The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pohlová (* 1956)

• narodila se 1. listopadu 1956

• její matka pocházela z dnes již zaniklé obce Nouzín v Českém Kladsku

• rodině byl znárodněn majetek, v roce 1958 vstoupili do JZD

• vyučila se v oboru kožešnictví v Hlinsku

• s manželem vychovali dvě děti

• v roce 1990 získala rodina majetek v restituci zpět

• v roce 2025 žila v Polici nad Metují

Nouzín je dnes už neexistující obec v Kladsku, kde před druhou světovou válkou žilo asi 300 obyvatel. Ve vesnici dříve byla škola, hospoda, mlýn i koloniál. Dnes jsou tam patrné pouze základy domů, ve kterých do druhé světové války společně žili Češi a Němci. V obci vyrůstala také matka Marie Pohlové. Když Kladsko po válce připadlo Polsku, musela se rodina vystěhovat. „Maminka v Nouzíně chodila dva roky do německé školy. U nich doma se ale vždy mluvilo česky. Vždy říkala, že polovina obyvatel Nouzína byli Češi, polovina Němci,“ vysvětluje pamětnice, jejíž rodina patřila k takzvaným kladským Čechům.

Pokud bychom se dnes procházeli oblastí, kde kdysi vyrůstala její maminka, spatřili bychom pouze dva objekty. Jeden z nich je bývalý dům rodiny pamětnice, do kterého se však už nikdy nevrátili. Druhá stavba za války sloužila jako místní základna Hitlerjugend, nyní je využívána jako rekreační středisko.

Po revoluci se Marie Pohlová podívala do Nouzína hned několikrát. Chtěla poznat místo, které znala pouze z vyprávění maminky – oblast, jež byla většině Čechů až do pádu železné opony zapovězena.

Maminka pocházela z Českého koutku

Marie Pohlová, rozená Ticháčková, přišla na svět 1. listopadu roku 1956. S rodiči a dvěma sourozenci žila na statku v Suchém Dole nedaleko Police nad Metují. „Jako děti jsme měli koně. Na Štědrý den jsme vždy naložili sušené seno, kaštany a vezli jsme to zvířatům ke krmelci,” uvádí jednu z nejhezčích vzpomínek z dětství.

Její maminka Emma Plná se narodila v roce 1938 v Nouzíně v tzv. Českém koutku – oblasti zahrnující 11 vesnic, kde žila česká menšina. Do roku 1945 bylo Kladsko obýváno Němci, po skončení války území osídlili Poláci, nejčastěji repatrianti z oblastí připojených převážně k Sovětskému svazu.

Babička brzy zemřela

Emma Plná měla čtyři sourozence. Jejich maminka však dva měsíce po porodu pátého potomka zemřela. Bylo jí teprve 35 let. Když dědeček pamětnice ovdověl, dvě děti dal takzvaně na výchovu. „Nejmladšího bratra, mého strýce, si vzali příbuzní z Machovské Lhoty. Maminčinu sestru, které v té době byly asi dva roky, si osvojili lidé z Náchoda. To ale nebyli naši příbuzní,“ vysvětluje tragickou rodinnou situaci. Když bylo Emmě Plné asi 15 let, své sourozence vyhledala. Dobře si je z dětství pamatovala. Od té doby byli všichni zase v kontaktu. 

Dědeček se brzy znovu oženil a s druhou ženou společně vychovali dalšího syna. V roce 1946, když Kladsko oficiálně připadlo Polsku, musela rodina z Nouzína odejít. Do jejich domu se nastěhovali noví polští obyvatelé. Přestěhovali se do Suchého Dolu v Čechách na statek rodiny Kollertů, kde všichni pomáhali hospodařit. Maminka se pak v obci seznámila se svým budoucím manželem.

Říkali mi, že jsem vnučka kulaka

Marie Pohlová vyrůstala na statku číslo popisné 1, který ale v roce 1958 komunisté znárodnili. Rodiče a dědeček pamětnice vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Zabavili zvířata i stroje. Obytná část statku nám ale zůstala, všechno ostatní rodině už nepatřilo,“ přemítá.

S většími ústrky se ale během svého dětství a dospívání nesetkala. „Říkali mi jen, že jsem vnučka kulaka,“ dodává. Po základní škole se vyučila kožešnicí v Hlinsku v Čechách. V té době se jí nevyhnuly ani povinné brigády. „Chodili jsme v říjnu i v listopadu, když už mrzlo. Díky škole jsem se ale dostala třeba na tři týdny do Leningradu. Byla jsem nejlepší z ročníku, takže mě vybrali na výlet.”

Rodiče vedli své děti k víře. Sourozenci navštěvovali hodiny náboženství, běžné byly návštěvy kostela, který byl vzdálený půl hodiny cesty pěšky od Suchého Dolu. „V sobotu jsme chodili na zábavu a v neděli do kostela. Tatínek říkal, ať si přijdu, kdy chci, ale že v neděli v osm ráno jdeme do kostela,“ vzpomíná.

Rodiče do komunistické strany nikdy nevstoupili. Ona sama nosila pionýrský šátek pouze během povinné školní docházky. „Kantorka mě vybrala a musela jsem přednášet básničky na tribuně. Kulakova vnučka předčítala komunistické básně,“ popisuje. 

Rodiče měli strach, že bude válka

Když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, pamětnice zrovna pomáhala mamince, která na louce pásla jalovice. „Byly jsme u Čertovy skály, když Rusové jeli na Slavný. Lidé ale obraceli směrovky. Oni chtěli na Slaný a jeli na Slavný,“ vysvětluje pobaveně situaci, která se opakovala na mnoha místech Československa. Rodiče i prarodiče ale měli v pohnutých srpnových dnech strach, že začne válka. 

Majetek se rodině podařilo získat zpět

V roce 1975 ukončila Marie studium a šla pracovat do Kary v České Skalici. V roce 1976 se vdala za Františka Pohla z Police nad Metují a společně vychovali dvě děti. 

Během listopadových dní roku 1989 se účastnila občanských demonstrací. „Poprvé nás bylo třeba dvacet. Se svíčkami jsme stáli u kašny. Později nás bylo čím dál víc,“ vzpomíná na revoluční dny. V roce 1990 žádala rodina o navrácení majetku, což se jim úspěšně podařilo. Na statku v Suchém Dole začal hospodařit bratr pamětnice, který rodinnou tradici drží dodnes (2025). 

Do obce, kde maminka vyrůstala, pak podnikli několik výprav. „Prováděli nás Nouzínem. Šli jsme odshora k hranici a říkali nám, která chalupa kde stála. Někde jsou základy vidět, jinde jsou už úplně zarostlé. Moje děti se o historii obce zajímají dodnes,“ zmiňuje.

V roce 2025 žila Marie Pohlová s rodinou v Polici nad Metují. „Všichni bychom se měli vracet ke svým kořenům,” vzkazuje na závěr vyprávění pro Paměť národa.