Renata Plášková

* 1935

  • „Německá fronta přes nás přecházela asi tři dny. Pamatuji si, že když přišli němečtí vojáci, stříleli z kuchyňského okna zajíce. Tam u nás byla louka a bylo tam hodně zajíců, i srnky se objevovaly, protože kolem bylo asi sedm nebo osm různých polesí. Hajní to měli rozdělené. A tak vojáci stříleli zajíce z kuchyňského okna. Německý voják zajíce přinesl naší mamce. Dobře se s ním domluvila, protože ovládala němčinu. Voják pořád chtěl, aby mu to mamka hned upekla. Snažila se mu vysvětlit, že zajíc se musí, tak jako každá zvěřina, nechat odležet, že dva tři dny jim to upeče. On nechtěl, že nemají čas, že to potřebují hned. Tak jim řekla, že jestli si to stáhnou, tak jim to upeče. Stáhnuli to a přinesli mamce holé zajíce v míse. Domluvila se s nimi, že jim to upeče brzy ráno, ať se maso přece jen trochu uleží. Řekla jim, že vstane ve čtyři a dá to péct, že to ráno budou mít upečené, ať se nestarají. Jenže, co se stalo. Mamka už měla zajíce v troubě a vojáky odvolali, už utíkali před Rusy. Zajíců se nedočkali. Bylo ráno a přicházeli Rusové. Zajíci už nádherně voněli z trouby. My jsme se také těšili, nemohli jsme se dočkat. A Rusové přišli, ptali se, co to u nás tak voní, vytáhli pekáč z trouby a začali volat na ostatní, že je tady něco dobrého. Za chvíli byli zajíci pryč. Ani jsme neoblízli prsty.“

  • „Naše babička byla také u katolíků, ale nastala u ní odchylka. Začala se scházet se spiritisty. Brávali mě každý týden na svoje sedánky. Buď jsme jeli do Doubravy, nebo do Ostravy, nevím, kam přesně jsme chodili, to si nepamatuji. Tak mě brávali s sebou. Měla jsem s tím potíže ve škole. Když jsem přišla do školy a měli jsme náboženství, měli jsme takové sešitky, do kterých jsme si zapisovali, kdy jsme byli na mši svaté, co bylo na kázání. A dělali jsme si čárky svislé nebo vodorovné. A můj sešitek se jevil tak, že tam byly vesměs vodorovné čárečky. Farář se mě vždycky ptal, proč nechodím do kostela. Kdybych tehdy řekla, že chodím s babičkou na spiritistické sedáky, tak by nás snad zavřeli, protože to se nesmělo. Bylo to přísně zakázané. Bylo to zajímavé. Vždycky jsem se těšila hlavně na pohoštění. Člověk, u kterého se sedánky konaly, nachystal vždycky na závěr dobré pohoštění. Pan z Doubravy měl venku na chodbě plný lavor nasmažených koblížků. Bože, to tam tak vonělo! Ještě teď cítím tu nádhernou vůni. Museli jsme si ale nejdřív odbýt celou seanci, ta trvala dvě hodiny, někdy hodinu a půl. Vždycky se zpívalo, modlilo, vyvolávali se duchové. Než to skončilo, vrtěla jsem se, už jsem to tam nemohla vydržet. Vyrušovala jsem. A pořád jsem myslela na ty koblížky na chodbě. Ten dotyčný, který vyvolával ducha, řekl: ‚Někdo nás tady ruší.‘ Platilo to samozřejmě na mě, protože všichni byli potichu, jen já jsem se vrtěla. Babička na mě mrkla, to už jsem věděla, že mám jít za dveře. Byl to pro mě největší trest, protože jsem stála u těch koblížků a nesměla jsem si vzít, musela jsem čekat, až to skončí. A když jsem přišla do školy, měla jsme zase vodorovnou čárku. Tak se mě farář ve škole zeptal, co to má znamenat, proč nechodím ke zpovědi a na mše, když jsem v náboženství, a že bych měla být k tomu doma vedena. Stála jsem jak solný sloup. Chránila jsem rodinu. Zároveň bych mu to ráda řekla, aby si nemyslel, že jsem nemluva, nebo že mu nechci odpovědět ze vzdoru. A mlčela jsem. On mi pak před celou řekl, že ve mně sídlí zlý duch. Kluci mi pak až do konce roku říkali zlý duch.“

  • „Prožívali jsme válku velice nedobře, protože jsme měli strašnou bídu. Neměli jsme potraviny a nic. Mamka nás měla pořád čtyři na starosti. Byli jsme doma všichni čtyři, to bylo hrozné. Bydleli jsme v podnájmu. Naše domácí hospodyně byla strašně zlá. Nesměli jsme si vzít ani padavku ze zahrádky. Ona říkala: ‚Já to všecko poznám, když si něco vezmete.‘ Nedovolila nám ani obhospodařovat zahrádku. Že by nám dala kousek zahrádky, to už vůbec ne. Nesměli jsme tam chodit.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 24.10.2022

    (audio)
    duration: 01:59:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 01.11.2022

    (audio)
    duration: 01:06:48
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Sedm let jsme čekali, až se otec vrátí z války. Pak ho zavalilo na šachtě

Renáta Plášková, 1954
Renáta Plášková, 1954
photo: Archiv pamětnice

Renáta Plášková, rozená Kuczerová, se narodila 11. prosince 1935 v Karviné. Poté, co nacistické Německo připojilo Těšínské Slezsko ke svému území, se její otec přihlásil ke slezské národnosti a musel narukovat do wehrmachtu. Vrátil se až v roce 1947. O několik let později přišel o život na šachtě Barbora, kde po návratu z anglického zajetí nastoupil jako horník. Renáta musela od útlého dětství pomáhat matce s domácností a pečovat o tři mladší bratry. Za války zažila bídu. Viděla popravu německých vojáků. Na konci války se v jejich bytě vystřídali němečtí a sovětští vojáci. Od patnácti let pracovala. Její první místo bylo na horské chatě na Červenohorském sedle v Jeseníkách. Provdala se za Jindřicha Pláška a měla s ním syna a dceru. Vařila ve školní jídelně a poté byla až do důchodů zaměstnaná v karvinském kulturním domě. Byla členkou Komunistické strany Československa (KSČ), brzy ale přestala chodit na schůze, a tak ji ze strany vyškrtli. V roce 2022 žila v Karviné.