The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Podzimek (* 1949)

• narozen 14. března 1949 v Karlových Varech

• matka Bohuslava Podzimková, rozená Hronová, pocházela z nuzných poměrů, pracovala jako úřednice a sekretářka

• otec Antonín Podzimek byl poslancem KSČ

• rodina žila v letech 1957–1959 v Moskvě, kde působil otec jako obchodní přidělenec Ministerstva zahraničního obchodu

• po návratu do Prahy vystudoval Antonín Podzimek ml. střední školu a roku 1967 nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a dějepis

• v pietním průvodu FF UK k úmrtí Jana Palacha nesl československou vlajku

• během protestů k prvnímu výročí okupace byl zadržen kvůli připnuté trikoloře; aby se vyhnul perzekuci, ze studií na FF UK sám odešel

• po povinné vojenské službě v letech 1969–1971 nastoupil jako dělník v podniku Výstavba kamenouhelných dolů, podílel se na výstavbě pražského metra; od roku 1973 pracoval jako dispečer

• dálkově vystudoval střední průmyslovou školu stavební, aby mohl nastoupit do přípravy výroby, opět v podniku Výstavby kamenouhelných dolů

• v roce 1980 se přestěhoval z Prahy do Borotína u Tábora, kde v roce 1989 zakládal Občanské fórum

• po revoluci v roce 1989 založil a provozoval antikvariát

• v devadesátých letech se stal starostou obce Sedlec-Prčice, ve funkci zůstal osm let

• v roce 2000 úspěšně kandidoval na zastupitele Středočeského kraje

• roce 2025 žil v Borotíně, věnoval se své rodině, genealogii a literatuře

„S nimi nebylo možné mluvit – buďto nerozuměli ani Rusky a neměli ponětí, co tady dělají, anebo to byla jen drzost, arogance, nafoukanost. Když jsem léta po okupaci četl ohlasy, tvrdili: ‚Nás lidi vítali. Je to tak – my když jsme tam přijeli, všichni lidé byli svátečně oblečeni.‘ Usoudili tak, protože po Praze nechodili lidé oblečeni v nějakých hadrech jako na Urale,“ vzpomíná na okupanty ze srpna 1968 pamětník Antonín Podzimek. 

Z rodu Antonínů

Antonín Podzimek se narodil 14. března 1949 v Karlových Varech matce Bohumile, rozené Hronové (nar. 1922), a otci Antonínu Podzimkovi (nar. 1915). V lázeňském městě však novorozený Antonín ml. dlouho nepobyl – o pár měsíců později se rodina přestěhovala do Prahy.

Děda po matce Antonín Hron byl kovářem v Kamenném Malíkově: „Dědeček kovář byl spíše nedbalý kovář, byl spíše klarinetista a hudebník, takže žili v obecné chaloupce na břehu říčky Žirovničky. Maminka byla z šesti dětí, museli žít ve velikánské bídě,“ vypráví Antonín. V Karlových Varech, kde se Bohuslava potkala se svým budoucím manželem, pracovala ve sklárně Oloví, původně Bleistadt. 

Otcův otec na tom byl o poznání lépe – za Rakousko-Uherska byl povoláním vlakvedoucí, což ho zachránilo i před nasazením v první světové válce. Zemřel v době, kdy byl jeho syn a Antonínův otec mobilizován v tehdejší Československé armádě, těsně před německou okupací. 

Osudy Antonína Podzimka st. poprvé

 „Táta byl navigátor, ale létat nemohl, protože se nikam nelétalo. Vyprávěl, jak se zapalovaly ohně kolem přistávacích drah, kdy čekali, že budou přistávat letadla ze spojenecké Francie. Nikdo samozřejmě nepřiletěl. Mnichov pro něj byl celoživotní trauma. Z vojny pak utekli – celá jeho jednotka se sebrala a jela domů. Zůstal se starat o matku, přes válku pracoval na několika pracovištích. Končil ve firmě, která se jmenovala Aktofot, kde umožňoval pokoutní zaměstnání hercům, čímž je zachránil před nasazením. Jedním z jeho zaměstnanců byl Josef Haken, slavný operní pěvec,“ vypráví pamětník Antonín Podzimek. 

Pokračuje: „V roce 1945 vstoupil do KSČ, strana ho vyslala nejdříve do Teplic a pak do Karlových Varů. Za Karlovarský kraj byl poslancem po necelé tři roky. S únorem souhlasil, ministrů, kteří podali demisi, si nevážil,“ reflektuje pamětník postoj svého otce k únorovému puči 1948. 

Náklonnost ke komunistické ideologii a Sovětskému svazu byla v tuto dobu mezi českými lidmi velice rozšířená (jak ostatně dokládají i výsledky voleb roku 1946), a to díky kombinaci rozšířené chudoby třicátých let v důsledku světové hospodářské krize, tzv. mnichovské zrady – tedy pocitu zrady západních spojenců, a hojně propagované osvobození od nacistického protektorátního zřízení sovětskou armádou. 

„Pak byl v různých funkcích na Ministerstvu malého strojírenství či jak se to jmenovalo, přesný název si nepamatuju, chvilku byl dokonce na postu náměstka ministra, pak dělal na Ministerstvu zahraničního obchodu. V roce 1957 byl jmenován do funkce vedoucího obchodního zastoupení Československa v Moskvě, celá rodina jsme jeli s ním,“ vypráví pamětník. 

Moskevská léta

V Moskvě chodil Antonín Podzimek ml. nejdříve rok do československé školy, která byla zřízena ambasádou. Ta měla všeho všudy osm žáků, z toho dva byli pamětník a jeho mladší sestra Jarmila, a pokrývala učivo prvního až třetího ročníku. Do čtvrté třídy nastoupil pak do sovětské státní školy. 

„Tam jsem byl za exota, chodili se na mě dívat osmáci,“ směje se Antonín. „Ve čtvrté třídě jsme ještě neměli dějepis. A v zeměpisu jsme se učili jenom o Sovětském svazu,“ popisuje sovětský vzdělávací systém padesátých let. „Strašná pozornost se věnovala psaní, tedy krasopisu.“ Něco se ve škole holt učit museli. 

Rodina bydlela v činžovním domě na poměrně prestižním Sadovém okruhu Moskvy, ulici, která objíždí historické jádro města. „Měli jsme domovníka a ten dbal na to, aby do baráku nechodil nikdo cizí, zejména ne moskevští, domácí. Když jsem si já vedl spolužáka, tak přimhouřil oko, byli jsme devítiletí chlapci. Ale byl jsem několikrát svědkem, že někdo chtěl za někým jít, a domovník ho nepustil. Naopak si velmi dobře pamatoval hodnostáře,“ vzpomíná Antonín. 

Dům byl totiž obýván zahraničními diplomaty a panovaly zde poměry pro obyčejné Moskvany nevídané. „Jednou jsem byl pozván na návštěvu ke svému nejlepšímu kamarádovi Žorovi, který bydlel někde uprostřed Moskvy. Moskva byla tehdy přeplněna. Měšťanské byty postavené ještě za starého režimu [tj. carského Ruska, před první světovou válkou] byly rozškatulkovány – měly společnou kuchyňku a záchod – koupelna si nejsem jistý, zda tam vůbec byla – a v tom jednom bytě žilo šest rodin – každá rodina v jednom pokoji,“ vzpomíná. 

Kam jedete? Co to vezete? Tam nemůžete

Byla to doba poválečné chudoby a doznívajících stalinských čistek, kdy se po městě potulovaly vysoké počty invalidních válečných veteránů. Lidé si často nemohli dovolit ani základní potraviny. A to se přitom jednalo o Moskvu, pýchu impéria, kde zásoby (na rozdíl od zbytku území) vždy byly. Mimo Moskvu rodina nikdy nevyjela: „Ani nás to nenapadlo. Ale stejně bychom nemohli. Neměli jsme auto, šli bychom na nádraží, tam by nás zkontrolovali: ‚Kam jedete? Co to vezete? Tam nemůžete.‘ Za Moskvou byl jen otec, ale nikdy o tom nemluvil,“ vypráví pamětník Antonín Podzimek.  

Jak si rozdíl mezi žitou realitou a oslavným narativem o našem vzoru, Sovětském svazu, vysvětloval Antonínův otec, člen KSČ a de facto vysoce postavený úředník v československém loutkovém, Sovětskému svazu podřízeném režimu? „Neblahou situaci zdůvodňoval důsledky války – Sovětský svaz se neměl kdy postavit na nohy. Myšlence komunismu věřil až do smrti (v roce 1977). Jen byli lidé, i u nás, kteří tu hezkou myšlenku komunismu zvrtali a přizpůsobili si ji sobě, ale myšlenka byla dobrá. Byl to v tomhle totální idealista,“ popisuje otcův postoj k režimu pamětník Antonín Podzimek ml. 

„V roce 1959 byl ze strany vyloučen a z funkce odvolán. Neměl ho totiž rád soudruh Antonín Novotný, prezident, který si na tátu pamatoval z poválečného období. V pětačtyřicátém si na Karlovarsku vyhlídl nějakou vilu, no a táta mu ji nedal. Ta vila byla státní – Němci byli odsunuti a zůstaly stovky prázdných budov, byla to vila po Němcích,“ vysvětluje pamětník Antonín Podzimek. Rodina se roku 1959 vrátila z Moskvy do Prahy. 

Osudy Antonína Podzimka st. podruhé 

Věc se komplikuje svazkem KR-700997 MV, založeným v únoru 1955, kdy se z Antonína Podzimka st. stává sledovaná osoba Ministerstva vnitra, a to z důvodu podezření ze spolupráce s cizími zpravodajskými službami. Na základě zjištění několikaletého vyšetřování státních orgánů byl osud Antonína Podzimka st. následující:

Po vyučení nástrojařem roku 1935 pracoval dva roky jako mechanik v technickém ústavu, v letech 1937–1939 absolvoval vojenskou službu. Další dva roky byl zaměstnán jako nástrojař, v letech 1940–1944 navštěvoval průmyslovou školu v Praze. Po jejím absolvování nastoupil v závodě Aktofot jako instruktor učňů. Do KSČ vstoupil již v roce 1936 na pražských Vinohradech. Za německé okupace byl však činný v Kuratoriu, organizaci, která vychovávala mládež v národně-socialistickém duchu. Během Pražského povstání se účastnil bojů v rámci organizace „Pěst“, údajně se podílel na osvobozování nádraží Praha-Střed (dnešní Masarykovo n.). Poté byl stranou vyslán do Teplic, kde byl pověřen funkcí bezpečnostního referenta. Tam se pohyboval ve společnosti lidí napojených na protektorátní režim. Podílel se na vystavování antifašistických legitimací bývalým příznivcům a funkcionářům nacistického režimu, za což bral úplatky, i na rozkrádání majetku vyháněných Němců. Ve stejných činnostech pokračoval i v Karlových Varech, kdy byl za kraj poslancem, a to až do roku 1948. Více než 2000 antifašistických legitimací muselo být posléze anulováno. V roce 1949 vstoupil do armády v hodnosti štábní kapitán a přesídlil do Prahy. Pracoval jako náčelník na Ministerstvu národní obrany v hlavní hospodářské správě, v roce 1952 byl jmenován náměstkem ministra všeobecného strojírenství. Na starosti měl prodej a nákup armádního vybavení. V letech 1957 až 1959 působil jako obchodní přidělenec Ministerstva zahraničního obchodu v Moskvě. Zde na něj v lednu 1959 „sovětští soudruzi upozornili, neb nešetří obranných zájmů našich přátel… byly zjištěny případy nesprávného jednání Podzimka, které vzbudily rozhořčení u sovětských soudruhů.“ Jednoduše řečeno – Antonín Podzimek obchodoval s utajenými informacemi, z čehož vzniklo podezření, že spolupracuje s cizími zpravodajskými službami. „Po stranickém prošetření celé jeho činnosti se prokázalo, že stranu z kariéristických důvodů soustavně klamal.“ Z těchto důvodů byl začátkem roku 1959 odvolán z funkce v Moskvě a zbaven členství v KSČ. Po návratu do Prahy „v září 1959 byl operativním pracovníkem navázán osobní kontakt s Podzimkem s cílem zjištění jeho vhodnosti pro případné využití ke spolupráci“ s StB. Nebyl však shledán vhodným adeptem „pro svůj alibistický postoj.“[1] 

To už od nás přece víš

Po návratu do Prahy vychodil pamětník Antonín Podzimek ml. základní školu a gymnázium, v roce 1967 nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a dějepis. Brigádničil jako frézař v Československých závodech naftových motorů, kde pracoval i jeho otec.

Uvolnění šedesátých let vnímal a hodnotil velmi pozitivně. „V novinách vycházely neuvěřitelné věci. „A to už jsme ti přece říkali, to už od nás přece víš,‘ slýchával jsem často od rodičů. Maminka, když nechtěla, aby něčemu rozuměli mladší sourozenci, tak mi to řekla rusky. Někdy začátkem šedesátých let mi řekla o Horákové – ‚A ty neznaješ, što jejo bez viny rasstreliali – Ty nevíš, že ji zastřelili (oběsili) bez viny.‘ Měla k ní hlukový vztah, nechápala, že někdo mohl odsoudit k smrti ženu,“ vypráví pamětník. 

„Na fakultě se politikou žilo. Přišel jsem v šedesátém sedmém, za chvíli byl odvolán Novotný, přišel Dubček, vyhodili Hendrycha. Nenáviděli jsme Brežněva, báli jsme se toho cvičení, co tady probíhalo během léta. Vzpomínám si na 1. máj 1968, tribuna byla Na Příkopech, vystupoval tam Dubček, Svoboda, Smrkovský. Byli jsme tam všichni, kdo jsme věřili tomu obrodnému procesu – říkali jsme si, že teď to půjde, teď se to zlepší. V červenci šedesát osm jsme se [sestrou] Jarkou podepsali manifest Dva tisíce slov,“ vzpomíná na šedesátá léta a pražské jaro pamětník Antonín Podzimek. 

Báli jsme se, že je tam někde prostě zamáznou

„Někdy po třetí hodině ranní mi volal kamarád, který bydlel ve Vokovicích, a říká: ‚Obsazují nás Rusové.‘ To už jsem slyšel, jak nám pod okny sviští transportéry. To byl jeden za druhým a na každém sedělo dvanáct čtrnáct chlapů,“ popisuje invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětník. „Pak se přes noc střílelo, občas vyletěla nějaká světlice, se sestrou jsme v Dejvicích sbírali podpisy pro protestní petici. Věděli jsme, že naši delegaci unesli do Moskvy násilím, tenkrát se říkalo, že tam Smrkovského týrali, že měl snad zlomené žebro, nevím, jestli to byla pravda, ale vyprávělo se to. Pak se vědělo, že nechtěli pustit zpátky Kriegla, který jako jediný odmítl podepsat ten protokol o dočasném pobytu vojsk. Svoboda se za to vzal, že odletí domů všichni, nebo nikdo. Když se vrátili, jsme všichni byli rádi, že jsou doma, báli jsme se, že je tam někde prostě zamáznou,“ říká Antonín Podzimek.

Memento do té doby v Československu nevídané 

Jakožto studenta FF UK ho velice zasáhla smrt Jana Palacha v lednu 1969. „Tehdy nás to, celou společnost, šokovalo. I ta reakce veřejnosti, souhlasná. Tohle bylo memento, do té doby v Československu nevídané. A ještě k tomu ta výhrůžka, že vzplanou další pochodně. O Zajícovi jsme ale nevěděli léta,“ vzpomíná Antonín. 

„FF organizovala pietní průvod den poté, co umřel. V hlavním vestibulu školy byla debata a tam kdosi řekl, že to bude pietní shromáždění, žádná politika. Já jsem vstal a řekl jsem, že s tím nesouhlasím, že Jan Palach zemřel za tenhle stát, za tenhle národ, a ty vlajky tam budou. A to se odhlasovalo. K původu se pak přidali civilisti, nestudenti, Pražáci,“ vypráví Antonín Podzimek o pietní akci, během níž nesl československou vlajku. 

Dopady sovětské okupace a nastávající normalizace pocítil sám o několik měsíců později. Na první výročí okupace si připnul na kabát trikoloru a vydal se na demonstraci, na které ho zadržela i s kamarádem Veřejná bezpečnost. „Bylo na mě podáno trestní oznámení. Na radu paní ze studijního oddělení jsem ukončil studium na vlastní žádost, napsal jsem ‚z rodinných důvodů‘. Určitě mi tím hodně pomohla, protože kdybych ze školy neodešel, byl bych odejit, a to by mi způsobilo mnohem víc problémů,“ vysvětluje Antonín Podzimek.

Kondolovat natřikrát

V letech 1969–1971 absolvoval povinnou vojenskou službu, posléze nastoupil jako dělník na výstavbu metra, kde pracoval dva roky. Další dva roky působil ve stejném podniku jako dispečer a dálkově studoval střední průmyslovou školu stavební. Maturoval v roce 1978. V těchto letech se oženil, rozvedl, v roce 1980 se odstěhoval z Prahy do Borotína. Tam politikou nikdo nežil – lidé si hleděli vlastních životů. 

„Třikrát jsem podepsal kondolenci při úmrtí Brežněva,“ směje se Antonín. „Šel jsem do krámu a zastavil mě předseda Národního výboru, říká mi: ‚Tohle bys podepsat měl, podepíše to celá vesnice.‘ Říkám: ‚Jo, jasně.‘ Nakoupil jsem v krámě, vyšel ven, a zastavila mě jiná úřednice, která mi taky řekla, že bych to měl podepsat. Říkám: ‚Samozřejmě, není problém.‘ O dvacet jmen dál jsem se podepsal podruhé. Druhý den jsem potkal kamaráda, tajemníka. Ten mi říká: ‚Hele, ty oportunisto, já vím, že je ti to nepříjemné, ale měl bys asi podepsat.‘ Tak jsem to podepsal potřetí.“ 

Tam to už kvetlo, ale já si to nespojil

Že režim padne, nečekal. „A to jsme se 31. 10. 1989 se ženou vraceli ze zájezdu do Polska. Tam už byla svoboda, tam už to kvetlo. Koupil jsem si v Polsku tři knihy: o katyňském masakru, o deportacích Poláků do Sovětského svazu a Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře,“ vyjmenovává pamětník režimem zakázané publikace, které nyní vlastnil. „Ale vůbec jsem si to nespojoval s tím, že by se u nás mohlo stát něco podobného.“

O listopadových událostech Praze se dověděl z vysílání Hlasu Ameriky, které občas poslouchal, a posléze od svého bratra Jiřího, který působil jako pedagog na střední škole potravinářských technologií. „20. či 21. listopadu sem přijel brácha i se studenty, brácha zmlácený na Národní třídě, jeho studenti taky zmlácení na Národní třídě. Tady v hospodě sedělo 250 lidí a oni vyprávěli, co se na Národní třídě dělo,“ vzpomíná Antonín. 

Po revoluci v Borotíně zakládal Občanské fórum, jeho vášní však byla literatura – založil si antikvariát a podnikal. V devadesátých letech se stal starostou obce Sedlec-Prčice, ve funkci zůstal osm let. V roce 2000 úspěšně kandidoval na zastupitele Středočeského kraje. V roce 2025 žil v Borotíně, věnoval se své rodině, genealogii a literatuře. 

[1] Viz dokumentaci v sekci „Dodatečné materiály“ – výňatky ze svazku KR-700997 MV