Vladimír Polák

* 1937  

  • „Bylo to celkem kruté. Byla velká zima. Ve vagónu jsme měli kamínka a vezli trochu dřeva. Na plotně se sem tam něco ohřálo nebo uvařil čaj. Byli jsme různě poskládaní ve vagónu. Vezli jsme věci na živobytí během cesty. Než se odjíždělo, tak stolaři měli hromadu práce. Dělali takové dřevěné bedny s uchama na oblečení. Co se týče potravin, tak to byla mouka, cukr, sůl. Než se jelo, tak se doma zabilo prase, nadělaly klobásy, které se naskládaly do vědra a zalily teplým sádlem, které to zakonzervovalo. Máslo se doma přeškvařilo, aby nežluklo a nekazilo se.“

  • „Pamatuji si to a je to tesklivý moment. Doma u vrat se s námi loučil. Jako kdyby to tušil, tak prohlásil: ‚Olinko a Vládíčku, vidíme se naposledy. Narukuji, takhle se za mnou zavře obloha a už se v životě neuvidíme.‘ A on měl pravdu.“

  • „Přijeli v noci a vykrádali. Vždycky z toho byla hrůza. To už byla maminka vdova a já sirotek, táta už byl mrtvý. Tak jsme jeden čas bydleli u maminčiných rodičů v malé osadě Májovka, v Moldavě u Cupalů. Oni vždycky v noci přijeli s koňmi a s vozem na dvůr a šli rabovat. Vždycky, když jsme k večeru šli domů, tak jsme zvenku zadělali dřevěné okenice a zevnitř zašprajcovali dveře, aby nemohli dovnitř. Oni se tam vždycky nějak dostali. Měli zbraně a třeba pažbou rozbili okna nebo dveře. Pokud jim člověk nebránil, tak sebrali všechno, co mohli. Hlavně to byly potraviny: mouka, cukr, sůl, chleba, maso a tak dále. To vzali zevnitř budovy. Venku šli do chlíva a ukradli třeba krávu s teletem nebo zabili prase a hodili ho na vůz nebo sebrali koně. Takhle všechno, hlavně v noci, kradli a odváželi pryč.“

  • Full recordings
  • 4

    Olomouc, 14.06.2019

    (audio)
    duration: 02:14:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Chci tam hlavně položit kytičku

Vladimír Polák
Vladimír Polák
photo: archiv pamětníka

Vladimír Polák se narodil 28. listopadu 1937 v obci Mirohošť v Dubenském Újezdu na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina) jako jediné dítě rodičům Antonínovi a Olze. Jeho otec narukoval do 1. československé samostatné brigády v SSSR. Padl krátce po nástupu do armády 27. března 1944 během bombardování Rovna. V únoru 1947 Vladimír s matkou reemigrovali do Československa a usadili se v obci Hněvotín poblíž Olomouce. Vladimír se pak vyučil elektromechanikem pro sdělovací a zabezpečovací zařízení a poté nastoupil do zaměstnání v Návěstných dílnách v Olomouci (později Automatizace železniční dopravy (AŽD)), kde zůstal až do odchodu do penze. V roce 1959 se oženil s Jiřinou Ištvánovou. Společně pak vychovali své tři děti – Vladimíra, Jiřinu a Vítězslava. V roce 2019 bydlel se svou manželkou stále v Hněvotíně.