Anna Plesníková

„Ale ještě jednu vzpomínku mám a ta je tedy dost ošklivá. Když my jsme přijeli do Velemína, měli jsme na autě naložený nějaký nábytek a prostě my jsme byli, tak odcházeli z domu, kam my jsme měli, který my jsme měli přidělený vlastně, tak jsme tam měli jako jít, a oni vycházeli, ti Němci, co tu bydleli a byli odsunutí, akorát takovou babičku starou tam nechali. A pamatuji si, že ta Němka, ta mladá, ta hospodyně, se otočila. My jsme tam stáli a čekali jsme, až odejdou. My jako děti jsme to tedy moc nechápaly, mně jich bylo dokonce líto, protože oni každý měli jen raneček a prostě měli taky malé děti… No… A ona nás proklela. My jsme nevěděli, co říká, ona to říkala německy. Když pak odešli, tak jsme se ptali sousedky, ta to všechno slyšela, ta paní Kučerová, uměla německy, a tak nám řekla, že nás proklela, nevím do kolikátého kolena. A já s touhletou myšlenkou toho prokletí prostě žiju už osmdesát dva let, no to ne osmdesát dva let, to se stalo v pětačtyřicátým, ale když se něco stane v rodině, nějaké neštěstí, tak si myslím, že to je tím, že nás proklela.“

„Právě že byl donucen. Jednoho dne pro něho přijeli takoví, nevím, asi to byli tajní, měli takové kabáty dlouhé, a naložili ho a my jsme o něm tři dny nevěděli, vůbec jsme nevěděli, co s ním je a kam ho odvezli. No a když ho přivezli, tak to vůbec nebyl náš táta už, to byl takový zničený člověk, a prostě přišel dovnitř do bytu, do kuchyně, a říkal: ‚Mámo, musíme jim to dát.‘ Prostě… ho donutili.“