The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Jan Pirk (* 1948)

• narozen 20. dubna 1948 v Praze

• dědeček z tatínkovy strany pocházel z lékařské židovské rodiny

• většina jeho příbuzných zemřela během druhé světové války v koncentračních táborech

• dědeček z matčiny strany Hraba byl úspěšný obchodník a továrník perzekvovaný po roce 1948

• vystudoval gymnázium v Praze

• v roce 1972 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy

• nastoupil na chirurgii v nymburské nemocnici

• v roce 1974 přešel jako řádný vědecký aspirant na kliniku kardiovaskulární a transplantační chirurgie v pražském IKEMu

• vstoupil do KSČ

• v letech 1983–1984 absolvoval jednoroční stáž na prestižní soukromé klinice v New Orleans v USA

• v lednu 1989 chodil se svými dvěma syny na protirežimní demonstrace během tzv. Palachova týdne v Praze

• 20. listopadu 1989 ukončil své členství v KSČ

• v letech 1990–1991 pracoval jako konzultant na univerzitní klinice v dánském Ostende

• v roce 1991 se vrátil do IKEMu na místo přednosty kliniky

• v roce 1995 se stal v IKEMu přednostou kardiocentra

• roce 2020 zastával stejnou funkci

Být komunistou a posunout se v medicíně o kus dál, nebo nebýt a zůstat ‚jenom‘ dobrým chirurgem bez větší šance na velkou kariéru? Takovou otázku musela rozseknout za totality řada mladých lékařů. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se mezi ně zařadil současný přednosta kardiocentra v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze, prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc.

„Nevím už přesně, kdy za mnou v IKEMu přišli, abych vstoupil do KSČ. Nechtěl jsem, tatínek nebyl v partaji, nikdo z naší rodiny nebyl v partaji,“ vzpomíná Jan Pirk. „Tak jsem se s tatínkem strašně dlouho radil. Říkal: ‘Podívej se, jestli tady chceš žít, jestli tady chceš vychovávat svoje děti, jestli to chceš někam v medicíně dotáhnout, musíš do KSČ vstoupit.’ Tak jsem to nakonec udělal,“ dodává Jan Pirk.

Když s odstupem 40 let přemýšlí, co mu členství v KSČ dalo a vzalo, neváhá. „Kdybych nebyl komunistou, nikdy bych se nedostal do Spojených států na roční stáž v Ochsner Hospital v New Orleans v letech 1983 a 1984 a nemohl bych předat kolegům nic z toho, co jsem se tam ze špičkové medicíny naučil,“ říká Jan Pirk. „Na druhou stranu je moje členství v KSČ morální vada a kaňka, kvůli níž nikdy nepůjdu do politiky. Po sametové revoluci, kdy jsem působil na klinice v Dánsku, mi tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar řekl: ‘Vrátíš se z Dánska do IKEMu a poctivou prací odčiníš, že jsi byl v KSČ.’“

Průkazku KSČ položil tři dny po masakru na Národní třídě

Jan Pirk na ministra dal a v IKEMu operoval ještě v roce 2021, ve svých 73 letech. „V chirurgii nehraje politika žádnou roli, operaci nemůžete okecat. Zvládnete ji dobře a je tady zdravý člověk, uděláte ji špatně a máte ho poškozeného,“ upozorňuje. „Jednou jsem se myl k operaci s profesorem Liborem Hejhalem. Byl ohromná osobnost, jeden ze zakladatelů a budovatelů IKEMu. Jako přednosta kardiocentra nemohl být nestraník. Vysvětlil mi, že je v KSČ proto, abychom českému pacientovi umožnili špičkovou medicínu, abychom mohli rozvíjet cévní chirurgii a kardiochirurgii. Pak ještě dodal: ‘Musíte ale umět rozlišovat, kam jako člen KSČ můžete jít a kam už nesmíte.’“

Jan Pirk položil legitimaci KSČ v pondělí 20. listopadu 1989, dva dny poté, co za ním přišli během víkendové služby do IKEMu jeho dva synové a popsali mu brutalitu policistů při zásahu proti studentskému průvodu na Národní třídě.

Dědeček byl Žid, ale z lásky se nechal pokřtít

Kardiochirurg mezinárodního věhlasu se narodil 20. dubna 1948 v Praze. V rodině z tatínkovy strany se povolání lékaře dědilo z otce na syny, maminka pocházela z bohaté rodiny továrníka a obchodníka. Janův pradědeček lékař napsal v roce 1888 jako lékař první českou úrazovou příručku a jeden výtisk se dochoval v Národní knihovně v Klementinu. Pradědeček byl Žid a jeho syn se zamiloval do dívky, jež pocházela z bigotní katolické rodiny. „Když trvala na tom, že se dědeček musí nechat pokřtít, šel za strejdou pro radu, co dělat,“ uvádí pamětník. „Strejda mu odpověděl: ‘Karle, klidně se nech pokřtít – Židi nic neztratí, křesťani nic nezískají.’“

Během druhé světové války skončili skoro všichni židovští příbuzní Janova dědečka v koncentračních táborech a zahynuli tam. „Dědeček přežil, protože si vymyslel, že maminka ho neměla s tatínkem, ale s jejich rodinným přítelem, který nebyl Žid,“ tvrdí Jan Pirk. „Jeho maminka souhlasila, ale protektorátní orgány dědečkovi jeho tvrzení neuznaly. Nevzdal se, jel k nejvyššímu německému soudu do Lipska, sám se hájil a vyhrál.“

Doktor Pirk bude z Terezína do dvaceti čtyř hodin propuštěn

Janův dědeček coby doktor schovával za války pod falešnými diagnózami lidi, aby nemuseli na nucenou práci do Německa. Ukládal je na německou kliniku Karlovy univerzity s vědomím profesora Hollbauma. Vinou neopatrné sestry se dědečkovy ‚kejkle‘ s diagnózami provalily a sebralo ho gestapo. Po týdnu výslechů ve smutně proslulém Petschkově paláci obvinili dědečka ze sabotáže válečného hospodářství a převezli ho do Malé pevnosti v Terezíně. Dědeček však léčil kromě jiných také jednoho Čecha, arizátora židovského majetku. Jeho paní se udělalo špatně, a poněvadž nemohl sehnat uvězněného dědečka, dozvěděl se, kde jeho lékař skončil.

„Měli jsme velký osmipokojový byt, chodil tam gestapák a odnášel starožitnosti po dědečkovi. Neodevzdával je a nechával si je. Za to byl trest převelení na východní frontu. Arizátor se o krádežích starožitností dozvěděl a gestapákovi řekl: ‘Doktor Pirk z Terezína bude do dvaceti čtyř hodin propuštěn, jinak všechno oznámím,“ vypráví pamětník. „Tak rychle se to nestihlo, dědeček byl doma za dva dny. Gestapák mu zaplatil taxík až do Prahy.“

Za války byl v odboji, přežil pochod smrti. Pak mu vzali továrnu

Doktor Hollbaum, díky němuž nemuseli mladí Češi na nucenou práci do Třetí říše, skončil po válce špatně. Musel odstraňovat válečné škody. Při vyklízení trosek mu granát utrhl nohu a zemřel.

Druhý pamětníkův dědeček ze Zásmuk, úspěšný obchodník Hraba, postavil továrnu na dětské hračky a hry jako Člověče, nezlob se. Za války si také užil svoje. „Jako sokol byl v odboji, Němci ho zatkli a šel do koncentračního tábora. S dalšími vězni tam zažili hrozné utrpení, mlátili je například lopatou do břicha,“ prohlašuje Jan Pirk. „Dědeček Hraba dělal v Malé pevnosti v Terezíně vedoucího prádelny. Umožňoval tam setkávání manželů.“

Jakmile přišel na kontrolu do prádelny krutý velitel koncentráku v Malé pevnosti Heinrich Jöckel, dědeček Hraba otevřel kotle. „Šel z nich strašný smrad a velitel, jemuž vězni říkali Pinďa, raději utekl,“ poznamenává pamětník. „Dědeček Hraba přežil na konci války pochod smrti. Po ní se mu vrátila továrna, ale pak mu ji zase zabavili. Musel zaplatit milionářskou dávku a zavřeli ho do dolů. Jednou z mých nejranějších dětských vzpomínek je návštěva, na kterou jsme tam za ním šli. Z vězení se vrátil a dožil se víc než osmdesáti let. Pamatuji si, jak s dědečkem Pirkem chodili do páry a pak na plzeňské pivo, aby nepřišli o svá pěkná bříška.“

Podle Jana Pirka se koncentrákům vyhnuli také dva tatínkovi bratranci, Honza Pick a Fricek Ervin Kisch. „Jako asi sedmnáctiletí kluci odjeli do Anglie, možná s Wintonovými dětmi, ale nevím to jistě,“ říká. „Honza Pick létal za války jako pilot v Anglii. Fricek patřil do příbuzenstva Egona Ervina Kische. Byli s Honzou jediní dva, co z jejich rodin přežili, jinak všichni zemřeli v koncentračních táborech.“

Odmítl nacistickou milost a šel s rodinou do plynu

Jan Pirk prozradil, že ještě jedna rodina z jeho příbuzenstva měla šanci se vyhnout smrti. Muž, jenž byl její hlavou, bojoval za Německo v první světové válce. Za svou statečnost dostal tak vysoké vojenské vyznamenání, že by díky němu nemusel do koncentráku a do plynu. A ani jeho rodina. „Řekl, že od těch sviní nic nechce a do plynu šel,“ prozrazuje pamětník. „Strejda mu to měl za zlé, protože nerozhodoval jen o sobě, ale o celé rodině.“

Jan Pirk se na jednom zahraničním lékařském kongresu setkal s německým lékařem. Když se bavili, přišla řeč také na tragický osud Janových příbuzných za holocaustu. „On úplně zvážněl a říkal: ‘Já o holocaustu mnoho vím, ale vy jste první, se kterým jsem se kdy setkal, jehož rodinu to takhle postihlo,’“ uvádí pamětník. „A byl z toho úplně vedle. Já jsem říkal: ‘Vy za to přece nemůžete, vy jste se tehdy ani nenarodil.’ On odpověděl: ‘To je jedno, stejně si to v sobě nesu.’“

Po roce 1948 přišla bohatá rodina skoro o všechno

Rodiče a prarodiče nechtěli Janu Pirkovi kazit dětství a mládí. Proto ho nezatěžovali rodinnými tragédiemi a nevzbuzovali v něm zášť ke komunistickému režimu, který připravil Hrabovy a Pirkovy o většinu majetku. Přišli o továrnu nebo o činžák a jejich úspory vzaly za své při měnové reformě v roce 1953. „Maminka pak prodávala porcelánové sošky, abychom vyžili,“ tvrdí Jan Pirk. V první polovině šedesátých let 20. století se dostal na gymnázium a zažil na něm ještě dobu, kdy se studenti museli jeden den v týdnu učit nějakému řemeslu. Za čtyři roky se z něj stal obstojný zedník.

Po maturitě začal pamětník studovat v Praze medicínu, byť jeho dětským snem bylo plavit se po mořích jako námořník. Musel by ovšem na vysokou školu do Oděsy v Sovětském svazu. „Někdo mi řekl, že by mě tam čekalo pět let tvrdé vojny, špatné jídlo a vypadaly by mi zuby,“ svěřuje se. „Tak jsem šel na medicínu a moře mám dodnes jen jako velký koníček. Dělám námořní jachting.“

Nikdy nekouřil, ale 21. srpna 1968 si musel zapálit

Jako medik prožil na letní praxi v nemocnici v Turnově 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila ČSSR, aby ukončila pokusy o obnovu svobody a demokracie. „Pamatuji si, jak za námi přišli kluci, co měli v nemocnici noční, a říkali, že k nám vtrhli Rusáci,“ vzpomíná Jan Pirk. „Na Prahu jeli od Liberce přes křižovatku na Pyrámu, zatáčeli do pravého úhlu a jeden řidič přerazil sloup. Strašně mě to rozčílilo a zapálil jsem si cigaretu, ač jsem nekuřák. Domů jsem poslal mamince pro uklidnění telegram: ‘Nebojuju.’“

Po vysoké škole nastoupil Jan Pirk na chirurgii do nemocnice v Nymburku. Tam odstartovala jeho cesta ke kardiochirurgii, i když původně chtěl následovat tatínka lékaře a zaměřit se na kardiologii. „Vynikající chirurg v Nymburce, doktor Weiss, mi ale řekl: ‘Jak si jednou řízneš, už tě to nepustí,’“ uvádí pamětník.

Po ukončení lékařské fakulty byl již ženatý a s manželkou měli dvě malé děti. Myslel si, že ho jako dvojnásobného otce čeká jen zkrácená náhradní vojenská služba v místě bydliště. Armáda ji ale zrušila, a tak jako vysokoškolák musel sloužit na celý rok. Odveleli ho do Nepomuku, známého z knihy Černí baroni.

Dělostřelci na vojně ‚padali na nože‘

„V Nepomuku u dělostřelecké baterie byla strašná vojna. Takové zvláštní lidi člověk dřív nepoznal. Jako důstojník tam velel třeba cikán. Nemohl jsem nikam jít z ošetřovny, každou chvíli přišel někdo pobodaný, pořezaný,“ popisuje pamětník život v kasárnách. „V takových případech měli vojáci takovou hlášku: ‘On mi na ten nůž upadl.’ Ve velikých kasárnách žila spousta vojáků a hygienické podmínky tam byly otřesné. Ešusy si kluci myli v korytech, kde byla špinavá voda. Protože jsem nemohl z ošetřovny nikam chodit, opisoval jsem si na stroji knihu Černí baroni, někdo mi ji půjčil. Na každou stránku jsem si dával razítko Vojenský útvar Nepomuk.“

Z ošetřovny u dělostřelců vysvobodila Jana Pirka jeho paní. Napsala dopis na generální štáb, že si před něj půjde i se dvěma dětmi sednout, pokud manžela nepřevelí do Prahy. Povedlo se a na posádce na náměstí Republiky dělal doktora posádkové hudbě a ‚lítačce‘ – hlídkové službě, jež dohlížela v Praze na vojáky při vycházkách a na vlakových a autobusových nádražích, přes něž jezdili domů na dovolené nebo po udělení krátkodobého volna k opuštění posádky.

V IKEMu se malovalo šest týdnů, doktoři hráli mariáš

Po odchodu do civilu pracoval Jan Pirk v nymburské nemocnici do roku 1974, kdy přešel jako asistent do pražského IKEMu. V roce 1983 ho odtamtud poslali do USA na stáž na kardiochirurgickou kliniku v New Orleans. „Ovlivnilo mě to zásadním způsobem, pochopil jsem řadu věcí, i ze života. Medicína byla úplně jinde, vybavení úplně jinde, všechno se dělalo na počítačích,“ říká Jan Pirk. „Infuze s lékem se u nás lily do půllitrové lahve a nechávali jsme kapat třeba dvacet kapek za minutu. V New Orleans už používali infuzní pumpy a určili přesné dávkování v mikrogramech na kilogram váhy pacienta a minutu. Pracovali s jemnějšími nástroji, s pomocí kapesního počítače měřili srdeční výdej a uměli spočítat, co pacientovi chybí. Některé věci z New Orleans jsme pak s kolegy zaváděli v IKEMu.“

Pamětník v USA zjistil, že tam každý dělá, co se naučil, vystudoval a za co je placený. „U nás doktor suploval práci sestry, sestra práci uklízečky a uklízečka jako příslušnice vládnoucí dělnické třídy nedělala skoro nic,“ vysvětluje. „V IKEMu jsme za socialismu my doktoři hráli v létě šest neděl mariáš, protože se malovalo oddělení. Malíři se odebrali v deset dopoledne na svačinu, už se nevrátili a šli na melouchy. V USA i zloděj dělal svou práci na plný úvazek a jenom nepřikrádal na stavbě.“

V New Orleans dřel celý den, ale bavilo ho to

O výcviku v medicíně, jaký prodělal Jan Pirk v New Orleans, se říkalo, že se jedná o poslední pozůstatek otrokářství. Jediným pevným bodem bylo stát v půl osmé ráno na operačním sále. Na vizitu se chodilo v šest ráno. Po poslední operaci chirurgové čekali na šéfa a práce se táhla až do večera.

„Jednou jsem měl kalhoty v čistírně a zeptal jsem se šéfa nesměle, jestli bych si je nemohl vyzvednout,“ dodává pamětník. „Odpověděl mi: ‘Hele, ty máš tak málo práce, že sis umazal civilní kalhoty?’ Na kliniku jsme chodili v sobotu i v neděli. V neděli se šlo z kliniky rovnou na golf, a tak jsme mohli mít jediný den místo obleku a kravaty pod bílým pláštěm džíny a tričko. Výcvik v USA byl tvrdý, ale nebyl jsem z něj unavený, protože mě bavil. Naučil jsem se tam novou fajnovou techniku. Šéf udělal nejdůležitější část operace a pak nechal došívat mladého doktora a sestru. Jednou mu sekretářka během operace volala, že má interview v rádiu a zapomněl na něj. Řekl: ‘Oh, shit,’ a odešel. Musel jsem to za něj dodělat – operovali jsme a poslouchali jeho interview.“

Pamětník si v New Orleans občas připadal jako ve snu. V první polovině osmdesátých let 20. století čekali lidé v Praze na byt dlouhá léta, telefon představoval pro většinu lidí v Československu nedostupný luxus. „V New Orleans řekl šéf mému staršímu kolegovi ve výcviku, aby mi našel byt. Obešli jsme dva bloky kolem nemocnice a měl jsem byt,“ tvrdí Jan Pirk. „Telefon jsme zařizovali dopoledne a můj kolega se divil, že ho přijdou připojit až odpoledne. Už tenkrát jsem hodně běhal a přišel s botaskami do obchodu, že potřebuju nové sportovní boty. Všichni se svolali a ptali se, k čemu jsou botasky dobré. Boty, které jsem si místo nich vybral, mi půjčili, ať si v nich jdu zaběhat a vyzkouším je.“

Na emigraci nepomyslel kvůli rodině a kolegům

Stáž v USA pomohli zařídiit profesoři IKEMu Vladimír Kočandrle a hlavně Pavel Firt, když se tam sami dostali v šedesátých letech 20. století. „Když Američani přijeli na oplátku sem, překvapilo je rozkvetlé pole máku. U nich se mák pěstovat nesměl, aby se z něj nedal vyrábět heroin,“ vysvětluje Jan Pirk. „Zdravotní sestra, původem Japonka, se zase přiznala, že vajíčka zná, ale slepice viděla poprvé až u nás.“

Jelikož stáž v USA domluvil IKEM napřímo, bez kurately podniku zahraničního obchodu Polytechna, bral pětatřicetiletý český kardiochirurg v New Orleans plat jako místní doktoři. Odpovídal průměrné roční mzdě dělníků velkých podniků, šlo zhruba o 24 tisíc dolarů. Podle oficiálního kursu Československé státní banky z roku 1987 činil jeden dolar necelých šest korun. Roční plat Jana Pirka byl tedy přibližně 140 tisíc korun, asi pětkrát víc, než kolik dělal československý průměr. Na černém trhu v socialistickém Československu se ovšem vysoce nedostatkový dolar prodával až za 40 korun.

„V Americe jsem hodně šetřil a vydělal si tolik peněz, že jsem si po návratu domů mohl koupit žigulíka,“ svěřuje se pamětník. Žigulík, úředně VAZ Žiguli, se vyráběl v Sovětském svazu a v první polovině osmdesátých let 20. století vyšel zhruba na 70 tisíc korun. Většina rodin s malými dětmi by na něj musela úzkostlivě šetřit až deset let.

Obrovské rozdíly v medicíně a v životní úrovni Jana Pirka zarazily, nikdy však neuvažoval, že by se z USA nevrátil domů. „Nechal bych v Československu manželku a děti a nadělal bych problémy profesorům z IKEMu, kteří se za mě před cestou do New Orleans zaručili,“ upozorňuje. „Každý, kdo se vrátil ze stáže v USA, musel k výslechu do budovy Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, ‚kachlíkárny‘. Na něco se mě tam ptali a odpověděl jsem jim: ‘Něco vám řeknu, podle mě Američani nepřipravují vůbec žádnou válku proti nám. Stát se přece pouští do války, když je v krizi, když se mu nedaří. Tam se lidi mají tak dobře a jsou v takové pohodě, že není sebemenší důvod, aby připravovali válku.’ Estébák pak říkal kádrovákovi v IKEMu, že si Pirk pustil hubu na špacír.“

Po příletu domů jezdil na besedy o Spojených státech

Pamětník dodává, že po příletu do ČSSR měl seminář, kde předal kolegům zkušenosti a poznatky ze špičkové americké kliniky. Ukázal jim také, jak se tam pracuje. Jeho práce v New Orleans umožnila stáž dalším pěti nebo šesti doktorům z IKEMu. „Neměli ale zkoušky předepsané americkou lékařskou komorou, proto byli v laboratoři a na operace se chodili jen dívat,“ podotýká.

Po návratu z New Orleans dělal besedy o USA. „Zvali mě myslivci, rybáři, horská služba,“ dodává. „U nás se tehdy Spojené státy líčily jako země, která nás chce zardousit. Když jsem na besedách popisoval, jaké to tam doopravdy je, připadal jsem si jako národní buditel. Dneska už ale Amerika není jako tenkrát, opravdu svobodná země, kde běloch byl běloch, černoch byl černoch, chlap byl chlap a ženská byla ženská.“

V druhé polovině osmdesátých let 20. století přikročil nový sovětský vůdce Michail Gorbačov k perestrojce, jež přinášela větší demokracii, otevřenost a svobodu. Českoslovenští komunističtí funkcionáři se však změnám bránili. „Byli jsme zoufalí a zdrcení z vývoje u nás a mysleli si, že se něčeho lepšího nedožijeme,“ popisuje pamětník. „Náš mladší kluk běhal protestní běhy ulicí Politických vězňů, v lednu 1989 jsem chodil s oběma syny na demonstrace při Palachově týdnu. Utíkali jsme tam před zasahujícími policisty, ale nikdy nás nechytili, protože jsme jako atleti uměli dobře běhat.“

Jeho synové přijeli do IKEMu a vyprávěli o hrůze na Národní

V pátek 17. listopadu 1989 vyšla na Jana Pirka služba v IKEMu, jež trvala až do pondělí. V sobotu odpoledne za ním přijeli synové, kteří byli o den dříve na Národní třídě v době, kdy policisté surově rozehnali pokojný studentský průvod. „Svolal jsem všechny kolegyně a kolegy, kteří sloužili, a kluci jim vyprávěli, co se na Národní stalo. V pondělí ráno naše stranická skupina z kardiochirurgie vrátila legitimace KSČ,“ uvádí. „Odpoledne byla na Václaváku velká demonstrace a věděl jsem, že bych tam manželku nedostal. V davu se bála, ale chtěla kupovat koberec, tak jsem jí řekl, že pro něj dojedeme na Václavák. A najednou jsme byli na demonstraci. Pak se šlo na Hrad, ale policisti zavřeli Karlův most. Moje paní trpí klaustrofobií a byl tam strašný pres. Říkala: ‘Já se tady zblázním.’ Nakonec se nám povedlo odejít Karlovkou pryč.“

Po sametové revoluci sice pamětníkovi v IKEMu nevyčítali bývalé členství v KSČ, ale po pozvání z kliniky v dánském Odense tam odešel za prací. Místní lékaře tam vzdělával a učil je operovat. Mohl přitom srovnat zdravotnictví v USA a v Dánsku. „Bylo to jak den a noc, jak černá a bílá. V Dánsku měli svým způsobem socialismus v dobrém slova smyslu, Amerika byla proti němu strašně pracovitá,“ prozrazuje. „V Dánsku platili lidi daně 65 procent, ale měli zadarmo hodně věcí, za které se v Americe platilo. Doktoři byli v Dánsku chudší, ale po víkendové službě dostali celý týden náhradní volno. V USA toho doktor už ve třiceti letech strašně moc uměl, ale nemohl vychovávat své děti. V Dánsku ve čtyřiceti neuměl, co uměli doktoři ve Spojených státech ve třiceti, ale mohl se věnovat rodině. Je otázka, co je lepší, pravda bude někde mezi.“

Pacient není vadná chlopeň. Leží tam pan Novák a stůně mu i dušička

Po dánském intermezzu se Jan Pirk vrátil do IKEMu a v roce 1995 se tam stal přednostou kardiocentra. „Už za profesorů Libora Hejhala a Pavla Firta byli v IKEMu tradicí usměvaví doktoři a hezky oblečené sestřičky. Jako přednosta kardiocentra jsem navíc zavedl konzultantský systém. Doktoři mají přidělené svoje pacienty, ať leží na předoperačním, pooperačním nebo rehabilitačním oddělení,“ vysvětluje. „Snažím se ke všem chovat tak, jak bych chtěl, aby se chovali ke mně. Pozdravím každého, koho potkám. Nebudu přece jako šéf čekat, až mě pozdraví někdo jiný.“

Podle Jana Pirka nemůže být lékař s pacientem medicínsky na stejné úrovni, a nezbývá mu, než se k němu dostat jinak. „Musím se s pacientem bavit o jeho problémech o radůstkách. Zašátrat ve vědomostech o místě, odkud je, aby mi důvěřoval,“ upozorňuje. „Pacient pro mě není vadná chlopeň nebo zúžení věnčitých tepen. Prdlajs, leží tam pan Novák a stůně mu i dušička. Je vytržený ze svého prostředí a musí se k něčemu upnout, něco mít, popovídat si, co bude dělat.“

U nás se k sobě nechováme hezky

Jan Pirk se domnívá, že největší škody napáchal totalitní režim v mezilidských vztazích a situace se stále nezlepšuje. „Tak, jak se u nás chová deset procent lidí, to v USA neuvidíte. Jsou tam třeba křižovatky, do kterých se vjíždí v pořadí, v jakém tam přijedete. Představte si, jak by to vypadalo u nás,“ říká. „My se k sobě nechováme hezky, úcta ke stáří je někde úplně jinde. Když na Západě babička stůně, děti a vnoučata jsou pořád u ní, pořád ji někdo drží za ruku. Pokoj má vyzdobený balónky a fotkami.“

Jan Pirk celý život sportoval, v mládí hrál hokej za Slavii Praha a se svými spoluhráči se účastnil Poháru mistrů evropských zemí. Mohl tak cestovat i po západní Evropě, zapovězené většině obyvatel totalitního Československa. Takřka celý život běhá a jezdí na běžkách. V obou disciplínách zvládl maratony, pravidelně závodí na populárních Běchovicích a Velké kunratické.

Sport mi dal všechno, jenom manželku ne

„Opravdu platí: ‘Ve zdravém těle zdravý duch.’ Vyvinuli jsme se jako součást živé pohybující se přírody, museli jsme utéct před medvědem, dohonit zajíce,“ vysvětluje. „Právě tohle musíme teď nahrazovat sportem, který vás také naučí žít v kolektivu a odpovědnosti k druhým. Zažijete krásnou atmosféru v šatně, když vyhrajete, a vyplaví se endorfiny, hormony dobré nálady. Sport mi dal všechno, jenom manželku ne, vůbec nesportuje. Ale když jsme se seznámili, vypadala sportovně.“

Pamětník dodává, že délka života je dána geneticky, nicméně člověk si ho může zkrátit. Například kouřením, nadměrným pitím alkoholu, přejídáním se či stresem. Sportováním si však prodlouží aktivní roky života. „Senioři by měli cvičit obratnost, vytrvalost a sílu alespoň třikrát týdně. Za nejhorší doporučení při covidové infekci považuji, aby zůstali sedět doma,“ tvrdí Jan Pirk. „Do čtrnácti dnů začnou ztrácet svalovou hmotu, jsou křehčí a náchylnější k nemocem.“

Hlavní jsou potomci. Všechno ostatní je polní tráva

Od doby své stáže v USA si v sobě nese poznání, které si vztáhl rovněž na život a na smrt. „Když u nás někomu nevyjde konkurz, zhroutí se mu svět. V Americe znamená krach nutně začátek něčeho jiného,“ poznamenává. „Říká se, že až skončí život, začíná také něco jiného. Nikdo nevíme co. Jednou se to dozvíme, ale nebudeme to moci nikomu říct.“

V roce 2020 měl Jan Pirk sedm vnoučat ve věku od mateřské školy až do posledního ročníku gymnázia. „Každý je jiný a všichni jsou úžasní. Je nádherné je vidět,“ svěřuje se. Potomky považuje za jediné, co po člověku na světě zůstane. „Ponesou štafetu rodiny. Všechno ostatní je polní tráva. U nás mladí doktoři už ani nevědí, kdo byl profesor Hejhal,“ tvrdí.