The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Plíva (* 1940)

• narozen 1940 v obci Chuchelna

• otec prohlášen za kulaka

• otcův pokus o sebevraždu

• konfiskace majetku a pozemků

• Břetislav Plíva vyhozen ze školy

• po roce 1990 znovu začal hospodařit

„Před nástupem komunistické moci žilo sedmdesát až osmdesát procent obyvatel Československa ze zemědělské půdy,“ připomíná Břetislav Plíva, který se narodil v obci Chuchelna na Semilsku.

Dvě války v Chuchelně

Rodina Plívových hospodaří dnes již osmou generací. Maminka pocházela z deseti dětí. Dědeček a čtyři strýcové bojovali v první světové válce, která znamenala pro vesnici katastrofu. Zahynulo v ní 270 místních mužů. Za první republiky žili v místě jak Češi, tak Němci, a to v bezproblémovém sousedském soužití. Pak ale přišla německá okupace.

Oproti situaci za první světové války se za té druhé žilo v Chuchelně poměrně dobře. Jídla byl vždycky dostatek. Padli jen dva mladíci, a to až při osvobozování, které v Chuchelně proběhlo 3. května 1945.

Život sedláka za války a po ní

Pracovní den na statku Plívových začínal v šest hodin. V létě, kdy se kosila tráva, se vstávalo už ve tři hodiny ráno. Dvakrát denně bylo potřeba nakrmit dobytek. Rodina obhospodařovala deset až jedenáct hektarů, chovala kolem deseti kusů dobytka a jeden až dva páry koní.

Před první světovou válkou měli Plívovi ještě další živnost – formanství. Vozili zboží, dopisy, ale přepravovali třeba i pražské studenty do hlavního města a zpátky. 

Po druhé světové válce všichni pochopitelně očekávali rozkvět republiky a navázání na její slávu průmyslové velmoci. „Tatínek byl idealista a také sokol. Jenže všechno bylo úplně jinak.“

Přišel rok 1948. Jako první komunisté zlikvidovali fabriky. Majitel jedné, která v Chuchelně zaměstnávala dvě stě lidí, spáchal sebevraždu. Následovala likvidace živnostníků. Chuchelna přišla rázem o řadu obchůdků a řemeslníků. Zemědělci museli odvádět dodávky družstvu a až poté se mohli starat o vlastní výdělek a zásoby. Místní se dlouho bránili vstoupit do družstva – nikomu se nechtělo prodat koně a přijít o své. Nakonec ale podlehli všichni.

Deset občanů Chuchelny bylo uvězněno. Jako první starosta spolu s dalším účastníkem odboje. Když v roce 1950 přišli navštívit bývalé spolubojovníky sovětští hrdinové osvoboditelé, ptali se po svých kamarádech. Ti už ale byli ve Valdicích.

Konec hospodaření

Otec Břetislava Plívy dostal nálepku kulak a příkaz opustit rodnou půdu. Rodina se měla vystěhovat do Šluknovského výběžku. „Měli jsme odcestovat v pondělí, no a v pátek se otec pokusil o sebevraždu. Přišli jsme včas a zabránili mu v tom. V sobotu se však chtěl zabít znovu, elektrickým proudem. Zabránit jsme tomu už nedokázali, otec však přežil. Následky ho poznamenaly na dalších tři čtvrtě roku, kdy jsme museli odjet do Kosmonos, aby se mohl léčit. Když jsme se vrátili, příkaz k vystěhování už neplatil.“ Kvůli tragickým okolnostem tedy Plívovi směli zůstat ve svém, ale přišli o dobytek i o pozemky. Rodiče měli k obživě dohromady kolem šesti set korun důchodu.

Tři starší sourozence Břetislava Plívy vyhodili ze škol. „Mě taky vyhodili, ale vlastně mi to nevadilo, já jsem nebyl studijní typ a vždycky jsem chtěl hospodařit. Nakonec jsem vystudoval večerní zemědělskou školu.“ V roce 1968 se bratrovi podařilo vycestovat do Holandska, kde zůstal i s manželkou a synem. U prarodičů však zůstala jejich tříletá dcera. Za otcem a matkou se dostala až díky cizímu známému, kterému dítě museli odevzdat, aby je převezl přes hranice.

Břetislav Plíva navázal na tradici hospodaření až v roce 1990, ve svých padesáti letech. „Nejdůležitější je umět odpustit, jinak to dělá zlou krev,“ říká pamětník na závěr.