The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vojtěch Pokorný (* 1971)

• narozen 11. února 1971 v Praze

• absolventem SPŠ stavební v Dušní ulici

• v roce 1988 signatářem prohlášení Mírového klubu Johna Lennona

• členem Hnutí za občanskou svobodu

• signatářem Charty 77

• v roce 1989 organizátorem koncertu na podporu politických vězňů

• zadržen a souzen za účast na srpnové demonstraci na Václavském náměstí

• 17. listopadu 1989 účastníkem událostí na Národní třídě

• v roce 1990 ve službách Občanského fóra

• aktivním členem Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

• absolventem filozofického studia na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě

• od roku 2005 pracoval ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR

• od roku 2014 předsedou Svatojánského spolku pořádajícího slavnosti NAVALIS

• je autorem řady odborných knih, členem akademické rady a vědeckým pracovníkem Muzea Karlova mostu

Příběh pamětníka, který už od dětství vnímal nesrovnalosti a pokrytectví totalitního režimu. Do občanského a disidentského hnutí se zapojil jako student stavební průmyslovky. Stal se členem Hnutí za občanskou svobodu, signatářem Charty 77 a pravidelným účastníkem nepovolených demonstrací, za které byl souzen. Po sametové revoluci svou energii mimo jiné obrátil k organizaci kulturních, společenských a vzdělávacích akcí, jimž věnoval svůj čas a nadšení.

Dobré dílo

Vojtěch Pokorný se narodil 11. února 1971 v Praze jako druhý syn Antonína a Marie Pokorných. Oba rodiče pocházeli z Vysočiny, kraje, který se v rodinné paměti pevně uchoval. Otec byl rodákem ze Staré Říše, obce spjaté se jménem Josefa Floriana a jeho nakladatelstvím Dobré dílo. Dědeček, jenž patřil mezi věrné odběratele Florianových archů, nechával svým vnoučatům u výtvarníka Michaela Floriana zhotovit tisky jejich křestních patronů. „Já jsem byl takhle vyjednávat u Michaela Floriana svatého Vojtěcha, aby ho na zakázku vytvořil,“ vzpomíná pamětník.

Rodinná tradice uchovala také historku z 30. let, kdy Josef Florian, přesvědčený o své senzibilitě, hledal podle pověsti ukrytý poklad novoříšských premonstrátek. Na výkopové práce si tehdy najal prastrýce pamětníka, pro nějž to v době hospodářské krize představovalo jediný zdroj obživy. 

Nová doba a nový domov

Otec pamětníka Antonín Pokorný byl absolventem Fakulty stavební ČVUT a svůj život spojil s akademickým prostředím – nejprve na Fakultě stavební a později na Fakultě architektury, která se stala jeho hlavním pracovním zázemím. V letech 1996 – 97 byl pověřen výkonem funkce rektora ČVUT.

Matka pocházela z obce Hladov, vzdálené jen několik kilometrů od Staré Říše, kde její otec Eduard Dobeš provozoval obchod, pálenici a hospodu. Po únoru 1948 o svou živnost přišel, ale ve „své“ hospodě mohl zůstat jako provozní. V 50. letech, když první den usedla do lavice telčského gymnázia, kterou sdílela s Julianou Jirousovou, byla už po několika hodinách vyloučena: „Pan ředitel si zavolal moji mámu a oznámil jí, že došlo k omylu, že na gymnáziu nemá jako dcera živnostníka co dělat.“ Poté nastoupila na hotelovou školu ve Velkém Meziříčí a po maturitě krátce pracovala v jihlavské nádražní restauraci.

Po svatbě našli manželé Pokorní domov v pražských Dejvicích, kde využili možnosti postavit si družstevní byt. Zde se jim narodili synové – starší Antonín a mladší Vojtěch.

To mě hodně zradikalizovalo

Vojtěch Pokorný vzpomíná na své rodiče jako na pracovité a čestné lidi, kteří se zdržovali jakýchkoli politických aktivit. On sám byl k politické realitě vnímavější než většina jeho vrstevníků a velmi brzy si uvědomoval, „v čem žijeme“. Od třetí třídy pravidelně poslouchal vysílání Hlasu Ameriky, které na něj silně zapůsobilo. „To mě hodně zradikalizovalo. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem měl pojem o věcech, které se dějí.“

Jeho dětská radikalita, projevující se také tím, že si „nedával pozor na pusu“, ho často přiváděla do konfliktů, zejména s učitelkou ruštiny. Situace vygradovala natolik, že soudružka učitelka přesvědčovala rodiče, aby svého syna umístili do zvláštní školy. Žáci dejvické základní školy, kterou navštěvoval, byli kvůli blízkosti Pražského hradu často využíváni jako stafáž při vítání „spřátelených“ zahraničních delegací. Pamětník si vybavuje, že děti většinou stály s vlaječkami v rozpačitém tichu, zatímco v televizních zprávách byly záběry doprovázeny bouřlivým potleskem a nadšeným provoláváním „hurá“. „Viděl jsem tu disproporci mezi skutečností a tím, co se oficiálně prezentovalo,“ shrnuje.

Na druhém stupni základní školy vystoupil z Pionýra a stal se členem Turistického oddílu mládeže (TOM), který byl pod vedením Víta „Želvy“ Pokorného veden ve skautském duchu. Roky strávené v oddílu měly na Vojtěcha silný formativní vliv a přátelství zde navázaná přetrvávají dodnes.

Na mě ta doba působila tak, že nemá smysl se o něco snažit

Když v roce 1985 končil základní školu, zajímala ho historie, ale „na mě ta doba působila tak, že nemá smysl se o něco snažit“. Nakonec se pod vlivem svého otce rozhodl pro stavební průmyslovku. Na škole v Dušní ulici panovala svobodnější atmosféra a jeho radikalismus si získával sympatie i u některých pedagogů. Se spolužáky podobného smýšlení se postupně zapojoval do „opozičního hnutí“, například účastí na tzv. Lennoniádách – neoficiálních vzpomínkových akcích u Lennonovy zdi na Velkopřevorském náměstí – nebo na soudních procesech s disidenty, o nichž se dozvídali ze zpráv Hlasu Ameriky.

V roce 1988 podepsal prohlášení Mírového klubu Johna Lennona a stal se členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které ve svém programu prosazovalo zrušení vedoucí úlohy KSČ a umožnění soukromého podnikání. V rámci hnutí se podílel na distribuci časopisu Alternativa a interního měsíčníku Zpravodaj HOS. Osvědčil se také jako svolavatel setkání a kurýr dopisů hnutí adresovaných oficiálním institucím. Členy jeho domovské buňky HOS na Praze 6 byli například Jan Dus, Pavel Nauman, Ivan Mašek, Aleš Šulc či Tomáš Zelenka. „Všechno to byli oproti mně mnohem starší lidé, ale byli jsme kamarádi a velice mě tyto vztahy ovlivnily,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Takhle to je s tou mojí Chartou 

S podpisem Charty 77 Vojtěch Pokorný nijak nespěchal, připadal si na to ještě příliš mladý a zároveň si uvědomoval, že je velký rozdíl připojit se k prohlášení hned v roce 1977, nebo až o deset let později. Když mu však v roce 1988 nabídl text k podpisu Josef Kuhn, neváhal ani chvíli. „Ovšem ukázalo se, že to byl agent StB, a on ten podpis neodevzdal Petru Uhlovi, jak se to mělo odevzdat. Mělo to pak vyjít v Informacích o Chartě – noví signatáři, a mělo to tak být zveřejněno. Já jsem potom viděl Informace o Chartě, tam nic nebylo, tak jsem se ptal Uhla, jak to? A on: ,Kuhn mi nic nedal, já bych tě tam napsal, ale Kuhn mi nic nedal.‘ Tak jsem šel za Kuhnem. Kuhn mi zase říkal, že to odevzdal, ale odevzdal to na StB. Tak jsem nad tím mávl rukou. Takže takhle to je s tou mojí Chartou.“

Přestože jeho jméno nebylo nikdy zveřejněno a nefigurovalo v žádném oficiálním seznamu signatářů, Jiří Gruntorád jej společně s dalšími více než třemi desítkami chartistů uvádí v seznamu takzvaných neevidovaných signatářů.[1]

Rodiče se o aktivitách svého syna dozvěděli až ve chvíli, kdy začaly chodit obálky s modrým pruhem a probíhaly výslechy. Na ty byl pamětník připraven od svých zkušenějších kolegů a s odkazem na paragraf 100 zpravidla odmítal vypovídat. „Někdy jsem si dovolil odmítnout i podepsat, že jsem vypovídal,“ dodává.

Přehodnotit svůj život

Vojtěch Pokorný vzpomíná, že v tom období řada jeho kamarádů z turistického oddílu procházela konverzí k různým křesťanským denominacím. Sdílel s nimi jejich zkušenosti, ale sám necítil, že by se ho to osobně dotýkalo. Tehdy začal s maximální nestranností číst Nový zákon a poznával, že text není psán s cílem někoho manipulovat či přimět slepě uvěřit, ale že jednoduše popisuje skutečnosti, které se staly. Pamětník popisuje, že přestože byl tehdy už dostatečně sečtělý a přirozeně podezíravý, došel k přesvědčení, že jde o pravdu, která vyžaduje přehodnotit pohled na svět a přizpůsobit jí svůj život. Jako jediná možnost se mu přitom jevila církev s nepřerušenou kontinuitou a apoštolskou tradicí – tedy církev katolická.

Známý zlobivec

Zvýšený zájem o pamětníka ze strany státní policie přišel poté, co se v červnu 1989 rozhodl zorganizovat koncert na podporu politických vězňů. Na akci zajistil tři kapely a vytištěné pozvánky rozdával na osvědčeném distribučním místě – při pravidelném recesistickém běhu třídou Politických vězňů. Státní bezpečnost však zasáhla dříve, než se koncert stačil rozběhnout, a od té doby byl – již jako známý “zlobivec” – jednou týdně zván na výslechy do Čkalovy ulice.

Ve svých aktivitách však nepolevoval, naopak. Rád vzpomíná, jak v létě téhož roku nabízel spolu s přáteli k podpisu text petice Několik vět návštěvníkům hradu Český Šternberk. „Lidé reagovali většinou pozitivně, byli zvědaví. Nečetli to, tak si to chtěli přečíst. Někdo podepsal, někdo ne. Stalo se nám, že tam byl manželský pár – manžel to podepsal a jeho manželka se pak rozplakala…“

Nechyběl ani na demonstraci, která se konala 21. srpna 1989 na Václavském náměstí. V davu ho tehdy rozpoznal „jeho estébák“ Ferdinand Platil. Na jeho pokyn byl z řad demonstrantů vyvlečen a odvezen na dvůr policejní služebny ve Zbraslavicích, kde strávil celou noc. Po ranním výslechu následoval převoz do vazební věznice v Ruzyni. Za údajný přečin proti veřejnému pořádku mu hrozila pokuta i nepodmíněný trest. O necelé tři měsíce později však přišel 17. listopad a všechno se začalo měnit.

Co nám budou svazáci říkat?

Od akce, která se měla konat 17. listopadu na Albertově, nic převratného nečekal. „Co nám budou svazáci říkat,“ myslel si. Brzy byl mile překvapen množstvím účastníků i projevy, které na akci zazněly. Mimořádným zážitkem byl také průvod demonstrantů městem. „Když se šlo kolem domu Václava Havla, tak se volalo: ‘Tady bydlí prezident.’“

Na Národní třídě se ocitl v uzavřeném prostoru Reduty, který byl z obou stran sevřen policisty. Jedinou možností, jak se dostat ven, bylo proběhnout kordonem bijících „bílých helem“. „Dal jsem si hlavu dolů a snažil jsem se proběhnout, ovšem jeden z těch příslušníků mi podrazil nohy v té uličce, tak jsem zůstal ležet a dostal jsem o to víc tím, že jsem se nepohyboval… Prostě měl jsem rány po celém těle, sotva jsem lezl, skoro po čtyřech jsem vylezl na tu Národní.“

Když vypukla sametová revoluce, povolal jej Jan Urban do služeb Občanského fóra (OF), kde byl pověřen dovozem a distribucí kancelářské techniky. Ve službách OF působil do prvních svobodných voleb v roce 1990, poté se nějaký čas živil stavařinou a realitní činností.

Opět bude stát

Jméno Vojtěcha Pokorného je spojeno také se Společností pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Od roku 1989 pomáhal architektu Pavlu Naumanovi s přípravou projektové dokumentace a v roce 1993 se spolu s ním zúčastnil „partyzánské“ – úřady nepovolené – akce, při které byl na místě původního sloupu zasazen do dlažby kámen s nápisem: „Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup.“ Část nápisu „a opět bude stát“ musela být následně na pokyn pražského magistrátu odstraněna.

Na počátku nového tisíciletí vystudoval filozofii na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě, založil rodinu a působil ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR. V roce 2014 se stal členem společnosti Pražské Benátky, předsedou Svatojánského spolku pořádajícího barokní slavnosti NAVALIS a vědeckým pracovníkem i publicistou Muzea Karlova mostu.

[1] https://www.libpro.cz/nezverejneni