The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Plíhalová (* 1962)

• born October 28, 1962 to a journalist and a nurse in Brno

• father expelled from the Communist Party and fired from the ‘Rovnost’ newspaper following August 1968

• music and drama graduate of the Brno Conservatory

• worked in the drama ensemble of Moravian Theatre Olomouc since 1981

• married to folk singer Karel Plíhal

• distributed the petition for the release of Václav Havel and the ‘Několik vět’ petition in 1989

• one of the organizers of the November 1989 strike of theatre workers in Olomouc

• local representative for the Civic Forum after the 1990 election

• hundreds of parts in the Moravian Theatre Olomouc

• cooperated with the Czech Radio

Ivana Plíhalová se narodila 28. září 1961 v Brně. Prvních pět let prožila s rodiči u babičky v domku v brněnské městské části Židenice. Poté se rodina přestěhovala na sídliště Lesná, kam chodila do školy. Do první třídy nastoupila 1. září 1968. Pamatuje si, jak krátce předtím přijely do Brna sovětské tanky. „Cestovaly jsme s babičkou autobusem na Lesnou, proti nám jela vojenská kolona. Vzpomínám také na brněnské nádraží plné červených karafiátů na památku zastřelených lidí,“ říká Ivana.

Maminka, Libuše Dufková, pracovala jako zdravotní sestra. Specializovala se na očkování dětí a mládeže proti tuberkulóze. Otec, Lubomír Dufek, byl novinář. „Svou práci miloval. Začínal v brněnské Rovnosti, kde psal o kultuře. Zajímal se o výtvarné umění a literaturu. Setkával se s takovými lidmi, jako byl třeba Jan Skácel. Po roce 1968 ho vyhodili a vyloučili z KSČ. Měl štěstí, že mohl dál pracovat v novinách. Dělal sportovního redaktora v Sociální demokracii a i to ho nakonec velmi bavilo,“ vzpomíná Ivana.

Patnácté narozeniny s Leninem

Její školní léta trochu zkomplikovala nadváha. „Ve čtvrté nebo páté třídě jsem vážila 73 kilogramů. Byla jsem dokonce dvakrát v odtučňovacích lázních. Ve škole se mi posmívali. Zjevením pro měl byl dramatický kroužek, kde jsem se mohla vyblbnout a kde mi nikdo moji obezitu nepředhazoval,“ říká. Bavila ji ruština a díky dramatickému kroužku se úspěšně účastnila recitační soutěže Puškinův památník. „V deváté třídě jsem vyhrála městské kolo, a pak jsem školu reprezentovala v celostátní soutěži. Za odměnu mě poslali spolu s dalšími žáky na třítýdenní zájezd do Sovětského svazu. V den patnáctých narozenin jsem viděla Lenina v mauzoleu v Moskvě. Tehdy se mi trochu otevřely oči. Viděla jsem bídu a zaostalost v Sovětském svazu. Pamatuji na válečné invalidy bez noh, kteří se plazili po rukou, zapáchající obchody, kde místo masa visely na hácích trenýrky,“ vypráví.

Mezi osmou a devátou třídou shodila dvacet kilogramů a díky tomu si troufla hlásit se na konzervatoř. Na zkoušky ji dobře připravila paní učitelka z dramatického kroužku. „Byla jsem neskutečně šťastná, když mě vzali. A studium na brněnské konzervatoři patřilo k mým nejšťastnějším rokům v životě,“ vzpomíná Ivana. Po večerech navštěvovala divadelní představení a v tehdy slavném Divadle na provázku si zahrála malou roli v adaptaci Vančurovy Markéty Lazarové. V druhém ročníku se účastnila natáčení filmu Karla Smyczka Housata. V té době přišla o maminku, kterou měla moc ráda. „Bylo mi 16 let. Maminka cestovala přes Olomouc na nějakou návštěvu. Na nádraží dostala infarkt. Zemřela po dvou měsících v nemocnici.“

Její tatínek se po roce znovu oženil a Ivana měla příležitost se rychle osamostatnit. Od náhradní maminky dostala malý byt, do kterého se přestěhovala. Studium na konzervatoři ukončila maturitou. Se spolužákem, do kterého byla zamilovaná, se přihlásila do souboru v Českém Těšíně. „Přijali nás, ale můj chlapec se se mnou krátce poté rozešel. Nechtěla jsem s ním pracovat v jednom souboru. Podařilo se mi získat angažmá v Olomouci, kde jsem v září 1981 nastoupila,“ říká Ivana.

V Olomouci s Plíhalem

Olomouc jí přirostla k srdci také díky Karlu Plíhalovi. Byl to tehdy již známý písničkář. Ivana se do té doby o folk vůbec nezajímala. Když se s ním seznámila, topil v kotelně někdejšího divadla v Hodolanech. „Možná si mě Karel vybral i proto, že jsem nepatřila k jeho fanynkám. Byla jsem okouzlena jeho osobností,“ říká. Po půlroční známosti měli svatbu a na cestě bylo první ze dvou dětí. Plíhalovi svědčil na stavbě Jaromír Nohavica, který měl ještě více fanynek, a mnohem větší pozornost mu věnovala také Státní bezpečnost.

Ještě před svatbou uspěl Karel Plíhal u přehrávek. Tyto kvalifikační zkoušky museli absolvovat všichni hudebníci, kteří chtěli veřejně vystupovat. Komise posuzovala odborné kvality muzikantů a zároveň to byl často používaný nástroj pro zákazy a omezení z politických důvodů. „Karel měl také zakázáno vystupovat, ale trvalo to jen asi tři měsíce, které přečkal v kotelně. Jaromír byl postižen zákazy mnohem častěji,“ vzpomíná.

O tom, jaký tlak vyvíjela Státní bezpečnost na jejího muže, toho mnoho neví. „Karel mě do svého hudebního světa nepouštěl. A když měl problémy, tak mi o tom moc neříkal. Já jsem žila dětmi a divadlem. Dokonce jsem nikdy nebyla ani na Portě. Jeho kamarádi a kolegové ale jezdili k nám domů. Jednu dobu jsme měli u nás v kuchyni nahrávací studio. Vzniklo tam třeba první Jarkovo album Mikymauzoleum. Natáčel tam také Petr Fiala a další muzikanti,“ vypráví.

Přítel Jaromír Nohavica

Jedna vzpomínka na situaci, kdy měl její muž problém se Státní bezpečností, se váže k prvním dnům listopadu 1989, kdy se konal v polské Vratislavi Festival nezávislé československé kultury. Na jednom pódiu se tehdy potkali čeští folkoví zpěváci s Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou a dalšími hudebníky žijícími v exilu. Mezi pozvanými byl i Nohavica a Plíhal. „Karla si předtím pozvali na oddělení Veřejné bezpečnosti a chtěli, aby podepsal, že v zahraničí nebude hanit republiku. Řekl jim, že nic takového nemá v úmyslu, a odmítl cokoliv podepsat. Do Polska se nedostal. Vrátili ho i s jeho spoluhráčem Emilem Pospíšilem od hranic zpátky domů,“ říká Ivana. Jaromír Nohavica, Josef Streichl nebo Pavel Dobeš na památném festivalu vystoupili. Jaromír Nohavica později na svém webu vzpomínal, že ani pro něho nebylo tenkrát snadné se do Polska dostat.

Když vyšlo najevo, že Jaromír Nohavica podepsal Státní bezpečnosti spolupráci, a že se několik let s estébáky scházel, Plíhalovi se ho zpočátku zastávali. „Karel Jarka hájil i veřejně. Když jsme se potom s Karlem rozvedli a viděli se po delší době, řekl mi, že mu už nevěří. Já se stále snažím Jarka neodsuzovat. Přemýšlím, jak velkou roli v jeho případě hrál alkohol. Musím říct, že obdivuji, jak s pitím skončil. Když jsem se s ním snažila o jeho spolupráci s StB mluvit, řekl jen, že na něho vylili kýble špíny. Mrzí mě, že přijal vyznamenání od Miloše Zemana a nechápu, proč se nechal fotit s Tomiem Okamurou. Když jsem mu to vytkla, napsal mi, že to ustojí, stejně jako tu špínu, kterou na něj vylili po roce 1989. Pořád ho považuji za přítele.“

Petice za propuštění Havla

Ivana Plíhalová se až do začátku roku 1989 proti komunistickému režimu neangažovala. Byla odchovaná vysíláním zakázaných stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, ale myslela si, že diktatura komunistů ji přežije. Po Palachově týdnu v Praze, kdy byly při demonstracích zatčeny stovky lidí a ve vězení skončil i Václav Havel, se rozhodla, že bude aktivní. Impuls jí dal kamarád, režisér a dramatik Přemysl Rut, který byl mezi signatáři petice za Havlovo propuštění. „Jeho jméno četli na Svobodné Evropě. Napsala jsem mu a požádala ho, aby mi petici poslal. Pak jsem docela úspěšně sbírala podpisy hlavně v divadle. Od léta jsem pak pokračovala s dokumentem Několik vět. Petiční archy jsem posílala pozdějšímu Havlovu poradci Vladimíru Hanzelovi. Sehnala jsem kolem tří set podpisů,“ vzpomíná.

V listopadu 1989 patřila k vůdcům stávky divadelníků v Olomouci. „O tom, co se stalo v Praze 17. listopadu, jsem se dozvěděla až den poté. Karel byl sice tenkrát v Praze, ale v kontaktu jsme moc nebyli. Neměli jsme doma ještě telefon. Hned následujícího dne jsme vyhlásili divadelní stávku. Byli jsme s kolegy domluveni, že Miroslav Rataj přečte prohlášení před nedělním představením ve velkém divadle. Já dostala za úkol informovat kolegy a diváky tehdejší scény v Hodolanech. Byla jsem nadšená, když nás lidé ve stávce podpořili,“ vypráví.

Když přišla večer domů z divadla, navštívili ji dva příslušníci Státní bezpečnosti. „Mluvila jsem s nimi jen přes balkon, odmítla jsem s nimi jít a také jsem se vyhnula výslechu, na který jsem se měla dostavit následujícího dne. Mezitím se zaktivizovali studenti. V pondělí jsem vystoupila s prohlášením divadelníků v univerzitní aule. To už všechno vřelo a v euforii jsme najednou zapomněli i na strach,“ vzpomíná Ivana. S kolegou Václavem Bahníkem se také zúčastnila schůze Svazu československých dramatických umělců v divadelním klubu v Ostravě. Komunističtí funkcionáři jim nadávali a nařizovali ukončení stávky. „Zcela zásadní moment nastal, když jsme o přestávce chtěli vyvětrat a pod okny byl dav lidí se svíčkami. Skandovali: ‘Ať žijí herci.’“

V Občanském fóru

Na Horním náměstí v Olomouci se scházelo stále více lidí. K hlavním mluvčím patřili chartisté Tomáš Hradílek a Milan Hořínek, který se v roce 1990 stal primátorem. „V prvním týdnu stávky jsme měli odpoledne a večer zakázaný vstup do divadla. Pak jsme tam organizovali diskuze a večery s hosty. Vystoupil tam také Karel s Jarkem Nohavicou. Ředitel Miloslav Klimeš se nechat hospitalizovat v psychiatrické léčebně ve Šternberku. Unikátní bylo, že v lednu ho ve funkci nahradil kulisák Josef Josefík, psycholog, který za komunistů nesměl pracovat v oboru,“ vypráví Ivana.

Občanské fórum ji společně s hereckými kolegy Jaroslavem Krejčím a Mikuláškem Pánkem nominovalo do prvních svobodných voleb. Čtyři roky pak pracovala také jako vedoucí kulturní komise města Olomouc. Divadlo v té době trpělo nedostatkem diváků. „Lidé ztratili o divadlo zájem. Nejdou mohli podnikat, cestovat, sledovat filmy, které byly do té doby zakázané. Tak se stávalo, že v divadle, které má více než čtyři sta míst, jsme hráli třeba pro třicet lidí. Bylo to velmi nepříjemné a trvalo několik let, než se to napravilo,“ vzpomíná.

Do olomouckého zastupitelstva se vrátila v roce 2014, kdy kandidovala jako nezávislá za ODS. Preferenční hlasy ji vynesly z desátého místa na čtvrté. Opět pracovala v kulturní komisi. V roce 2018 kandidovala za hnutí Společně a znovu se stala zastupitelkou Olomouce. Za nejdůležitější v životě považuje čisté svědomí. Největší radost jí dělají děti a práce v divadle.