasu“, rozumí se stalinského kvasu. „Když se člověk vrátil, tak lidi před vámi doslova mizeli v podloubí, aby se s vámi nemuseli bavit a já to nikomu nezazlívám, vím, že byla taková doba. Nikdo nevěděl, kdo koho sleduje nebo nesleduje.“

Alena Posltová ale mluví již o době, kterou směla trávit se svými rodiči a poté s manželem v Litomyšli. Po jejím propuštění ji krajský prokurátor Goldschmied upozornil, že do Litomyšle se rozhodně vrátit nemůže a půjde tam, „kam ji určí“. Nakonec strávila Alena Posltová rok v Pardubicích u soustruhu ve výrobě, v továrně Tesla. Poté znovu onemocněla a ze zdravotních důvodů jí bylo povoleno vrátit se do svého trvalého bydliště. Našla si zaměstnání jako pomocná dělnice v továrně Vertex, kde našla útočiště velká část (zejména mladistvých) politických vězňů, kteří se postupem času vraceli z Ústavu pro mladistvé v Zámrsku. 

Měla jsem spolupracovníka, který mi jednou řekl: ,A víš, že na tebe každý měsíc musím něco napsat?‘ Byl totiž vožralej. Zeptala jsem se: ,A copak musíš psát?‘ – ,Tak, holka, konečně něco proveď, ať mám co…‘“

Důsledky osudu Aleny Posltové musel nést i její mladší bratr. Necelý rok po jejím odsouzení odmaturoval s vyznamenáním, které mu ovšem nebylo přiznáno. Poté byl okamžitě povolán do PTP, kde se fyzicky zhroutil a musel se vrátit domů. Na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích nesměl být navzdory vynikajícím výsledkům u přijímací zkoušky přijat. „Nikdy v životě mně to nevyčetl.“

Když se její bratr vrátil v důsledku chatrného zdraví z vojny u PTP, navštívila Alena okresního tajemníka KSČ: „,Dejte mně vytetovat číslo na čelo, voďte mě jako medvěda, ale nemstěte se rodině! Ten kluk za to nemůže.‘ A on mně říká: ,Co by moh dělat?‘ – ,Má maturitu bez vyznamenání a…‘ – ,…a je to takovej štátskripl,‘ dodal tajemník. ,No to sice je, ale snad byste mohli něco udělat, když už jste mě zavřeli.‘ On se tak na mě kouknul a říká: ,Nejste trochu drzá na své mládí?‘ Já říkám: ,Jen se bráním…‘ Pak přišlo, že může nastoupit jako kantor, ale do pohraničí. Tak šel do pohraničí a zůstal tam až do důchodu. A byl to výborný kantor.“

Alena Posltová mohla i se statusem pomocné dělnice zaujmout v továrně Vertex místo pomocné platové účetní. V 60. letech si kvůli práci na ekonomickém oddělení mohla dálkově dodělat i druhou maturitní zkoušku na Vyšší škole ekonomické. Po revoluci, v roce 1992, získala titul PaedDr. na Pedagogické fakultě v Praze, kterou byla v roce 1950 nucena opustit. Dnes žije Alena Posltová v Litomyšli, je členkou Konfederace politických vězňů a podílí se jako pamětnice na některých vzdělávacích projektech pro mladé lidi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)