Antonín Plachý

* 1956

  • „17. listopad jsem prožil v Praze. Vzpomínám si, jak jsme měli zasedání na Vinohradech, a najednou tam přišli dva studenti, kteří říkali, že na Národní třídě je mela, že policie útočí proti lidem, že mlátí bezbranné lidi. Synod na to okamžitě zareagoval, což lze nalézt v archivních materiálech synodní rady, a požádal synodního seniora Josefa Hromádku, aby se spojil s předsedou vlády a intervenoval, aby bylo ihned ukončeno násilí. On se s ním pokoušel nějak spojit. Přes noc vzniklo prohlášení synodu k těmto událostem, které jsme potom šířili dál. Připojili se k němu i studenti teologie. Druhý den po zákroku už bylo prohlášení, které se stavělo proti zneužití moci, v rámci možností zveřejňováno.“

  • „Farář Adolf Petr byl aktivní člověk a koupil v Travné, osamocené vesničce úplně na hranici s Polskem, dům, kde se začala scházet mládež. A nebyla to setkání nějak malá. Začali tam dojíždět i lidé ze zahraničí a kupodivu se tam scházeli Němci z východního a západního Německa. Přijelo třeba pět mladých Němců a dělali tam spolu s námi brigády. Já jsem tam začal jezdit asi od roku 1970. Byl jsem jedním z nejmladších účastníků brigád. Setkávali jsme se tam s těmi Němci a jezdili tam nejen evangelíci z celé republiky. Činnost byla taková, že část lidí pracovala na baráku, snažila se ho zvelebit, aby se dal obývat, a druhá část dělala brigády třeba v zemědělském družstvu nebo v lese. Vydělávali tak peníze, které pak šly do rekonstrukce domu. Tenkrát to v tom Javorníku ještě takto šlo.“

  • „Asi největší zlom jsem prožil v roce 1968. Bylo mi 12 let a byli jsme s rodiči na prázdninách na chalupě faráře Veselého v Holčovicích. Maminka se vzbudila a říkala nám o snu, který se jí zdál. V tomu snu ležela, měla otevřenou pusu a skákali jí do ní parašutisté. V rodině z toho bylo velké obveselení. Výborně jsme se tím bavili, dokud tatínek nepustil tranzistorové rádio, ze kterého jsme slyšeli o okupaci. Maminka plakala. Lidé ve vesnici začali běhat do obchodu nakupovat potraviny, protože se báli, že bude válka a nebude co jíst. Atmosféra byla hrozná. Uvědomil jsem si, že se stalo něco hrozného, něco, co jsem znal jen z vyprávění z válečné doby, když nás napadlo Německo.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 22.01.2020

    (audio)
    duration: 03:37:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 27.01.2020

    (audio)
    duration: 48:48
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Mohl jsem celý život pracovat u lopaty, ale jsem šťastný, že jsem se dočkal svobodných poměrů a dělal to, k čemu jsem obdarovaný

Antonín Plachý, 1988
Antonín Plachý, 1988
photo: archiv Antonína Plachého

Antonín Plachý se narodil 10. března 1956 v evangelické rodině v Opavě. Otec, vyučený kuchař, byl aktivní člen opavského sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE). Dělal kostelníka, kurátora a laického kazatele. Antonín se vyučil silničářem-strojařem a skoro třicet let se živil jako dělník v podniku Silnice Ostrava. Jako mladík se účastnil brigád a mezinárodního setkávání křesťanské mládeže v Travné v Rychlebských horách. Stýkal se s lidmi z křesťanského disentu. V létě roku 1989 šířil petici Několik vět. Po pádu totality začal pracovat v sociálních službách. V Opavě stál u vzniku jednoho z prvních azylových domů pro bezdomovce v Československu a stal se jeho dlouholetým ředitelem. Spoluzakládal Sdružení azylových domů, byl inspektorem kvality sociálních služeb. Získal ocenění Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. Od mládí se angažoval v českobratrské církvi, například v rámci poradních odborů synodní rady.