The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Piras (* 1952)

• narozen 13. června 1952 v Chebu

• rodiče přišli do Karlových Varů po roce 1948, na splátky koupili vilu v Tuhnicích

• absolvoval učiliště měření a regulace v Nové Pace

• od raného teenagerského věku se zajímal o big beat

• založil kapely Zase a Spektrum, hrál na baskytaru

• od druhé poloviny 70. let se stýkal se severočeským undergroundem

• v roce 1978 podepsal prohlášení Charty 77

• čelil silnému policejnímu tlaku

• v důsledku toho se mu rozpadla rodina, sestra emigrovala

• v roce 1985 přesídlil do ruiny domu v Novém Sedle u Karlových Varů

Na promítání filmu Perný den v karlovarském kině Petr vzpomíná Zdeněk Piras jako na zážitek, který mu ve 14 letech změnil život. Beatles mu učarovali, a když později dostal od místního muzikanta Jiřího Zachožina vlastní elektrickou kytaru, první noc s ní spal v posteli. „Taková to byla láska!“ usmívá se. Láska k hudbě ho postupně přivedla k hraní s kapelou, do společnosti lidí z undergroundu a nakonec i do prostředí karlovarského disentu. 

Zdeněk Piras, známý také pod undergroundovou přezdívkou Ťulda, se narodil 13. června 1952 v Chebu, kam jeho matka přijela rodit z Karlových Varů. Otec Josef Piras pocházel z Plzně a pracoval jako inženýr pro doly v Horním Žďáru, matka Marie, rozená Patková, se narodila ve venkovském hospodářství ve Lhotě u Příbrami. Společně se rozhodli odejít za levnějším bydlením do vysídleného pohraničí a vzali si půjčku na vilu v karlovarské čtvrti Tuhnice, kde žili společně se svými rodiči a dětmi. 

V době Zdeňkova dětství se rodiče do politického života nijak nezapojovali. Až v roce 1968 matka, která v té době dělala vedoucí karlovarské Hlavní pošty, nechala do vestibulu pošty instalovat bustu T. G. Masaryka, za což v době normalizačních prověrek přišla o práci. 

Máničky na schodech před lázněmi

Zdeněk prožíval dětství ve vile v Tuhnicích, prázdniny trávil na venkově u strýce ve Lhotě u Příbrami. Navštěvoval Základní školu Dukelských hrdinů na dnešním náměstí Milady Horákové. Velkou autoritou pro něj v té době byla o tři roky starší sestra Eva a jejich vztah zůstal silný i v dospělosti. 

„Tehdy se v Tuhnicích stavělo sídliště,“ vzpomíná Zdeněk Piras na konec padesátých let v Karlových Varech. „Tam, kde dnes stojí budova zdravotní pojišťovny, byla betonárka a vyráběly se tam panely. Nebylo to nic hezkého. Ještě z války tam porůznu zůstaly vraky rozstřílených aut.“ 

Své hudební začátky spojuje Zdeněk Piras s osobou již zmíněného Jiřího Zachožina, který ho naučil hrát na kytaru; na hudební obor LŠU ho totiž nevzali. Jedno z prvních vystoupení jeho první kapely se uskutečnilo v budově Lázní V. (dnešních Alžbětiných lázní). Na schodech před lázněmi se také Zdeněk začal scházet s dalšími karlovarskými dlouhovlasými mladíky – byli inspirováni podobnými setkáními mániček na schodech před Národním muzeem v Praze. „Jednou jsme chytili Petra Brouska a hodili jsme ho do kašny před lázněmi. Policajti toho využili a vystartovali na nás ze všech stran. Stál jsem u zdi s rukama nad hlavou snad hodinu, ale skončilo to bez následků.“ 

Úniky z internátu

Po deváté třídě nastoupil Zdeněk Piras na střední školu měření a regulace v Nové Pace. Bydlel na internátu s přísným režimem. „Vycházky byly jen dvakrát týdně do osmi večer. Na pokoji nás bydlelo deset. Topili jsme si v kamnech a po deváté večer jsme už nesměli přikládat, takže po ránu bylo v pokoji jen lehce nad nulou,“ vzpomíná. Zdeněk začal vyvíjet různé hudební a výtvarné aktivity, díky nimž se mu podařilo získat na internátu jistou volnost a navíc dostal od místního národního výboru přidělený prostor, ve kterém zřídil zkušebnu a klub pro výstavy a hudební vystoupení. Do služeb hudby dával i svou technickou zručnost: „Jimy Hendrix tenkrát začal používat takzvané kvákadlo [pedál na zvukové efekty]. U nás to samozřejmě byla nedostupná věc. Asi měsíc jsem strávil tím, že jsem se snažil něco podobného vyrobit a povedlo se mi něco, co vydávalo podobný zvuk. Dokonce se na to přijeli podívat profi muzikanti z Jičína,“ vzpomíná Zdeněk Piras. 

Ve škole zažil i příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vzpomíná, že před začátkem školního roku, když do Nové Paky přijeli polští vojáci, se spolužáky stavěli barikády a otáčeli dopravní značky. O rok později, 21. srpna 1969, se účastnil demonstrací na Václavském náměstí v Praze. 

Museli jsme se přejmenovat

Po dokončení střední školy se Zdeňku Pirasovi poměrně snadno podařilo získat modrou knížku. „Bylo to krátce po roce 1968, tehdy to ještě bylo volnější,“ vysvětluje. Pomohl mu karlovarský psychiatr MUDr. Zindr. „Dostal jsem štos papírů s návodem, jak se mám na psychiatrii chovat. Dva měsíce jsem se to poctivě učil. Dostal jsem modrou knížku jako schizoidní psychopat.“ (V 60. letech se termín „psychopat“ používal v psychiatrii v jiném smyslu než dnes.) 

První čtyři roky po absolvování školy musel Zdeněk Piras pracovat v podniku, který hradil jeho vzdělání. Proto nastoupil v palivovém kombinátu ve Vřesové. I zde se věnoval hudbě a podnik mu přidělil prostory pro zkušebnu. Brzy nato založil kapelu Zase, se kterou absolvovali přehrávky – zkoušky, jimiž režim podnikal možnost jakéhokoli veřejného účinkování profesionální i amatérských umělců. 

„Před komisí bylo třeba odehrát tři písničky a na základě toho dostala kapela ohodnocení v procentech. Amatérské kapely musely mít od 40 do 90 procent,“ vysvětluje Zdeněk Piras. „My jsme to tenkrát trošku ošidili. Poslali jsme pro komisi auto, připravili jsme jim pohoštění.“ Především však pro přehrávky speciálně složili píseň, která svým textem komunistické hodnotitele zřejmě uspokojila. „Long Tom měl zezadu na bedně napsaná slova, protože si je samozřejmě nepamatoval. Bylo to o tom, že chceme jenom pracovat. Díky tomu jsme dostali 90 procent.“ Aby se nepřišlo na to, že při přehrávkách podváděli, musela se kapela později vyhýbat účinkování v Karlových Varech a hráli spíše v menších obcích v okolí. 

„Později jsme se museli přejmenovat. Když jsme začali být známější, úředníci si na nás vymysleli, že chceme zpátky rok 1968,“ konstatuje Zdeněk Piras. V sedmdesátých letech začala skupina vystupovat v inovovaném složení a s jiným repertoárem pod názvem Spektrum. 

Na sever za undergroundem

„My jsme hráli klasický bigbít, můj vztah k undergroundu byl v té době do jisté míry vlažný,“ říká Zdeněk Piras. S lidmi z undergroundu se více propojil až v druhé polovině sedmdesátých let, v souvislosti se svým příklonem k disentu. Tehdy se začal zúčastňovat undergroundových akcí a navštěvoval „baráky“ v severních Čechách, kde žil Viktor Parkan, manželé Princovi či Miroslav Skalický, přezdívaný Skalák. Jezdil také do legendární Nové Vísky u Chomutova. Vzpomíná na jednu z akcí u Miroslava Skalického, kdy se díky léčce nastražené na policii podařilo uskutečnit několikadenní undergroundový festival: „Tam se hrálo o víkendu a policajti o tom samozřejmě věděli. Přijeli, všechny vybrali, pozavírali a odvezli a tím to jakoby skončilo. Ale bylo to na ně nastražené: ten festival začínal ve skutečnosti až v pondělí, potom tam hráli Plastici a další kapely.“ 

K jeho celoživotním přátelům patřil i Milan Kozelka, známá postava karlovarského undergroundu. „To byl zajímavý, svérázný člověk. Dělat s ním cokoli byla radost. Byla to vůdčí karlovarská osobnost, byl s námi a byl jeden z nás,“ konstatuje. 

Společenský život karlovarského undergroundu se v sedmdesátých letech odehrával především v hospodách Budvar a Jizera. „Budvar byl vyhlášený. Nevýhoda byla, že tam chodili všichni včetně estébáků. Ti to tam měli pod kontrolou. Nebylo výjimkou, že jsem přišel do hospody v osm večer a do deseti hodin jsem dostal jen jedno pivo, protože policajti zakázali nosit mi další. Ale stávalo se, že po zavírací hodině v deset večer mi přinesli pivo, sedli si ke mně estébáci a začala bujará oslava. Ale nikdy ze mě nic nedostali.“ 

Na omezení jsem narážel na každém rohu

V roce 1978 podepsal Zdeněk Piras prohlášení Charty 77. K podpisu došlo v bytě Jiřího Vaňka v Ondřejské ulici, dalším lidem už dával Chartu podepsat ve vile svých rodičů v Tuhnicích. „Nad podpisem jsem neváhal, přišlo mi to přirozené. V Karlových Varech jsem podepsal jako jeden z prvních, a protože celkově bylo ve městě málo signatářů, tlak na nás byl poměrně velký.“

Zdeněk Piras v té době pracoval na OPBH. O práci sice nepřišel, ale nesměl pracovat jako vedoucí party. „Na omezení jsem narážel na každém rohu. Na 1. máje mě nepustili dál než k Hlavní poště. Pořád jsem byl obšancovaný. Tlaky v práci, tlaky všude,“ vzpomíná. 

Státní bezpečnost mu několikrát nabídla spolupráci, ale, jak říká, tyto nabídky nebral vážně: „Nebylo to vyloženě tak, že by mě do toho tlačili. Ale ty nabídky zcela jistě byly. Pro mě to bylo nepřijatelné, takže jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.“ 

Pravidelně ho také předvolávali k výslechům, na nichž ho často zadržovali i řadu hodin. Zdeněk Piras se v takových případech řídil radami, které dostával v písemné podobě od Dany Němcové a dalších pražských disidentů. „Když mě sebrali na výslech, bral jsem si s sebou knížku. A jak mě posadili do té cely, otevřel jsem knížku a začal jsem si číst. To je vyvádělo z míry.“ 

Jednou také ve skupině dalších lidí čelil trestnímu oznámení a ocitl se před soudem. Na místo na chodníku, kam předtím svazáci napsali „Volte KSČ“, vytvořili nápis „Volte Jethro Tull“. „Nějaké děvče k tomu nakreslilo nějaký znak, ale rozhodně ne fašistický. A oni z toho chtěli udělat propagaci fašismu a za to nás chtěli dostat do kriminálu.“ Případ skončil pouze podmínečnými tresty. Zdeněk Piras uvádí, že tajně se jim dostávalo pomoci i od soudců a právníků, kteří jim radili, jak se před soudem chovat. 

Hlídaly ho čtyři policejní vozy

V roce 1985 už byly tlaky na rodinu tak velké, že Zdeňkova starší sestra Eva s manželem emigrovali do Rakouska. V důsledku toho se rodina nakonec musela vzdát vily v Tuhnicích – prodali ji a Zdeněk Piras si za svůj podíl koupil polorozpadlý dům v Novém Sedle u Karlových Varů. Režimní tlak poznamenal i jeho rodinu, s manželkou Janou se rozvedli. Podle Zdeňka Pirase v tom sehrál roli jistý Miroslav Jirec, místní básník, který to podle jeho slov „hrál na obě strany“ a byl na něho „nasazen“. 

V druhé polovině osmdesátých let tak Zdeněk Piras žil v Novém Sedle a často navštěvoval své přátele na severu Čech. Zejména v době významných výročí byl pod stálým policejním dohledem, na 21. srpna ho nikam nepouštěli. Jednou se mu ale podařilo policistům uniknout: „Kolem baráku hlídala čtyři auta, ale mně se podařilo utéct a nad ránem jsem se zase vrátil, aniž si mě všimli. Nezatkli mě, teprve později, když jsem ráno vyšel ven jenom v trenkách, mě zatkli a odvezli na stanici. Byli naštvaní, že tam museli číhat celou noc.“ 

Nejvíc mi pomohlo přátelství

V listopadu 1989 se Zdeněk Piras účastnil demonstrací u Hlavní pošty. „Byla to krásná doba, ale byl jsem naivní. Myslel jsem si, že všechno půjde jednoduše,“ konstatuje. Od roku 1990 si užíval možnosti cestovat, navštěvoval svou sestru ve Vídni, jezdil na hudební festivaly v Trutnově a na akce ve mlýně Miroslava Skalického. „Bylo to vysvobození, že se konečně můžu zařadit mezi normální lidi, být vnímaný jako člověk, nečelit neustálému pronásledování. Začal jsem se učit, co je to běžný život v běžném systému.“ Stále se zajímá o hudbu, ale na baskytaru už mnoho let nehraje – podle svých slov vyšel ze cviku. 

„Nejvíc mi v životě pomáhalo přátelství,“ konstatuje pamětník, který byl uznán za účastníka třetího odboje, a zdůrazňuje, že jedinou cestou do budoucnosti je demokracie: „I ta má svoje záporné stránky, ale lidstvo zatím lepší systém nevymyslelo.“