Jiří Poslední

* 1955

  • „Moji rodiče a všechny tety prožili druhou světovou válku, takže se na to začalo najednou vzpomínat a napojovat, co asi bude. Jestli se nevykoupí konzum a podobně. Protože se vědělo, že Rusové mají hlad. Pocit, který si jako jediný pamatuju a nejvíce na mě zapůsobil, tak z toho Holýšova, když se jde na místní hřbitov, tak se musí jít kus za Holýšov při státní silnici Plzeň–Domažlice. Dneska tam mají krásný chodníček, tehdy tam nic nebylo. Chodilo se při kraji té silnice. Vím, že tam stála kolona obrněných vozů. My jsme teda bezprostředně procházeli kolem nich. Dalo by se říci, že nás sledovali. To byl takový nepříjemný pocit.“

  • „Pamatuju si dodnes, jak jsem byl silně nervózní ještě v devadesátém roce, než se to jaksi překulilo. Protože si pamatuji, když už se to v Praze mlelo, tak soudruh ředitel Drážský vymyslel, že Stavební stroje by měly jít taky demonstrovat, že ten socialismus chceme. Tak se šlo demonstrovat. Šli jsme a teď už nevím, kde jsme měli sraz. V nějakém hotelu, jestli to nebylo v Besedě. Nedokážu to už přesně říct. Vždycky se samozřejmě hrálo na ten řízek se salátem. Dodnes si pamatuju, jak tam byla ta prezenční listina. My jsme věděli, že v té Praze je to jinak, ale na těch vesnicích to jinak nebylo, ale ani v Plzni. Tak za námi přišel jeden takový pohůnek od toho soudruha Drážského a říkal nám: ‚No tak, chlapci, pojďte se už podepsat, ať to máme už za sebou a může se roznášet ten řízek s tím bramborovým salátem.‘ My jsme to někteří nepodepsali.“

  • „Vzpomínám si ještě na jednu záležitost, která mi tak trochu utkvěla. Úmrtí Leonida Brežněva. Jak jsem mluvil o tom soudruhu vedoucím Bažantovi, tak když měl pohřeb [Brežněv] a jaksi jej neudržíc lana velice rychle hodili do toho hrobu, tak to bylo dopoledne. Zrovna jsme měli svačinu, seděli jsme na dílně. Měli jsme takové stoly. On [soudruh Bažant] po té dílně jako šílenec, ačkoliv nemusel, běhal a řval na ty lidi: ‚Koukejte si stoupnout!‘ Přišel i k našemu stolu a řval jako tygr, abychom si stoupli.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň , 07.03.2022

    (audio)
    duration: 01:50:21
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Trošku tajemně jsme chodili kolem a ptali se: Copak je asi vevnitř?

Jiří Poslední v roce 1978
Jiří Poslední v roce 1978
photo: Archiv pamětníka

Jiří Poslední se narodil 16. července 1955 v Domažlicích. Část dětství prožil v Holýšově, od svých šesti let ale bydlel v nedalekém Chotěšově. V tehdy opomíjené vesnici žil společně s Němci a jejich potomky, kteří po skončení druhé světové války nebyli zařazeni do odsunu. Od svého nastěhování do obce chodil okolo místní dominanty, bývalého kláštera premonstrátek, který později významně vstoupil do jeho života. Vyučil se strojařem-brusičem a nastoupil na základní vojenskou službu, kterou vykonal u tajného útvaru protivzdušné obrany. Následně se vrátil do svého zaměstnání ve Škodových závodech. Jenže po sporu s vedením podnik opustil. V roce 1989 byl svědkem prokomunistické manifestace v Plzni ve snaze zvrátit události po zásahu na Národní třídě ze 17. listopadu. Po pádu režimu se podílel na snaze zachránit a zrekonstruovat chotěšovský klášter. Stal se místopředsedou spolku Klášter Chotěšov a později také kastelánem kláštera. Po více než třiceti letech nadále vkládá síly do rekonstrukce a oživení kláštera. V roce 2022 stále žije v Chotěšově.