The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Podařilová (* 1936  )

To musíš, to mě nejvíc štvalo

  • narozena 15. června 1936 v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě

  • v roce 1945 osídlili s rodiči statek po odsunutých Němcích v Dobré Vodě na Jindřichohradecku

  • absolvovala učební obor zedník omítkář

  • v letech 1953–1956 pracovala ve Vojenském projektovém ústavu v Karlových Varech

  • otec odmítl vstoupit do družstva

  • rodina se musela vystěhovat ze statku

  • v letech 1956 až 1958 byla pomocnicí pohraniční stráže

  • pracovala jako šička, dělnice v lese a v kravíně

  • v roce 2020 žila v pečovatelském domě v Nové Bystřici

Marie Podařilová se narodila 15. června 1936 ve statku Okrouhlička v Havlíčkově Brodě. Matka Alžběta, rozená Petržílková, pocházela z Prahy, otec Matěj byl původem z Horní Cerekve na Jihlavsku. Rodiče neměli žádný majetek a živili se službou u sedláků. Marie vyrůstala s o dva roky starším bratrem Františkem.

Německá škola a modřiny od rákosky

Konec druhé světové války prožila pamětnice v Počátkách na Vysočině. V šesti letech zde začala navštěvovat německou školu, neboť česká tehdy v okolí nebyla. Ve škole panoval přísný režim, děti musely učitele zdravit hajlováním, prohřešky žáků postihoval vyučující tvrdými fyzickými tresty. Především hoši dostávali rákoskou přes ruce, až se jim tvořily tmavé modřiny. Marie si dodnes pamatuje, jak ji bolela kolena z klečení na polínkách. Při rozhovoru vzpomínala i na nálety spojenců na jaře 1945, před kterými se utíkali schovat do sklepa. Během osvobození musel otec s povozem s koňmi vozit sovětské vojáky, odjel z domova a vrátil se až po pěti týdnech i s kradeným rádiem, jímž ho Sověti obdarovali.

V troubě zůstal pekáč s husou

Po skončení války se Matěj Podařil dozvěděl o možnosti osídlit hospodářství vyháněných Němců. Odjel vlakem do pohraničí a v jindřichohradeckém okrese si ve vsi Dobrá Voda vybral třináctihektarové hospodářství německé rodiny Pecháčkových. Marie si dobře vybavovala příjezd do Dobré Vody. Během dne, kdy jel otec pro manželku s dětmi do Počátek, byl grunt Pecháčkových vyrabován zloději. Ti v opuštěných staveních hledali ukryté cennosti. Rodina tak přišla do místností plných nepořádku, po zemi ležely rozházené věci, vše bylo pokryté peřím z rozpáraných peřin. Marii se ve vsi líbilo, na rybníku před udržovaným statkem plavaly husy, dům obklopovala zahrada, ve stáji řehtaly dva páry koní, ve chlévě stálo víc než deset kusů dobytka a několik prasat. Maminka se však při pohledu na spoušť v domě rozplakala a v cizím prostředí nechtěla zůstat. Podařilovi se pustili do úklidu, většinu rozbitých věcí museli vyhodit. Po původních obyvatelích objevili v troubě dokonce i pekáč s pečenou husou, na pohled vypadala v pořádku, raději ji však nejedli. Později na půdě ve výklenku za senem našel otec pětadvacetilitrovou konvici na mléko plnou sádla. „To tam museli ti Němci nechat, oni počítali, že se vrátí,“ vyprávěla pamětnice. Jediné hračky, které zbyly v domě po Němcích, představovaly dva kožené míče.

Krátce po nastěhování se ve vsi objevila sovětská armáda. Část vojska se ubytovala u Podařilových ve stodole. Vedli s sebou i německého zajatce. Drželi ho přivázaného na židli v kuchyni, k jídlu dostával jen červenou řepu. Po dvou dnech Sověti odešli. Odnesli si i kožené míče, otcovi vzali kapesní hodinky a vyměnili koně. Rádio dovezené z Počátek už vzít nemohli. Krátce po přistěhování ho totiž zabavili čeští četníci z Číměře.

Podařilovým se hospodaření na statku dařilo. Otec i matka se v zemědělství vyznali, hospodářství bylo moderně vybaveno stroji, stavení mělo zavedený i vodovod. Do domácnosti přibyla nejmladší sestra Ludmila. Kromě rodiny žila a pracovala do roku 1947 na statku se svými dvěma dětmi i pomocnice Mitzi, německá žena čekající na odsun. Dobrou Vodu tvořilo po válce zhruba čtyřicet chalup, naprostá většina původních německých obyvatel musela ves opustit a do jejich domovů se nastěhovali noví osídlenci, ponejvíce nemajetní lidé, kteří doposud pracovali v zemědělství a uměli hospodařit.

Otci – komunistovi – sebrali dobytek a koně

Pamětnice dokončila obecnou školu v Dobré Vodě a pokračovala ve školní docházce v Nové Bystřici. V posledním ročníku se při náborové akci s kamarádkou přihlásila na dvouletý obor zedník omítkář na učilišti v Českých Budějovicích. V krajském městě se pamětnici líbilo, pobyt na internátě i celodenní stravu dostávaly učnice zdarma, odpoledne zbýval čas na sport a zábavu. Po vyučení ji zařadili do Vojenského projektového ústavu v Karlových Varech. Nejprve rýsovala plány vojenských staveb, později přešla na místo písařky.

V roce 1956 podstoupila Mariina matka operaci a pamětnice se musela vrátit domů, aby se starala o domácnost a mladší sestru Ludmilu. V té době již v obci probíhala kolektivizace. Matěj Podařil sice po válce vstoupil do komunistické strany, své hospodářství dát do jednotného zemědělského družstva ale nechtěl. Poté, co mu násilím odebrali dobytek a koně, od komunistů odešel. Krátce nato se Podařilovi museli ze statku, k němuž neměli nikdy vlastnické právo, vystěhovat. Uvolnili tak místo přicházejícímu družstevnímu agronomovi. Dva roky bydleli v jiném domě v Dobré Vodě, neměli však prostředky na jeho zakoupení a po dvou letech dostali z domu výpověď. Přesídlili do nedalekých Hůrek, kde se otci podařilo získat práci u koní.

Pomocnicí pohraniční stráže

Dvacetiletá Marie se spolu s několika kamarádkami nechala naverbovat k pomocníkům pohraniční stráže. Prodělala vojenský výcvik, při kterém se učila i střelbě ze samopalu. Obdržela průkaz opravňující ji kohokoli legitimovat a po dva roky pak bezplatně a dobrovolně pomáhala střežit státní hranici. Pravidelně ve dvojicích držela hlídky v okolí vsi, všímala si cizích lidí a snažila se odhalit pašeráky, o nichž slýchávala od vojáků. „My jsme to brali jako povinnost, pro nás to byla čest. Jenže se nám nepoštěstilo nic takového, abychom někoho chytli. Ani náznakem. To nás mrzelo,“ komentovala pamětnice během natáčení své působení u pomocníků pohraničníků. Dívka zpracovaná komunistickou propagandou tehdy věřila, že pomáhá dobré věci.

Během cvičení s pohraniční stráží se Marie sblížila s vojákem základní služby a počala s ním dítě. Mladý muž měl však známost i ve svém bydlišti a rozhodl se rodinu založit raději doma. Syna Jaromíra narozeného roku 1958 tak začala Marie vychovávat sama. V roce 1961 znovu otěhotněla a narodila se jí dcera Miloslava. Otec druhého dítěte vyjádřil výhrady ke staršímu chlapci, a pamětnice se rozhodla ukončit i tento vztah. S podporou prarodičů se pak o své dvě děti starala sama. Po mateřské dovolené pracovala sedm let jako šička pracovních oděvů v podniku Otavan. Rok zastupovala administrativní pracovnici na místním národním výboru v Hůrkách. Nezbytnou podmínkou pro zaměstnání v orgánu socialistické samosprávy bylo členství v komunistické straně. „Musíš se dát do strany, je to nařízení,“ řekl jí tehdy předseda výboru Kocar. Přihlášku nakonec podepsala, ale po roce, když z výboru odcházela, legitimaci vrátila a ze strany odešla. „To musíš, to mě vždycky nejvíc štvalo. Oni [komunisté] měli všechno takové nucené. Nebylo to dobrovolné,“ popsala nám v rozhovoru.

Pamětnice věnovala svůj čas rodině a práci, o politiku se nestarala. Invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 ji vyděsila, obávala se vypuknutí války. Jakmile se v zaměstnání dozvěděla o přijíždějících tancích, spěchala domů k dětem, nechtěla, aby si volně hrály venku. Z tanků, které později viděla na novobystřickém náměstí, měla velký strach.

V sedmdesátých letech pracovala Marie několik let v lese, poté byla až do odchodu do důchodu v roce 1991 zaměstnána ve velkokapacitním kravíně. Dalších dvacet osm let vypomáhala v penzionu s restaurací.

Do Rakouska se podívala jen jednou

Pamětnice dle vyprávění nepociťovala, že by se za komunismu měla špatně, přesto měla z pádu totalitního režimu v roce 1989 radost. Dnes by si nepřála, aby se minulá doba opakovala. Váží si možnosti svobodných voleb. „K volbám chodíme dnes celá rodina společně a je mi tam příjemně, protože si volím toho, koho jsem uznala za vhodného,“ řekla nám Marie během natáčení. Zavzpomínala i na návštěvy německých rodáků, kteří v devadesátých letech začali do Hůrek jezdit. Procházeli se po vsi a ukazovali svým potomkům, kde se narodili. Někdy je noví obyvatelé pozvali do jejich rodných statků na prohlídku.

Do nedalekého Rakouska se pamětnice podívala jen jednou, v roce 1990 zajeli se sestrou za hranice na zmrzlinu. Marie prožila na Novobystřicku 75 let. Za tu dobu se zdejší vesnice vylidnily. Staří umírali, mladí lidé nechtěli pracovat v zemědělství a odstěhovali se. Většina chalup dnes slouží jen pro víkendovou rekreaci. V obcích chybí služby, není zde pošta ani obchod.

V roce 2020 žila Marie Podařilová v pečovatelském domě v Nové Bystřici. „Važte si míru, zdraví i věcí, které máte,“ vzkázala mladým generacím ve svém poselství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)