Vladimir Pomortzeff

„Zároveň jsem se zabýval sovětským hřbitovem na Olšanských hřbitovech. Už tehdy mi bylo jasné, že tam je asi 50 hrobů, u kterých něco nesedí. Za prvé byly tyto hroby do roku 1985 označeny jako hroby neznámých vojáků. A za druhé – v ruských archivech o nich nebyly žádné zmínky. Vzniklo podezření, že v těchto hrobech byli omylem pohřbeni vlasovci. Do té doby jsem něco četl a chápal, že česká veřejnost, Pražané, v té době vnímali jak jedny, tak druhé jako Rusy. Ne vždy viděli ten zásadní rozdíl, který vidí občané současného Ruska mezi rudoarmějci a vlasovci. Taková verze byla odvážným předpokladem. Protože to bylo pro někoho nepříjemné slyšet. Ale mně se to zdálo jako logické vysvětlení – odkud se vzaly hroby, o kterých v ruských archivech není žádná zmínka. Bylo to na konci války a nemělo by být velké množství neznámých hrobů. Začal jsem se v tom orientovat. A z tohoto hlediska se objevilo téma vlasovců. Současně nastal rok 2014. Rusko obsadilo Krym, Rusko vtrhlo do Donbasu. A já jsem začal přemýšlet o této tematice. Co když zítra vypukne válka? Jsem vojensky způsobilý – co když mě povolají do armády? Jak mám jít bránit režim, ke kterému nemám žádný vztah? Začal jsem přemýšlet o morálních a etických otázkách – před jakou volbou stáli vlasovci před 75 lety a před jakou volbou budu stát já. Je to podobná situace. Samozřejmě v úplně jiném měřítku. Nezažil jsem ani zlomek toho, co zažili lidé tehdy, když stáli před touto volbou. Nezažil jsem občanskou válku, kolektivizaci, Stalinův teror, rudý teror ani nacistické koncentrační tábory."

„Jelikož poslední fáze činnosti byla nutně spojena s velvyslanectvím a nebylo možné realizovat rekonstrukci hřbitova rudých vojáků v Olšanech bez úzké spolupráce s velvyslanectvím, od samého začátku jsem chápal, že se jedná o určitý kompromis s mým svědomím. Budu spolupracovat s úřady, které vlastníma rukama zabíjejí lidi, vlastníma rukama rozhánějí demonstranty. Naštěstí se to všechno stalo ještě před otravou Navalného, před těmi posledními excesy – když jsme se dozvěděli, že za výbuchy v České republice stojí ruští agenti. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, protože neexistuje jiná možnost, jak tento problém vyřešit. Pokud odmítnu, udělají to sami a bude to ještě horší, a ti lidé, kteří mohli získat jména, je opět nedostanou. Rozhodl jsem se pro sebe. Naštěstí mi nikdo z ambasády nenabídl za tuto práci peníze. Zřejmě to chápali. Na začátku práce se mluvilo o tom, že mi chtějí vystavit čestné uznání, ale já jsem řekl, že tuto záležitost raději 'zameteme pod koberec' – nechci žádné ocenění od ruského státu a nechci ani žádné peníze od ruského státu. Byl to poměrně zásadový postoj, který mi pomohl tuto záležitost přežít. Protože když loni v létě docházelo k bití na ulicích Moskvy, lámali lidem ruce a nohy, kopali ženy do břicha a tak dále, napsal jsem ten samý den další dopis zaměstnanci velvyslanectví, že se našel další dokument, který potvrzuje, že se ten člověk jmenoval tak a tak, a ne jinak."