Ester Pokorná

* 1939

  • „Já vím jenom, jak přišel tatínek, tak jsem ho nepoznala. Já jsem říkala, že má jinou hlavu." - "Když se vrátil?" - "No, hubený, bílé vlasy, ježka, tak jsem si říkala, že má jinou hlavu. Já jsem k němu nechtěla. Maminku jsem poznala podle bradavice. Když byli vysvobozeni. Tatínka vysvobodili Američani a maminku Rusové.“ - „Víte, ve kterých byli koncentračních táborech?“ - „Tatínek šel pochod smrti do Dachau, maminka byla v Ravensbrücku, Terezíně. A ještě tatínek nevím, kde byl dál.“

  • „A mně se líbil ten jeden bachař, když jsem měla ruce v kapse, byla zima, když jsme chodily pořád, tak mi dal takhle, a to byl takový cucák, dal mi přes ruku, no ponižující. Pak z toho měli v hospodě asi legraci.“ - „Vzpomenete si ještě na nějakou jinou takovou příhodu?“ - „Různě, třeba dělali zkoušku amnestie: Rychle se obléct, věci zabalit a jít. A zase hned se svléknout znovu. A některé ty Cikánky na to kašlaly a já jako poctivá to dělala.“ - „To si z vás dělali legraci, jako že je amnestie?“ - „To oni no, ne jenom ze svědků, tam nikdo nebyl, já jsem tam byla sama, tak celkově. Už jsem to zapomněla. A taky díky dost Bohu. Tam by mi nedali prášek. Nebolely mě zuby, záda taky - jakž takž to bylo dobré. V mokrém jsem byla celý den, byla jsem na podzim na brigádě na poli, mokré věci. Třeba i to oblečení pracovní jsem měla mokré. Ještěže jsem nedostala tolik [nemocí]. Vím, že Jirka mi posílal na záda náplasti na bolesti a on mi to nikdy nedal. A byl rád potom, že pan Pokorný už to neposílá. Ale hlavně, přece jsem měla nějakou rodinu, dopisy mi psali, jenomže mi to nenechali, takže jsem z toho nic nevěděla. Jenom jsem si to přečetla, brečela jsem spíš, že z toho nic nemám, ale některé tam neměly nikoho. Když jsem dostala nějaký balíček, to mi snědly stejně. Já jsem přece měla.“

  • „Já si jenom pamatuji, že tam chtěli Stalinovi podepsat blahopřání. A já jsem to nepodepsala. A oni, celá třída, křičeli: 'Ať se třesou, váleční štváči!' Takové to bylo, jak ty děti jdou za davem.“ - „A proč jste to nepodepsala?“ - „To bylo k narozeninám, narozeniny my neslavíme, nebo Vánoce, já už nevím, jak to vlastně bylo.“ - „To bylo něco, co vaše víra nepraktikuje.“ - „Ano. Potom zavolali maminku. Maminka tam byla, tak to vysvětlili.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 18.11.2019

    (audio)
    duration: 51:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Za tu naději mi to stálo

Ester Pokorná, rozená Fezekašová, se narodila 26. března 1939 v Praze. Její rodiče Michal a Gertruda Fezekašovi patřili ke Svědkům Jehovovým a k víře vychovávali i své potomky. Matka i otec byli od roku 1943 do konce druhé světové války vězněni v koncentračních táborech. Během této doby pečovali o Ester příbuzní. Po smrti Esteřiny matky v roce 1948 se otec podruhé oženil. Po dokončení základní školy začala Ester pracovat jako dělnice v pekárnách. Roku 1955 přibyl do rodiny mladší bratr Bohumil. Krátce nato byl otec za praktikování a šíření své víry uvězněn na jeden rok. V roce 1964 se pamětnice provdala za Jiřího Pokorného, taktéž vyznavače víry Svědků Jehovových, a přestěhovala se za ním do Českých Budějovic. Zde získala místo dělnice v tiskárnách. Od začátku sedmdesátých let byli Pokorných kvůli svému náboženskému přesvědčení sledováni a vyšetřováni Státní bezpečností. Manžel Jiří si odpykal nepodmíněný půlroční trest v roce 1977. O deset let později byla na sedm měsíců uvězněna Ester. Po roce 1989 byli oba rehabilitováni. V roce 2019 žila Ester Pokorná sama ve svém domku v Českých Budějovicích.