The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Vladimír Ponikelský (* 1923  †︎ 2015)

Banderovci byli lidé, kteří ve dne orali a v noci vraždili...

  • narozen 10. 11. 1923 v Máslence na Volyni (okres Dubno)

  • 1944 - jako dobrovolník se přihlásil do armády ve volyňském Rovně

  • vojenský výcvik v Rumunsku

  • účast v bojích u Krosna, Machnowky a na Dukle

  • 8. května 1945 přišel s 1. čs. armádním sborem do Prahy

  • 1946 - demobilizoval a usadil se na přiděleném hospodářství v Levonicích u Postoloprt

  • 1949 - zatčen a obviněn z neoznámení trestného činu

  • odsouzen Státním soudem v Praze k 10 měsícům - trest si odpykal v Mostě a v uranových dolech na Jáchymovsku

Kapitán v. v. Vladimír Ponikelský je pamětníkem a především aktivním účastníkem bojových operací 1. československého armádního sboru. Narukoval ve volyňském Rovně v březnu roku 1944 a byl tak jedním ze 12 000 českých dobrovolníků, kteří se přihlásili k československé zahraniční armádě na východní frontě. 

Na Volyň původně přišel pradědeček Vladimíra Ponikelského a otec Václav se tam již narodil. Rodina obdělávala v Máslence menší hospodářství, a dokonce přijala i pravoslavné vyznání. Pro všechny tamější Čechy byla samozřejmostí i vícejazyčnost, protože Volyň byla mnohonárodnostní. Vedle Poláků tu žili Ukrajinci, Židé, Němci a Češi. Pro obyvatele Volyně se pak národnostní ambice především Ukrajinců staly životní hrozbou, stejně jako postup německých armád do SSSR v roce 1941. V roce 1944 tak již byla Volyň oblastí, kudy se několikrát převalilo násilí – páchané Němci a ukrajinskými nacionalisty. Sovětští bolševici navíc pomalu přicházeli ke slovu. 

Víte, kdy začaly konflikty? Když tam začali banderovci. Banderovci, to nebyla regulérní armáda – ti ve dne vorali a v noci vraždili. Hlavně šli proti Polákům. Vraždili nemožnejma způsobama, nemožnejma způsobama. A ráno klid. Dal flintu domů a zapřáh kobylu (...) Vypalovali obce a ponejvíc pracovali v noci. Měli vyhlídnutý, kde co je... Setmělo se a už jste viděl: támhle hoří, támhle hoří... Kdo se banderovcům připlet do cesty, tak to odskákal životem.

Východní fronta – dělostřelcem

Když se v roce 1944 převalila fronta přes sovětskou hranici, přesídlil štáb 1. čs. armádního sboru do volyňského Rovna, které bylo centrem tamní české menšiny. Byl uspořádán nábor do armádního sboru, a jak bylo již v úvodu řečeno, přihlásilo se na 12 000 Čechů, včetně několika set žen. Rodina Ponikelských se dala do služeb armády takřka celá: kromě Vladimíra se ke službě přihlásili také jeho otec Václav, bratr Rostislav a strýc. Sestra a nevlastní matka zůstaly na rodinném hospodářství v české obci Máslenka poblíž Dubna, odkud rodina pocházela a kde Václav Ponikelský působil jako starosta. 

Vladimír Ponikelský byl zařazen k dělostřelcům a prodělal několikatýdenní výcvik v Rumunsku. Jeho bratr byl určen k tankistům a strýc sloužil v polní kuchyni. Bojovým křtem prošel se svou dělostřeleckou jednotkou u Krosna. 

Pěchota šla uzavřená v pochodu po silnici. Narazili na německou hlídku (celý to byl hroznej chaos). Naše dělostřelecká baterie byla na louce. Pěchota se potom rozprskla, protože z lesa proti ní vylítly tanky a (přímo) do toho sevřenýho pluku začaly... To byl masakr. Generál Svoboda byl z toho překvapenej, pistoli nahoru a (křičel) na důstojníky, aby se sešli a určili, jak bude pochod pokračovat dál. My jsme naše děla nemohli zakopat. Přijeli jsme do palpostu, na místo, kde ho určili, a (zazněl rozkaz): ,Zakopat auto! Zakopat dělo! Vybudovat kryt, zemljanku pro obsluhu.‘ Jenže tam to nebylo možný, Němci byli trochu na výšině a my jsme měli nalevo od silnice náš úsek. A tak jsme bušili vestoje. Nezakopaný, takže po každý ráně děla skákali...“

Další vojenské srážky s Němci se uskutečnily v rámci Karpatsko-dukelské operace u vesnice Machnowka na předpolí Dukly a nakonec v samotném Dukelském průsmyku, smutně proslulém největším krveprolitím v řadách československých vojáků. Cílem operace byla pomoc Slovenskému národnímu povstání, které se Němci jali úspěšně potlačovat. Podle sovětského vzoru bylo dobývání Dukelského průsmyku prováděno bez ohledu na lidské ztráty. Ponikelský vypráví, že se mnoha vojákům nedostávalo ani základní výbavy: 

V té Machnowce jsme stáli v tom velkým statku a blízko v lese stála hájovna, tam sváželi raněný. A my jsme měli trošku klidu, i když to bylo v pohotovosti. Já jsem šel podél potoka, tak na úrovni té hájovny, a šel jsem se podívat (kolem), bylo to blízko našeho palebnýho postavení. Tam jsem našel deku. Ale to byla deka větších rozměrů – v jednom rohu (oni to tam asi vyhodili) byla, když to řeknu lidově a prostě: posraná. Já jsem tu deku vzal, vypral ten růžek v potoku a měl jsem pro sebe vybudováno. V noci jsem se do ní zabalil. Mezitím jsem přišel k našemu výkonnýmu a povídám: ,Láďo, za chvíli budeme za hranicema a podívej se: prdel mně kouká z kalhot a z bot mně koukaj prsty...‘ Byla tam ale výmluva: ,Nic nemáme, shořely sklady...‘ No tak když shořely sklady... Šel jsem kousek dál podél potoka a objevil jsem zabitýho, mrtvýho Němce... Takový krásný boty měl, vyfasovaný, jak oni měli takový ty půllitry. Tak jsem ho tak trošičku, no, jestli se nevzbudí. A ty boty jsem si od něj koupil. A měl jsem vystaráno do konce války.“

V květnu 1945 nakonec došel se svou jednotkou až do Prahy. V té době již věděl, že v průběhu Opavsko-ostravské operace padl jeho bratr Rostislav, jehož tank najel na minu. Válku nepřežil ani strýc, který zahynul pod německou palbou přímo ve vojenské kuchyni ještě během Karpatsko-dukelské operace. 

V obnoveném Československu se Vladimír Ponikelský a jeho otec rozhodli zůstat natrvalo. Usadili se v obci Levonice u Postoloprt, kde jim bylo přiděleno menší pole o výměře 12 hektarů, a začali znovu hospodařit. Kvůli svému otci Vladimír Ponikelský dokonce opustil i armádu, kde mohl rozvíjet slibnou vojenskou kariéru. Jako mnoho volyňských Čechů, kteří bojovali na východní frontě, už se domů vrátit nechtěl. Sovětští komunisté Volyni rozhodně nepřipravovali příjemnou budoucnost. „Rozhlíželi jsme se, kde bychom se usadili. Jelikož už jsme se demobilizovali, každej už se usídloval. Věděli jsme, že přijedou (naše rodiny). Někteří se ale vrátili. To už bylo ale SSSR...“

Po roce 1948

Smutný příběh mu ale komunisté připravili i v jeho novém domově. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen za neoznámení trestného činu. Neudal totiž známého, který se podle Státního soudu v Praze dopustil velezrady na komunistickém zřízení. Při témže monstrprocesu, při němž stanuly před Státním soudem v Praze na čtyři desítky lidí, byl Vladimír Ponikelský odsouzen na 10 měsíců. 

Byla tam ta možnost obhajovat se sám. Tak jsem se přihlásil sám. (...) Ti, co mysleli, že mají advokáta… Jestli mu dal nějaký peníze, nic, nevysekal ho z toho. Povídám: ,Troubové.‘ Já jsem tu svoji obhajobu postavil prakticky od narození. Vylíčil jsem jim, co a jak, tak, že se ta soudkyně rozbrečela. Promluvil jsem, poděkoval a šel jsem si sednout.“

Své si Ponikelský užil i v soudní vazbě na Pankráci, kde ho zavřeli na jednu celu společně s člověkem, který buď předstíral šílenství, či skutečně blázen byl: 

Přišla mu návštěva, přivezli mu čistý prádlo… On tu košili roztrhal na pentličky. On měl postel a já jsem měl slamník, na zemi. A žárovka na zdi, naležato. Ono mu to svítilo do očí, tak jsem vzal ponožku, natáh jsem ji na tu žárovku… Člověče, já jsem měl takovej průser! Přišli dozorci, co měli noční službu a: ,Zhasnout a potmě!‘ (…) Na Pankráci jsou vysoko okna. A k tomu je taková hůl, kterou zahákneš, (zavřeš), tu hůl vyvlíkneš a… Ležím, probudím se v noci a on s tou holí (a ona byla na konci kovaná) nade mnou stojí. Povídám: ,Co je?‘ Povídá: ,Támhletoho tygra!‘ Povídám: ,Jakej tygr?‘ –  ,No tamhle, nevidíte toho tygra v tom rohu?‘Já povídám: ,Hele, půjč mně tu hůl, nějak to zlikvidujem.‘ Dal jsem si hůl pod slamník a… Když jsme dostali polívku, tak on, aby ji sněd, tak se v ní vykoupal. Tak jsem řekl dozorcovi: ,Pane veliteli, co chcete, budu dělat, dejte mě na chodbu a budu (čistit) zábradlí, jen mě z toho vysvoboďte. To není možný s tím bláznem bejt.‘“

Na Pankráci se dokonce setkal i s jedním bývalým vojákem, který sloužil na východní frontě jako spojař: „Nějakej Šeketa. Ten sloužil u spojařů nebo pátračů v naší jednotce na frontě. A oni většinou tihle podkarpatský šli k esenbákům, k policii, na dráhu… Ten Zakarpaťák, z toho se udělala taková sketa, že to s ním nebylo možný! Na svátky nám povolili malej balíček… Já jsem umyl podlahu, všechno připraveno. On přišel, to jsi musel vzít stoličku a dát mezi dveře, balík rozbalit. A on, sketa, mi do toho kop, že jsem měl cukroví až za ušima. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já jsem přeskočil tu stoličku, zmáčk jsem mu hrtan a byl bych ho udusil, už bělal…“

Situace se nakonec uklidnila, když dozorce vysvobodili z Ponikelského rukou jeho kolegové. 

Předtím byl ale ještě během několikaměsíčního vyšetřování v Mostě mučen vyšetřovateli Státní bezpečnosti. Zbytek trestu odpracoval v jáchymovských uranových dolech. Po propuštění mu byla několikrát nabídnuta spolupráce s bezpečnostními orgány. Vladimír Ponikelský odmítl a nevstoupil ani do KSČ, což by pro něj jako bývalého malorolníka, poté zaměstnance JZD, mělo nesporné výhody. 

Když už jsem se zapojil do práce, přišel ke mně najednou chlápek a ptal se, jestli mi nestačilo to, co jsem prodělal. A že prej se na mě dovídají věci, že jsem se nepoučil atd. To už si pak člověk řekne, že je ostřílenej, že se nerozklepe. A ještě mi řekl, že mám přijet do Žatce, kde měla StB sídlo v jedné vile. A tam byl potom výslech… A znovu říkali, že jsem se nepoučil, že bych se zase mohl dostat do chládku. A chtěli si se mnou sjednat schůzku. Abych přišel na místo, kde dřív seděl wächter (hlídač), to je tady, když vyjedeš z Levonic. Já povídám: ,No tak dobře.‘ Tak jsem tam přišela na rovinu jsem řek: ,Heleďte, nalejte čistý víno a rozejdeme se. To, co mně nabízíte, to už jsem prodělal a těžce. S váma ne. Do ničeho nejdu, nic nepodpíšu. Takhle oni zneužívali lidi.“

Vladimír Ponikelský potom strávil dlouhá léta prací v JZD – na své půdě, kterou odevzdal ke kolektivizaci. Otevřeně říká, že pro něj zemědělské družstvo bylo výhodnější, než kdyby na svém pracoval sám. Na statku, který je stále v Levonicích součástí družstva, žije dodnes se svou manželkou. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)