The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Poláková (* 1975)

• narozena 2. srpna 1975 v Praze

• prastrýc Jany Polákové Antonín Nežerka pracoval před válkou a během ní jako šéfkuchař egyptského velvyslanectví

• během druhé světové války se v Londýně seznámil s Janem Masarykem

• od roku 1946 byl šéfkuchařem v Černínském paláci

• 10. března 1948, kdy zemřel za Jan Masaryk, byl ve službě

• v prosinci 1951 ho za nevyjasněných okolností nalezli mrtvého u jeho domu v Byšicích

• od roku 1993 studovala Jana Poláková anglistiku a dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně

• od roku 2006 zasedala v zastupitelstvu Byšic, od roku 2010 starostkou

• v roce 2025 žila v Byšicích v domě, který kdysi patřil Antonínu Nežerkovi

Na svět přišla v období normalizace, nezažila sice padesátá léta, stejně ale tato doba ji i celou rodinu silně ovlivnila. Když jejího prastrýce Antonína Nežerku našli místní obyvatelé před jeho domem v Byšicích mrtvého, byli přesvědčeni, že nemohlo jít o nešťastnou náhodu. Stalo se tak tři roky po nevyjasněném úmrtí Jana Masaryka. Antonín Nežerka se s ním znal už několik let a po druhé světové válce pracoval jako kuchař v Černínském paláci. Jako jeden z mála měl i klíč k osobnímu výtahu Jana Masaryka.

Otcova rodina měla pohnutý osud

Jana Poláková, rozená Slavíková, se narodila 2. srpna 1975 v Praze Janě a Hynkovi Slavíkovým. Matka pocházela ze Zruče nad Sázavou a pracovala jako učitelka v Byšicích, kde se také seznámila se svým manželem. Matčin otec, motoristický závodník, byl za druhé světové války totálně nasazen na práci v Říši. „Podařilo se mu uprchnout ještě s jedním. Prchali z Německa přes Polsko do Čech. Pak ještě nějakou dobu ukrýval toho Francouze. Ten se pak dostal přes Itálii do Francie,“ popisuje a dodává: „Děda byl pak postřelen během květnových barikád v Praze. Měl následky celý život, měl problémy s dýcháním a tak, takže byl takový velmi zahořklý. Zemřel pak na následky toho zranění.“

Hynek Slavík byl původem ze Sobotky, v Byšicích měl ale příbuzné. Jeho rodina měla, jak vzpomíná jeho dcera, pohnutý osud. „Tatínkův děda založil v Sobotce továrnu pod Humprechtem. Vyráběli domácí obuv. A když v roce čtyřicet osm došlo ke zestátnění a sebrali jim všechno – nejenom tu továrnu, ale i vilu, ve které bydleli,“ vypráví, „děda to tehdy neunesl a dostal infarkt. Zemřel a zanechal svou manželku, moji babičku, samotnou vdovu se dvěma dětmi, tatínkovi byly tři roky a tetě byl rok, byla ještě miminko.“ Babička, která byla do té doby v domácnosti, nemohla děti uživit. Začala hrát v kostele na varhany, ale to jí příliš nevynášelo, a tak syna a dceru poslala k příbuzným do Prahy, kde zůstali, dokud se situace neuklidnila. O pár let později přišla pro rodinu další rána. V Byšicích žil vzdálený příbuzný Slavíkových Antonín Nežerka, který byl manželem babiččiny tety, tedy v podstatě prastrýcem Jany Polákové.

Narodil se roku 1896, vyučil se kuchařem a se svou ženou vychovával dceru. Od třicátých let žil v Berlíně, kde pracoval jako šéfkuchař na egyptském velvyslanectví. Po vypuknutí druhé světové války ambasáda přesídlila do Londýna. Prastrýc se svou rodinou ji následovali. „Tam byl asi dva roky a seznámil se s Janem Masarykem, který tam byl s exilovou vládou. Zbytek války pak ale prožil v Káhiře,“ vypráví Jana Poláková. Po osvobození odešel z diplomatických služeb a vrátil se do Československa. V Praze začal pracovat pro ministerstvo zahraničí. Podle jeho praneteře pracoval v Černínském paláci nejspíš jako šéfkuchař, podrobnosti jeho působení však nezná. „Tu noc, kdy Jan Masaryk 10. března 1948 zemřel, byl v práci. Dokonce byl jedním z těch, který vlastnil klíč k jeho osobním výtahu, který ústil v jeho bytě,“ popisuje. Vlastnictví klíče potvrzuje i historická analýza profesora Jiřího Kociana. [1] „Podle knihy badatelky Václavy Janečkové Svědectví o smrti Jana Masaryka byl hned ten den vyslýchán. Protokol s jeho výslechem zmizel. Vyšetřování bylo pozastaveno a znovu obnoveno v padesátém roce. Jenže přešetřování bylo sabotováno a nikdy k němu nedošlo,“ říká Jana Poláková.

Podle Jany Polákové, která se o podrobnostech dozvídala z úst svého otce, pamětníků z Byšic a badatelky Václavy Janečkové, začal být prastrýc po ukončení přešetření v říjnu 1951 nervózní. „Říkal, že ho pořád pronásledují nějací chlapi v černých kabátech. 23. prosince ho pak našli mrtvého u jeho domu v Byšicích. Večer byl v hospodě na mariáši a ráno ležel bezvládně v příkopu. „Jako příčina úmrtí, to si dovolím citovat, protože to bych si nezapamatovala. V úmrtním listě je jako příčina úmrtí uvedeno: ,udušení z utopení po mdlobě,´“ říká Jana Poláková. Podle ní i dalších místních byla celá událost podezřelá. Úmrtí se ovšem nikdy nevyšetřovalo, neproběhla pitva a porevoluční snaha o exhumaci vyšla vniveč. Nejde tedy s jistotou říct, co se ve skutečnosti stalo. K události bohužel nejsou veřejně dostupné zdroje, které by incident důkladněji popisovaly, nejde ho tedy potvrdit ani vyvrátit, lze jen spekulovat. Úmrtí Antonína Nežerky zůstává v paměti občanů Býšice nevyřešeno.

Sametová revoluce nám přinesla nové možnosti

Jana Poláková se o osudu svého vzdáleného příbuzného dozvídala postupně, a to zejména po sametové revoluci. Do té doby prožívala spokojené dětství v Mělníce v domě, který sice nebyl příliš zachovaný a dlouho museli obývat jen jeho část, měla ale kolem mnoho zvířat, které její rodiče chovali. Na zahradě, kde měli kočky, psy a drobný dobytek, trávila většinu volného času. „Bylo to skvělé. Dokonce jsem jako malá s jednou naší kozou jezdila na výstavy do Litoměřic,“ vzpomíná. Jelikož se do totalitního režimu narodila a nepoznala nic jiného, její dětství nebylo příliš poznamenané politickou situací. Už jako malá ale vnímala, že o čem se mluvilo doma, o tom se nemělo mluvit na veřejnosti. Do Pionýru chodila, avšak jak vzpomíná, ideologickou stránku věci příliš nevnímala, zkrátka ji jako dívku bavilo trávit čas s přáteli a opékat si špekáčky u táboráku. Rodiče jí ale kvůli svým zásadám nedovolili složit pionýrský slib. „Pokaždé mě omluvili, že jsem nemocná, i když jsem ve skutečnosti nebyla,“ vzpomíná.

Sametovou revoluci prožila na gymnáziu v Mělníce. Vybavuje si, že ovzduší na škole se po pádu režimu měnilo velmi pozvolna, což nebylo příjemné. Už během studia střední školy začala cestovat po Evropě. Zamilovala si Vídeň, proto se rozhodla, že chce jít vysokou školu studovat do Brna, ze kterého bylo rakouské hlavní město dobře dostupné. Od roku 1993 tedy studovala anglistiku a později také dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. „Bylo to skvělé. Náš obor byl hodně progresivní a přineslo mi to spoustu nových znalostí,“ říká. Nějakou dobu strávila na studijním pobytu v litevském Vilniusu. Po absolvování obou oborů v letech 1999 a 2001 působila jako tlumočnice, manažerka v bankovnictví nebo učitelka na základní a střední škole. V roce 2002 se provdala za Pavla Poláka, se kterým vychovala dceru a syna. Také se vrátila ke svým kořenům, s rodinou koupila dům, ve kterém žil její prastrýc Antonín Nežerka a jež je dnes jejím domovem. Od roku 2006 zasedala v zastupitelstvu Byšic, od roku 2010 byla starostkou obce. Tam také v roce 2025 žila.

 

[1] KOCIAN, Jiří. Smrt Jana Masaryka. Online. In: Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti). Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005, s. 137. ISBN 80-86621-10-3. Dostupné z: https://www.policie.cz/soubor/jan-masaryk-uvahy-o-jeho-smrti-pdf.aspx. [cit. 2025-06-15].