Josef Pokorný

* 1922

  • „Když jsme měli ranní službu, tak jsme přišli na tábor a většinou nás vyhnali na nějaký brigády. Ale když jsme měli třeba noční, tak ta ranní, co byla před námi, zas vypadla, a my když jsme přišli na lágr, tak jsme mohli usnout. Když nás nevyhnali taky někde. Takže jsme tam usnout mohli. On si člověk zvykne.“

  • „To vojsko se přihnalo od Kamenice a pak to hnalo tady někde na Seč, na tu Běstvinu, kam se hnali. Tady zabili tři lidi. Blažka, toho zastřelili někde támhle na kopci. Pak jednu paní, co se schovávala v písníku. Taky ji tam zastřelili. A pak jedno malý dítě. To se dívalo z okna a zastřelili je tam, to děcko. (A když přijeli Rusové tehdy? Jak to vypadalo v Hodoníně?) No, o moc lepší to nebylo. Koukali, kde co sebrat. Třeba sebrali postroje na krávy, co jsme měli. To tady klidně sebrali.“

  • „Tam před námi byli vždycky lamači, ti odstřelili – jak stříleli ten komín, na ten podval, na tu bínu. A my jsme to museli shazovat do toho komína a dole se to muselo vycapovat. To jsem tam byl tenkrát sám a byly tam veliký kameny, který se nesměly celý shodit. Tak jsem šel za tím střelcem a on řekl, ať si to odstřelím sám. No tak mně dal ty ‚šurky‘, jak jsme tomu říkali. Já jsem to dal na ty kameny a zapálil jsem to, mně to hořelo, já nevím, to mělo asi čtyři nebo pět [minut]. A přitom někde na jiným díle něco odstřelili a ta tlaková vlna mně zhasla lampu. Teď já jsem sirky neměl a měl jsem to zapálený. Měl jsem opravdu tenkrát štěstí, že jsem se dostal z toho povalu. Tou dírou přes komín jsem se musel dostat na žebříky.“

  • Full recordings
  • 1

    Hodonín u Nasavrk, 06.06.2013

    (audio)
    duration: 01:00:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

S boží pomocí jsem to přečkal

Josef Pokorný
Josef Pokorný
photo: autor Martin Reichl

Josef Pokorný se narodil 10. prosince 1922 v malé vesnici Hodonín u Nasavrk. Protože otec chodil do zaměstnání, musel odmala pomáhat na rodinném hospodářství. Když zrovna nepracoval a nebyl ve škole, chodil do Orla. Po dokončení měšťanky nastoupil do pardubického učiliště Telegrafie. Do Pardubic dojížděl i po válce, a tak často převážel různé vzkazy a materiály mezi Orlem v Nasavrkách a okresním vedením. V roce 1949 byl zatčen a po dlouhých výsleších a krátkém soudu poslán na šest let do vězení za velezradu. Propadl mu majetek a ztratil občanská práva. Trest si odpykával v lágru v Prachovicích, v Pardubicích a v Jáchymově. Na svobodu se dostal v roce 1954. Po propuštění pracoval v Transportě Chrudim jako elektrikář. Přesto, že byl velmi zručný a mistr mu psal pochvaly, jako odsouzený nebyl nikdy povýšen ani nedostal přidáno. Jeho čtyři děti měly problémy se získáním vzdělání.