Růžena Plíšková

* 1927

  • „Byl to velice tvrdý život. Člověk si ani neuměl představit. jak jsme mohly přežít i tu zimu tvrdou už po osvobození 45, 46. Vždyť jsme neměly oblečení. Jako botičky. Dyť bylo po válce, nic nebylo, já a moje sestra jsme přežily v botičkách. Polobotky… ta podrážka byla dřevěná, aby byla ohebná, tak byla v půli na takových plíškách, víte, spojená a vršek byl plátno. Jak jsme to vůbec mohly přežít… Kabátek vojenský, co nám dali ty vojáci americký, a suknička, ušitá z deky vojenský, ručně. To mi ušila a mojí sestře moje spolutrpitelka. Vona byla švadlena původně. Ta chudák umřela na tuberkulózu. Ale po osvobození ve Švédsku. Voni určitý nemocný… Přijel vlak – a teď si neumím představit, asi to bylo patrně dosti blízko k tomu, to bych musela mít mapu – ten vlak přijel a zastavil a lidé nastupovali. Prostě posílali tam ty opravdu nemocný. Na zotavenou do Švédska.“ Tazatel: „Mohla byste nám říct něco o své sestře? Jak žila potom?“ – „Moje sestra se potom… pracovala tedy – to už jsem vám řekla – pracovala v tý továrně. Vdala se, měla manžela, který jako sedmnáctiletej se dostal do koncentračního tábora, jelikož dělal sabotáže. V jakym závodě pracoval, to už já nevím. Německý mistr ho několikrát upozorňoval, že jestli ještě jednou udělá takový ty sabotáže, že to nahlásí. No, nedal si říct, tak ho nahlásil a byl zavřenej. Vím, že mluvíval o Gross-Rosen, potom Dachau, ale už je i po smrti. Sestra umřela, když jí bylo 62 roků.“

  • „Při příjezdu do Osvětimi nás doktor Mengele roztřídil. Maminku s bratrem poslal do plynové komory, no, a nás na práci. Sestra pracovala okolo lágru a mě – já jsem byla zařazená mezi puberťáky, já jsem taky byla puberťák – do čety odklízející mrtvol. Byla to velmi těžká práce, protože jídlo nebylo na dosah, voda taky ne. Denně jsme za tu práci dostávaly (dívky – pozn. ed.) jeden vařený brambor a malou naběračku jakési melty. A to bylo všechno. No, ty mrtvoly jsme… neměly jsme sílu. Jsme je tahaly za nohy jako trakař na tu hromadu.“

  • „Přiváděli do jakéhosi provizorního sálu naše studenty. My jsme je viděly. Prostě tam jich nahnali spoustu a píchali jim ty fenolové injekce do srdce. My jsme je potom musely odtahat pryč na hromadu. Následovalo taky další, že tam nahnali mladý děvčata a přivazovali je, do toho sálu, přivazovali je provazama k židlím a napíchali jim. Prostě píchli jim do žíly ty jehly s tou hadičkou, odebírali jim krev. A to víme z dnešního hlediska, kdy už jsem zdravotní sestra, že při ztrátě dvou litrů krve nastává smrt, protože dospělý člověk obsahuje přibližně šest litrů krve. No, a tak dlouho ta krev tekla, než ty děvčata padly mrtvý. Ty jsme taky musely odtahovat. Bylo to velice vyčerpávající. Já už se v životě nezblázním, když jsem se tenkrát nezbláznila.“

  • Full recordings
  • 1

    V Domově seniorů, Mimoň, 31.03.2017

    (audio)
    duration: 43:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Co tě nezabije, to tě posílí

Pamětnice, portrét, 1957
Pamětnice, portrét, 1957
photo: archiv pamětnice

Růžena Plíšková se narodila 20. dubna 1927 do rodiny Markuse a Sereny Rothových, kteří hospodařili na statku v Ruském Hrabovci na východě Slovenska těsně u hranic s dnešní Ukrajinou. Na jaře 1944 byla celá rodina zatčena a deportována do Osvětimi, důvodem byla otcova pomoc partyzánům. Maminka a malý bratr Pavel byli zavražděni hned po příjezdu, tatínek zemřel o rok později na pochodu smrti, nelidské podmínky přežily pouze sestry Růžena a Jolana. Po válce se do vyrabovaného a zdevastovaného domova nevrátily, začaly nový život v Děčíně. Růžena vystudovala zdravotnickou školu a stala se sestrou na oddělení novorozenců v teplické nemocnici. Později pracovala v domově důchodců v Mimoni, kde dnes sama žije a svým pozitivním naladěním pomáhá ostatním. Vdala se a má syna Karla.