The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pichrt (* 1951)

• narodil se 15. září 1951 v Praze

• matka Eliška Pichrtová byla svědkyní zastřelení kapitána Václava Morávka

• otec Jiří Pichrt při Pražském povstání bojoval o Lidový dům

• vyučil se elektromechanikem a následně večerně vystudoval SPŠ elektrotechnickou

• v roce 1975 nastoupil do podniku IPS a posléze vojenskou službu

• v letech 1980–1990 pracoval jako slaboproudý technik v Dílnách Československého kamenoprůmyslu

• účastnil se celé řady demonstrací v 60. až 80. letech

• v letech 1990–2005 provozoval cestovní kancelář Via Bohemica

• před odchodem na odpočinek pracoval ve společnosti Euromont

• v roce 2026 žil v Praze

Od mládí nevynechal jedinou demonstraci. V 60. letech fotografoval hořící tanky, barikády, postřelené u rozhlasu, Palachův pohřeb nebo vytlučený Aeroflot na Václavském náměstí. V 80. letech nemohl chybět ani při nepokojích během Palachova týdne. 17. listopadu 1989 pak byl mezi prvními na Národní třídě.

Rodiče v dramatech druhé světové války

Jiří Pichrt se narodil 15. září 1951 v Praze. Jeho rodiče – technický úředník podniku Křižík Smíchov Jiří Pichrt a matka Eliška Pichrtová, korespondentka v Elektrických podnicích – vytvořili synovi harmonické zázemí, přestože otec trávil většinu času v zaměstnání a stavbou několika chat.

Ve svých 21 letech se Eliška Pichrtová stala přímou svědkyní smrti kapitána Václava Morávka, posledního z protinacistické odbojové skupiny Tří králů. 21. března 1942 s ním jela tramvají z Chotkových sadů. Vzpomínala, jak nastoupil „uřícený s taškou v podpaží“, na Prašném mostě vystoupil a tašku, která se později našla, odhodil směrem k nádraží. Následovala přestřelka s gestapem, při níž ho nejdříve postřelili a vzápětí zastřelili zblízka. Podrobnosti tohoto dramatického dne vyprávěla historikovi Vilému Čermákovi, který je zpracoval v knize Muž proti okupaci.[1]

Pamětníkova matka nenáviděla sociální rozdíly a dravý kapitalismus, proto po válce vstoupila z přesvědčení do Komunistické strany Československa (KSČ). Politické procesy ji však tak znechutily, že v roce 1951 legitimaci odevzdala. To se mělo odrazit v jejím zaměstnání – byli by ji poslali k pásu do ČKD, ale „paradoxně jsem ji zachránil já,“ říká Jiří Pichrt. Zjistila, že je těhotná, a místo k pásu šla na mateřskou dovolenou.

Také život Jiřího Pichrta staršího poznamenala druhá světová válka: spolu s mladším bratrem Janem bránili při Pražském povstání Lidový dům.[2] Němci budovu obklíčili, povstalce zajali, odvedli na Masarykovo nádraží, posadili je na koleje a bez okolků je začali popravovat: „Když u někoho našli třeba patronu z revolveru, hned ho za dveřmi zastřelili,“ vyprávěl později synovi. Neušetřili ani mladíka, u něhož našli jen nůž. Pamětníkův otec měl u sebe legitimaci Dělnické tělocvičné jednoty, kterou se snažil schovat, ačkoli jednota zakázaná nebyla. Přistihli ho, ale jeden z Němců mu na to řekl: „Máte štěstí, že jsem to já,“ a nechal ho být. Jeho kamarád ze Sokola už takové štěstí neměl – i jeho zavraždili. Jména obětí dnes připomíná pamětní deska ve vestibulu Masarykova nádraží.

Při okupaci byl v centru dění u rozhlasu

Malý Jiří chodil do základní školy ve Vršovicích. Po devítce udělal zkoušky na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v ulici Na Příkopě, ale po roce školu opustil, protože ho víc bavila hudba. Hrál ve dvou amatérských kapelách na kytaru a harmoniku. Poté, co se vyučil mechanikem elektrotechnických zařízení, nastoupil do podniku Československá geofyzika a večerně si dodělal průmyslovku.

21. srpna 1968 mladého Jiřího matka vzbudila se slovy, že „nás obsazují“. Vyskočil z postele a hned začal nahrávat vysílání na magnetofonový pásek. Podařilo se mu zachytit i štvavou sovětskou stanici, která vysílala z NDR: „Tam velmi špatnou, legrační rusko-češtinou vysvětlovali: ‚Proč my k vam prišli? My vas zachranim, kontrarevoljucija...‘ a tak dále,“ vzpomíná Jiří Pichrt na nahrávku, již po sametové revoluci poskytl archivu Českého rozhlasu. Shodou okolností se pamětníkův otec v onen den nacházel v NDR na služební cestě. Později vyprávěl, že Němci nelenili a celou českou delegaci preventivně internovali na jakémsi zámečku a drželi je pod zámkem několik dní, než zřejmě dostali instrukce, že je mohou pustit, a otec se mohl vrátit domů.

Jiří Pichrt s kamarády vzápětí vyrazil k Československému rozhlasu. Na rohu Italské ulice už hořely dva autobusy, které původně tvořily barikádu, ale tanky přijíždějící z Vinohradské ulice je odsunuly. Mladý Jiří fotografoval, aniž by si uvědomoval riziko. Jeden z nejsilnějších okamžiků nastal, když lidé tanku prokopli nádrž s naftou a ten začal hořet. Sovětský voják požár uhasil plachtou, protestující ji ale strhli a tank vzplál znovu. „Vtom se ozvala střelba,“ vzpomíná pamětník. Lehli si na silnici, nad nimi kulky oprýskávaly omítku domů a odražená střela přitom trefila jednoho mladíka do plic. Později se pamětník náhodou dozvěděl, že mladík přežil, získal jeho adresu a fotografii mu poslal. O něco později se s kamarádem přesunuli do kanceláří na Zlatém Kříži, odkud pozorovali střelbu na náměstí. I tato dramata zachytil Jiří Pichrt na fotografický pás.[3]

Odvaha i strach na demonstracích

„Všem nám začalo být pomalu jasné, že pražské jaro skomírá, až zemře úplně,“ vypráví pamětník. Po návratu zástupců vlády z Moskvy poslouchal „plačtivý projev Dubčeka, což nebylo hodné státníka, v jakého jsme doufali“. A zcela si Alexandra Dubčeka přestal vážit, když v roce 1969 podepsal takzvaný pendrekový zákon, který legalizoval represivní zásahy proti demonstrantům a posílil kontrolu státu nad veřejným pořádkem.

Jiří Pichrt, jak sám říká, musel u všeho být, ale vždycky si hlídal záda. Fotografoval Palachův pohřeb a účastnil se všech klíčových demonstrací. Po vítězství československých hokejistů nad SSSR na jaře 1969 šel na Václavské náměstí. Kanceláře Aeroflotu byly vytlučené, šeřilo se a přízračnou atmosféru doplňoval zástup lidí s hořícími novinami nad hlavami. Mladý Jiří se vrátil ještě druhý den – fotil trosky kanceláří i příslušníka VB, který je hlídal a k pamětníkovu překvapení ho pustil dovnitř.[4]

Na první výročí okupace 21. srpna 1969 se Jiří Pichrt s kamarádem dostali až na střechu Lucerny. Z úzkého dřevěného ochozu na rohu budovy dokumentoval zásah policie. Jeden příslušník si jich všiml a vystřelil patronu se slzným plynem přímo mezi ně. „Někdo z nás ale neváhal a kopnul ji zpět mezi policisty,“ vzpomíná pamětník. Večer se přesunul na I. P. Pavlova, kde se šikovala „veliká soldateska milicionářů“. Utíkal před nimi, spíš to bral jako provokaci, protože ho „takoví strejcové“ nemohli chytit, ale oni po něm začali střílet slznými patronami. Jedna patrona dopadla tři metry před pamětníka. Nadechl se čerstvého vzduchu, zakryl si obličej a běžel dál. Začalo se šeřit a dav proti milicionářům roztlačil z Tylova náměstí do Bělehradské tramvaj, ozvala se střelba a někdo křičel: “‚Ty ku... střílej vostrejma!‘ To už nebyla vůbec žádná legrace,“ vypráví Jiří Pichrt, ačkoli si není jist, jestli šlo skutečně o ostré náboje.

Opravdu do tuhého šlo dle pamětníka při nepokojích v souvislosti s oslavami založení republiky 28. října 1969 Na Poříčí, kde na začátku Zlatnické ulice vyrostla barikáda. Když s kamarádem zaslechli autobusy, pochopili, že je zle. Proběhli kordonem policistů s pendreky, kteří se šikovali na druhém konci ulice, a měli štěstí: „Prokličkovali jsme mezi nimi, aniž jsme jednu dostali,“ říká. Po domech se schovávat nechtěli – věděli, že všechny, kdo to udělají, zatknou.

Vojenská služba a Stalin na zdi

V roce 1975 začal pamětník pracovat jako mechanik v podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a doufal, že dostane náhradní vojenskou službu. Místo toho mu přišel povolávací rozkaz do Popradu. Po mnoha peripetiích, odkladech z fingovaných zdravotních důvodů a díky několika rozdaným lahvím koňaku nakonec ve 25 letech nastoupil na „pohodovou vojnu“ k zabezpečovacímu pluku ministerstva vnitra nedaleko bydliště. Vzpomíná na absurditu vojenské služby: velitel kasáren pořádal večerní „mejdany“. „Když se písklo, byl hudební poplach.“ Vojín Jiří vzal kytaru nebo harmoniku a s dalšími vojáky šli hrát opilým lampasákům country. „V čele stolu na stěně visel obraz Stalina, představte si to, v sedmdesátém pátém! Kdo se zúčastnil mejdanu, dostal svobodníka,“ pokračuje Jiří Pichrt, který mezitím pracoval na tom, aby ho ze zdravotních důvodů trvale vyřadili z evidence. Podařilo se mu to až ve 28 letech. Po vojně nastoupil jako slaboproudý technik do Dílen Československého kamenoprůmyslu a aby získal velký byt na sídlišti na Jižním Městě, upsal se na deset let.

Listopad 1989: Národní třída

Také na konci 80. let se pamětník účastnil všech nepokojů. Pamatuje si vodní děla i pendreky. Zkušenost z demonstrací v 60. letech ho naučila, že si musí krýt záda, proto s sebou vždycky nosil síťovku s bramborami nebo vrtačku, aby mohl říct, že se ho to netýká, a přitom byl v centru dění. 17. listopadu 1989 šel samozřejmě i na studentskou akci na Albertově. Průvod se přesunul na Vyšehrad a pak směrem do centra, aby pokračoval po nábřeží kolem železničního mostu. „To už jsme byli nabuzení,“ vypráví pamětník a dodává: „Zajímavé bylo, že nikdo nevěděl, že se půjde tudy, ale dole na náplavce stál jeden anton vedle druhého. To už mi začalo být podezřelé.” U Národní třídy stál kordon policistů, studenti jim dávali květiny a vpředu se dav začal mačkat. Pamětník, který naštěstí nešel v prvních řadách, se otočil a zahlédl další kordon policistů u Národního divadla. Tentokrát nefotil. Měl s sebou sice kameru, ale jak říká: „Neodvážil jsem se ji vytáhnout.“ Policisté ho nechali projít. Obešel zátaras a oklikou se dostal na Václavské náměstí, kde potkával zbité, zakrvácené demonstranty. Ještě ten den se ženou zašli k Ludvíku Vaculíkovi, s jehož manželkou Jiřina Pichrtová pracovala, a podepsali u nich Několik vět.

Cestovní kancelář Via Bohemica

Díky anténě, kterou nainstaloval na výtahové šachtě jejich panelového domu, chytal Jiří Pichrt od 80. let západoněmeckou televizi a zdokonalil se v němčině. To byla po revoluci výhoda. V roce 1990 skončil v Kamenoprůmyslu a na čtvrt roku odjel načerno mýt nádobí do Německa. Přivezl si čtyři a půl tisíce marek, které se staly základem rodinného podnikání: s manželkou založili cestovní kancelář Via Bohemica. Začínali v kempu v severní Itálii, kam přivezli první autobus turistů. Dnes si něco takového těžko představíme, ale jak pamětník říká: „Lidé byli tehdy nadšení!“ Dostali stany, lihové vařiče, karimatky a moře na dosah. Jídlo si přivezli s sebou.

Druhý rok nasmlouvali Pichrtovi modernější kemp u Caorle. Pořídili počítač, adresy už nepsali ručně, rozesílali hromadné dopisy a inzerovali. Postupně přidali karavany, ledničky, vařiče a dřevěné chatky. V době největší slávy od června do září naplnili turisty každý týden jeden autobus. Konec nastal po roce 2000. Italové začali budovat apartmány a zmenšovat plochy pro chatky, válka v Jugoslávii odradila mnoho turistů a zkázu dokonal nástup velkých konkurenčních cestovek. Ani přesun destinace na Istrii nepomohl, a tak cestovní kancelář po roce 2005 zavřeli.

Protože Jiří Pichrt ještě neměl důchodový věk, nastoupil do firmy Euromont, která prováděla měření a regulaci pro Pražskou teplárenskou a pracoval v ní až do odchodu do důchodu. V roce 2026 stále žil v Praze a hrál v country kapele.

 

 

[1] Viz Medializace – Muž proti Okupaci.

[2] Viz Dodatečné materiály – účast v Pražském povstání.

[3] a [4] Viz Fotografie.