The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Plný (* 1961)

• narodil se 4. listopadu 1961 v České Lípě v železničářské rodině

• od dětství kreslil, ale nepřijali ho na uměleckou školu

• roku 1977 se vyučil železničním elektromechanikem v Nymburce

• během vojenské služby v roce 1982 byl hospitalizován s diagnózou schizofrenie

• v polovině 80. let se účastnil nepovolených výstav organizovaných signatářem Charty 77 Zdeňkem Jelínkem

• StB ho psychickým nátlakem v dubnu 1987 donutila k podpisu spolupráce

• od roku 1989 působil jako model na AVU a dosáhl udělení neexistujícího titulu „akademický model“

• jeho výtvarná díla jsou i ve sbírkách Centre Pompidou v Paříži

Životní osud Luboše Plného je nevšedním příběhem kluka z České Lípy, který se vyučil železničním elektromechanikem, avšak jeho kresby má dnes ve svých sbírkách muzeum Centre Pompidou v Paříži. Jeho směřování určila jak psychická křehkost, tak hledání uměleckého vyjádření, a poznamenal ho stín spolupráce se Státní bezpečností (StB) v 80. letech. Vzpomíná na období neustálého tlaku a hledání vnitřní svobody skrze umění a hudbu, což ho nakonec paradoxně dovedlo až do osidel StB. Luboš Plný se rozhodl svůj příběh otevřeně sdílet prostřednictvím Paměti národa. Po letech se chtěl vypořádat s minulostí a vyjasnit okolnosti svého selhání pod nátlakem systému, který zneužíval lidskou slabost.

Na učilišti byl polovojenský režim

Narodil se 4. listopadu 1961 v České Lípě do rodiny, jež byla po generace spjata s železnicí. Jak otec František, tak matka Olga, rozená Procházková, pracovali na dráze. Přestože již od dvou let projevoval výrazné výtvarné nadání, v postýlce kreslil na zeď a později vytvářel i jednoduché komiksy, jeho cesta k umění nebyla přímočará. Po ukončení základní školy ho nepřijali na uměleckou školu v Kamenickém Šenově, a tak v roce 1977 nastoupil na železniční učiliště (SOU ČSD) v Nymburce. „To nebyla dobrá volba, panoval tam tuhý, až polovojenský režim, snad i proto, že blízko byla sovětská základna Milovice. Chodil jsem tehdy jen do posilovny, jinak jsme nikam moc nemohli,“ říká. Bydlel na internátu, domů jezdil o víkendech a na výtvarnou tvorbu téměř zapomněl. Protože byl na základní škole členem Pionýrské organizace, automaticky se stal i členem Socialistického svazu mládeže (SSM). 

V té době ho začala zajímat hudba, rozhled získával od kamarádů nebo poslechem stanice Svobodná Evropa. Po třech letech dostal výuční list a nastoupil do dvouleté praxe u ČSD na nádraží v České Lípě, zároveň měl každý druhý týden výuku jako přípravu k maturitě na navazující škole pro pracující. Práce elektromechanika mu sice dala více svobody než internát v Nymburce, ale prostředí bylo drsné a plné alkoholu. „My jsme byli podnik alkoholiků, už ráno se odnášely lahve a kupovalo se pivo, rum a vodka. Já jsem tehdy nepil, posiloval jsem, takže jsem se z kolektivu vydělil. A jednou jsme přijeli v neděli a v dílně se opékal pes,“ vzpomíná Luboš Plný na absurdní výjev. 

Zlom v jeho životě přišel s nástupem na povinnou vojenskou službu v Aši v roce 1982, která pro něj znamenala traumatický zážitek. Ačkoli fyzicky by vojnu zvládal, začal trpět nespavostí a vysokým krevním tlakem, což nakonec skončilo jeho hospitalizací v Plzni, kde se ovšem neschopnost spát nezlepšila a vyústila v psychózu a halucinace. Skončil na psychiatrickém oddělení s diagnózou simplexní schizofrenie a začal dostávat tehdy obvyklou medikaci se silnými vedlejšími účinky. Právě v léčebně se však vrátil k tvorbě a začal znovu kreslit. Z vojny ho propustili asi po osmi měsících, ale ještě předtím ho poprvé kontaktovala vojenská kontrarozvědka. 

Potřeba tvořit ho přivedla do komunity neoficiální a komunistickému režimu nepohodlné kultury okolo Zdeňka Jelínka. Představitel undergroundu, signatář Charty 77 a organizátor ilegálních kulturních akcí, kterého měla StB na Českolipsku pod neustálým dohledem, vyprávěl také svůj příběh pro Paměť národa. 

Obrazy jsme rozvěsili na stromy v Pekle

Zdeněk Jelínek stál také za neoficiální výstavou v přírodní rezervaci Peklo u České Lípy v polovině 80. let, které se zúčastnil se svými díly i Luboš Plný. Nepovolená akce se stala terčem zásahu tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB). Pamětník na to vzpomíná: „Šli jsme do jedné rezervace, Peklo se to jmenuje, u České Lípy a tam jsme začali rozvěšovat obrazy, kresby, ale nic jsme nenarušovali. Všechno se věšelo na špagáty nebo opíralo o něco. Takže jsme nic nepoškodili a já jsem na tom neviděl nic špatného, sešli se lidi se společným zájmem. Jak máničky, tak i pankáči a intelektuálové, ta skupina byla hodně různorodá. Najednou se začala objevovat policejní nebo SNB auta, kterých tam přijelo několik. Mě a ještě asi deset lidí posadili do auta, sebrali, co tam viselo, a odvezli nás na SNB.“ 

Zdeněk Jelínek k této akci ve svém vyprávění pro PN řekl: „Ty obrazy mi pak ale nanosili do auta, i když poškozené. Všechny mi je vrátili. A od odboru kultury jsem dostal pokutu 500 korun za neoznámení akce.“

Výstavy nebyly jediným cílem zájmu StB. Luboš Plný toužil po hudbě, která nebyla v oficiální distribuci dostupná. Přes kontakty v Brně se dostal k Petru Cibulkovi, od něhož si v dopisech objednával kazety s nahrávkami skupin jako Extempore, Plastic People of the Universe nebo zahraničních hudebníků. Právě zájem o „závadovou“ kulturu se stal dalším nástrojem nátlaku na něj: „Dostal jsem adresu na člověka v Brně, od kterého jsem kupoval nějaké nahrávky, Petra Cibulku. První kontakt jsem učinil já, napsal jsem mu a on mi poslal seznam, co si můžu objednat. Stovky různých skupin, zpěváků, hudby zahraniční i české. Pak jsem dostal předvolání od Státní bezpečnosti. Přijeli z Brna a chtěli po mně informace, kolik jsem toho koupil, za kolik a co na těch kazetách bylo,“ vybavuje si.

Co kdybyste šel na dva roky do vězení?

StB se však o Luboše Plného zajímala zejména kvůli jeho kontaktům se Zdeňkem Jelínkem, jak vyplývá ze spisů č. TS-932045 MV a OB-1926 MV uchovaných v Archivu bezpečnostních složek (ABS).[1] Past zaklapla v dubnu 1987. V době, kdy se nacházel v těžkém duševním rozpoložení, protože krátce po sobě mu zemřeli prarodiče, a ulehl s horečkou, ho doma navštívili příslušníci StB. Odvezli ho do své úřadovny v České Lípě, kde na něj major JUDr. Petr Žďárský a poručík Ing. Jan Kubelka činili psychologický nátlak. Vyhrožovali mu vězením za údajné vyhýbání se vojně, přestože byl propuštěn ze zdravotních důvodů. „Nátlak byl mnohem horší, než kdyby mě zmlátili,“ dodává Luboš Plný. Paralyzovaný obavou o rodiče a strachem, že ve svém psychickém stavu vězení nezvládne, spolupráci podepsal.

„Vrátili se s nějakou složkou papírů a říkali: ‚My tady máme dokumenty a divil byste se, jaké. Co byste si myslel o tom, že byste dostal dva roky za vyhýbání se vojenské službě?‘ To jsem fakt nedal, to byl psychologický nátlak. Já jsem si říkal: ‚Já nejsem schopný někde fungovat v noci, abych se vyspal. Určitě na cele bych nebyl sám.‘ Měl jsem rodiče, kteří byli o generaci starší, než měli ostatní moji spolužáci, a to jsem jim nemohl udělat, abych šel někam do vězení. A současně jsem si nebyl ani vědom, že bych udělal něco špatně. To byla situace tak nátlaková, že jsem to podepsal, a moc dobře mi z toho nebylo,“ vypráví o zásadním momentu svého života. 

Jako spolupracovník s krycím jménem „Pavel“ byl úkolován k donášení na Zdeňka Jelínka a další osoby z českolipského undergroundu, zejména Ladislava Kohouta a Jiřího Špiegla. Setkání prý probíhala většinou v autě na odlehlých místech s Ing. Kubelkou. Pamětník se snažil mlžit, neříkat nic osobního a odmítl na začátku za svou činnost peníze. Přesto jsou ve spisech proplacené účtenky z pražských restaurací a doklady o uhrazeném cestovném. Luboš Plný k tomu uvádí, že si nikdy nevzal ani korunu a v Praze s estébáky v žádném podniku nebyl. Předpokládá, že tajní využili schůzek s ním k vlastnímu obohacení. „Dalších výstav jsem se už pak nezúčastnil, nechtěl jsem nic vědět,“ dodává. Výčitky svědomí a neustálý strach ho dovedly k dalšímu zhoršení psychického stavu a hospitalizaci v Liberci v létě 1987.

Dochované archivní materiály neobsahují žádné zápisy o obsahu schůzek. Jak říká pamětník, jednou prý na vyžádání donesl StB kopii samizdatového časopisu Infoch (Informace o Chartě 77). Celkově odhaduje počet schůzek na osm, poslední se konala až v listopadu 1989. 

Akademii jsem absolvoval konspirativně

V roce 1988 se Luboš Plný odstěhoval do Prahy, kde se naplno rozvinula jeho pozoruhodná umělecká kariéra. Po zhroucení totalitního režimu v roce 1989 opustil myšlenku stát se studentem Akademie výtvarných umění (AVU), ale rozhodl se místo toho šest let pracovat jako model v ateliérech sochařství a malby. Zároveň tuto aktivitu pojal jako konceptuální projekt s nejistým výsledkem, který zakončil žádostí o neexistující titul: „Akademii jsem absolvoval konspirativně jako samostudium, akademický model je moje nejlepší dílo, konsekventní práce, kde nebyl jasný výsledek,“ vysvětluje. Poté, co doprovodil svou žádost množstvím doporučení, potvrzení a svých fotografických portrétů vytvořených pro tento účel, rektor Jiří T. Kotalík mu skutečně čestný titul „akademický model“ v roce 2000 udělil. Tuto akci považuje Luboš Plný za své nejlepší umělecké dílo. Současně vystřídal řadu jiných povolání, například v antikvariátě nebo v galerii. 

Luboš Plný propojil svou tvorbu s vlastní tělesností a osobní historií. Významnou část jeho díla tvoří podrobné deníky a anatomické deníkové kresby, které vznikly jako forma autoterapie po zážitku z nemocnice. Luboš Plný si téměř celý život vedl rozsáhlý retrospektivní deník, v němž dokumentoval svůj život od momentu narození přes úřední doklady, školní vysvědčení i banální každodenní zápisky. Ve svých kolážích a asamblážích často využíval nalezené materiály, jako jsou staré jízdenky nebo obaly od léků, čímž propojoval uměleckou tvorbu s realitou. Jeho specifický umělecký přístup mu přinesl i mezinárodní ohlas. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách pařížského Centre Pompidou, účastnil se výstav, zejména ve Francii a v USA, a váží si účasti na Benátském bienále.

U mě ta dobrovolnost nebyla

Dlouhá léta po sametové revoluci nevěděl, jak naložit s tíživým vědomím spolupráce s StB. „Viděl jsem se v Cibulkových seznamech, ale nikdo se mě na to nezeptal. Po revoluci jsem to vytěsnil, ale říkal jsem si: ‘To není dobrý postup.’ Až teď to můžu říci všem,“ vysvětluje, co bylo motivem rozhodnutí nechat svůj životní příběh zaznamenat. 

Setkal se také se Zdeňkem Jelínkem, kterému se po mnoha letech omluvil, a zjistil, že i další lidé z jeho okolí byli v podobné situaci vynucené spolupráce s tajnou policií. V příběhu Zdeňka Jelínka zpracovaném pro Paměť národa se dočteme: „Až po revoluci se Zdeněk dozvěděl, že kolem něj byli i udavači, ale nechce o tom mluvit: ‘Byly to oběti režimu. Něco na ně měli, tak je vydírali.’“ 

Vyprávění pro Paměť národa uzavřel Luboš Plný zamyšlením nad složitostí doby normalizace. „Já bych chtěl, aby si veřejnost uvědomila, že vycházejí různé články o spolupráci s StB a vždycky to vypadá, že to byla spolupráce dobrovolná. U mě nebyla, a myslím, že u většiny těch, kterých se to týkalo, taky ne. U těch lidí, které jsem znal, si nedovedu představit, že by šli a řekli: ‚Jo, tady chci spolupracovat.‘ Byla taková doba, že někdo holt měl štěstí, že se ho to netýkalo, že se o něj Státní bezpečnost nezajímala, a někdo holt byl statečný a vydržel to. Nedá se úplně paušalizovat, jak se k tomu kdo postavil,“ říká v závěru svého vyprávění.

 

[1] Výňatky z dochovaných archivních materiálů č. TS-932045 MV a OB-1926 MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka.