MUDr. Pavel Pick

* 1936

  • „Když jsem poprvé po válce byl v kině, viděl jsem film, byl to takový dokument, jmenovalo se to Zač jsme bojovali. Bylo to o anglických a amerických vojácích tehdy. Dokument. Myslím, že jsem ho potom měl příležitost ještě mnoho mnoho let po válce shlédnout v televizi. A to ve mně vzbudilo takovou lásku k biografu, že od té doby jsem chodil do kina, kde jsme mohl. A nyní sleduji filmy v televizi, protože už moc chodit nemohu. Do školy jsem začal chodit v Perunově ulici. Vzhledem k tomu, že se nám s Petrem někteří známí věnovali, tak jsem začal chodit rovnou do 4. třídy. Petr Poláček se s maminkou přestěhoval na jejich bývalý statek ve Mcelích a tam chodil taky do školy nějakou dobu. Pak se vrátili do Prahy a začali jsme chodit do stejné třídy. Začal jsem ve 4. třídě. Neměl jsem s učením nějaké zvláštní potíže. Co mi trochu vadilo, bylo, že někteří ti kluci zřejmě byli naočkovaní antisemitismem, takže občas na mě pořádali hon a řvali: ‚Jdem na Žida! Jdem na Žida!‘ Na druhou stranu musím říct, že tam byli i kluci, kteří se mě zastávali a bojovali po mém boku. Kdo se mě příliš nezastal, byl ředitel školy, tehdy jakýsi pan Dubský, kterému jsem říkal, co se děje, a on říkal: ‚No tak jim říkej Čechu, a máš to.‘ Ale to bylo myslím naposledy, co jsem se já setkal osobně s otevřeným antisemitismem.“

  • „Na základní škole, protože jsem byl pokřtěný, zjistila paní katechetka, že jsem katolík. Tak mě začala začleňovat do výuky náboženství, která tehdy byla. Mně se to velice líbilo, takže jsem postupně začal být vášnivý křesťan. Zanícený. V první třídě gymplu jsme ještě měli také náboženství, ještě dokonce ve druhé. To už ale byla jednotná škola. Tam nás učil jakýsi páter Gabriel, což byl velice moderní farář typu faráře u svatého Dominika, jak byl ten film. Jezdil na motorce, hrál s námi fotbal. Ale ten mě vlastně dostal od náboženství, protože já, přestože jsem byl věrný náboženský katolík, který chodil každý týden na mši a pohoršoval se, když tam někdo dělal binec, tak on mě nevybral na ministranta. Tak tím mě odvrátil od katolické církve. Nemluvě o tom, že jsem potom byl zase jeden čas pionýrem. A to taky jaksi zapáleným pionýrem. Měli jsme dobré pionýrské vedoucí, kteří postupem času dostali rozum, takže jsem s nimi kamarádil a oni zcela kriticky nahlíželi na společenský řád, který tu panoval. Takže i já jsem prohlédl.“

  • „Můj otec pracoval v kuchyni. Jednou za ním přišel takový chlapík z Vídně, říkal, že je řezník, a jestli by ho nevzali do kuchyně. A táta to tehdy nějak zařídil. Ten pán se jmenoval Heinrich Horn a byl uzenář z Vídně. S tátou se skamarádili. Tento Heinrich Horn ve Vídni, jak byl řezník a silný, tak chodil do Klubu těžkých atletů. Do téhož klubu chodili Rahm, Heindl a ještě nějaký esesák. To mi vykládal táta, že byli jednou v kuchyni, myli kotle a přišel tam ten největší gauner z Terezína, Heindl. Přišel a zezadu plácl toho Horna do zad a říká: ‚Nu, wie gehts, Heini?‘ Ten se otočil, plácl ho a říkal: ‚Gut.‘ Takže, proč to vykládám? Díky tomu jsem přežil. Protože když byl poslední transport do Osvětimi, to bylo 28. října 1944, tak jsme tam byli všichni taky. Táta jakožto kuchař byl důležitý pro eventuelní chod ghetta. A tak tam stáli ti lidi, ti důležití, co měli být někteří vyreklamovaní kvůli zachování chodu. Táta stál vedle toho Horna a ten mu říkal: ‚Neboj se.‘ A skutečně jsme byli vyreklamovaní z transportu. Babička ne, ta musela jet. Taky zahynula.“

  • Full recordings
  • 1

    V Praze, 06.02.2021

    (audio)
    duration: 01:11:01
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V Terezíně nikdy nikdo nevěděl, na koho to padne

Pavel Pick, 1970
Pavel Pick, 1970
photo: archiv pamětníka

Pavel Pick se narodil 25. července 1936 do středostavovské rodiny, která z obou stran měla kořeny na venkově: maminka Gertruda rozená Schmolková v Jablonné u Neveklova, tatínek Emil v Dolním Bousově u Jičína. Rodiče byli židovského původu, ale k náboženství měli vlažný vztah. Pavel vyrůstal na Vinohradech v harmonické, milující rodině, často jezdil k babičce do Jablonné. Po zřízení protektorátu se nejprve neúspěšně pokoušeli emigrovat, potom se rodina nechala pokřtít, bohužel se ukázalo, že je křest neochránil. Pickovi čelili řadě rasových omezení, Pavel si směl hrát s dalšími židovskými dětmi pouze na hřišti v areálu Hagiboru. S mnohými z tehdejších kamarádů se sešel v Terezíně, kam Pickovy deportovali v lednu 1942. V ghettu mohl být s maminkou a později i s babičkou, otec bydlel jinde. Rodina měla štěstí, podařilo se jim vyhnout transportu na východ, bohužel babička Olga z matčiny strany to štěstí neměla, zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi, stejně jako dědeček Adolf z otcovy strany. Po osvobození se Pickovi vrátili do Prahy, Pavel začal chodit do školy, rychle dohnal vše, co bylo třeba. Výborně se učil, po maturitě vystudoval medicínu a stal se lékařem ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Věnoval se interně a klinické biochemii. V roce 1967 získal stipendium Humboldtovy nadace k výzkumné práci v laboratořích univerzitní nemocnice v Düsseldorfu v tehdejším západním Německu. Za normalizace byl vyloučen z komunistické strany a postižen zákazem učit mediky. Ve Fakultní nemocnici pracoval celý svůj profesní život až do důchodu a i několik let po něm, současně přednášel studentům medicíny na univerzitě. V roce 1996 natočil Pavel video rozhovor pro USC Shoah Foundation, ve kterém detailně vypráví o třech a půl letech vězení v Terezíně.