Marie Polášková

* 1938

  • „Bardoň jel na pionýru po cestě před naším barákem, kde teď sedíme. Měl za úkol založit družstvo, do něhož nechtěl nikdo vstoupit. Václav mu hodil pruty do armatury do pionýra. On zastavil. Předtím Bardoň volal do fabriky, že taťka půjde z fabriky a bude dělat za JZD, že jim všechno seberou a všichni půjdou do JZD. Samozřejmě že jim to nechtěli dát. Hádali se. On mu akorát hodil před pionýra šestimetrové pruty. On prý spadl na řídítka a jenom se odřel. Tak mi to aspoň taťka říkal, že neměl žádné zranění, že odjel sám na pionýru. A k večeru přijeli a zatkli ho estébáci a odvezli je do Ostravy a už se nevrátili.“

  • „Neměli důvod, aby jich uvěznili. Nevěděli, jaký paragraf jim dát, aby jich mohli zavřít, aby měli odůvodnění, že odmítali do družstva a že to bylo nějaké násilí. Začal ho vyslýchat bachař. Mladý kluk, který neměl ani třicet roků. On mi to říkal: ,Já o tom mluvit nesmím. Řekl jsem ti to, protože jsem ti dal polovičku majetku a slušně se mnou jednáš a staráš se o mě.‘ Začal ho mlátit, ať se přizná, že chtěl s Václavem Bardoně zabít. Asi na základě toho článku v novinách. Praštil ho pěstí do obličeje, rozbil mu protézu, ta mu rozřezala ret a začala mu valit krev. Spadl na zem a on do něj začal kopat a říkal: ,Když jsi chtěl zabít Bardoně, tak já tě zabiju a bude po soudu a bude po vyšetřování.‘ On říkal: ,Jak jsem ho mohl zabít, když odjel na motorce a nic se mu nestalo? Vždyť jsem na něho ani nesáhl. Držel jsem ho jen za klopy kabátu a třepal jsem s ním a nadával mu. Jak jsem ho mohl zabít, když odjel a dělá ve fabrice?‘ On se toho asi zalekl, tak ho nechal tak. Potom byl ten soud a dali mu tu osmdesátku. To už asi měli nachystané i pro Václava. Tak asi to bylo pro oba, když byli odsouzeni jedním soudem.“

  • „V roce 53, kdy se už nejstarší bratr Jan učil zámečníkem pro Tatru Kopřivnice, zakoupili rodiče krávu, aby se mohlo všechno uživit. Protože jsme neměli žádné pozemky, otec nějaké najímal. Aby měl čím krmit dobytek. Proto když šla matka na obecní úřad pro potravinové lístky, byly jí vydány jen potravinové lístky pro otce Jana jako pracujícího a bratra Jana jako učně dělnické profese a pro zbývajících šest dětí a matku jim potravinové lístky a šatenky odmítli vydat s odůvodněním, že máme polnosti a chováme dobytek pro obživu rodiny a máme z toho být živí. Moje maminka se po této události téměř zhroutila a pamatuju si dobře, protože vždy po výplatě otce jsme jely s matkou na nákup do místní prodejny potravin s dvoukolovým vozíkem pro naši početnou rodinu na potravinové lístky, jak matka s pláčem řekla, když oddělovala poslední potravinové lístky, že neví, jak budeme dál žít, a kdyby nás neměla ráda a nebylo nás tolik, že by nejradši skočila pod vlak, který jezdil na konci Sýkorce. Otec, který byl tvrdý, pracovitý, ale též prchlivý, šel na obecní úřad a řekl místním mocipánům, že lístky na potraviny nám nevzal ani Hitler, a oni to dokázali už po válce a že nevlastní žádnou půdu a zvířata živíme z najaté půdy. Proto po tomto otcově tvrdém a oprávněném vystoupení byly obecním úřadem lístky opět vráceny.“

  • Full recordings
  • 1

    Lubina, 03.09.2015

    (audio)
    duration: 02:32:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Čekali jen na nějakou záminku, aby mohli lidi zastrašit

Marie Polášková
Marie Polášková
photo: archiv pamětnice

Marie Polášková, dívčím příjmením Sochorová, se narodila 20. března 1938 v obci Sýkorec, která je dnes součástí města Kopřivnice. V roce 1960 se provdala za Jaromíra Poláška. Dostala se tak do rodiny těžce postižené komunistickým režimem. Otce a bratra jejího manžela, Aloise a Václava Poláškovy, v roce 1957 odsoudili k nepodmíněným trestům za napadení předsedy jednotného zemědělského družstva (JZD) Albína Bardoně. Trest měl zastrašit drobné rolníky, aby nekladli odpor při vstupu do JZD. Poznamenalo to všechny členy rodiny zvláště poté, co se několik měsíců po návratu z nápravně pracovního tábora Bytíz narodil Václavu Poláškovi postižený syn Pavel. Marie Polášková si dodnes myslí, že postižení je následkem pobytu jeho otce v uranových dolech. Po pádu komunismu se pamětnice snažila o rehabilitaci tchána Aloise Poláška. Krajský soud v Ostravě ji ale opakovaně zamítl a kladného rozhodnutí se Marie Polášková dočkala až v roce 1994 od Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že průtahy a zamítavá stanoviska souvisely s navrácením pozemků, s jejichž průběhem je dodnes nespokojena.