Marie Petrová

* 1954

  • „Nebylo hlavně kam si jít stěžovat, to nebylo. Jsme se prostě postarali o lidi – co jsme museli všechno dělat, to kdybych vám řekla. Třeba jsme přišli na noční, takhle po Novém roce, a bylo třeba třicet příjmů naráz za jeden den. My jsme museli v noci, teda nad ránem, je připravit. To ještě bylo za Brichty, on vymýšlel takové kraviny. Všem třiceti odebrat krev, všem třiceti dát nálev, některé ještě cévkovat, změřit všem teplotu a změřit všem tlak – těm padesáti nebo kolik tam bylo lidí. A to jsme všechno měli stihnout o noční a to se nemělo budit ráno, takže jsme začínali o jedné, abychom to vůbec stihli. Strašné. Nebo v sobotu se šlo na zákrok. Dneska se jde na zákrok a večer se jde domů. Tak to se přišlo v pondělí, na úterý se udělaly všechny tyhle procedury, pak šel na internu, pak šel na zákrok, další den nedostali vůbec jíst, další den dostali jíst, ale zůstali tam a šli domů až v sobotu. Celý týden s tím stejným zákrokem.“

  • „Mně se strašně dlouho, kolik let, alespoň deset nebo patnáct let zdály sny o Kralovicích, jak napouští vodu, jak se tam mezi tím nějak prodírám. Nebo jak ta voda opadla a ty Kralovice se obnovily, strašně často se mi o tom zdálo. A vzpomínka není jediná, ale je to jako celek, který mám pořád v sobě a nikdy mě neopustí.“

  • "Hned po válce vlastně zjistili v Praze, že mají nedostatek vody pro Prahu, že se budou muset poohlédnout po nějakém vodním zdroji, takže se po okolí rozhlíželi, několik řek si vytipovali, ale nejvíc se jim líbila samozřejmě Želivka, protože tam byla nejčistší voda, bylo tam vlastně to údolí, takže to bylo vhodné. Původně si mysleli, že by udělali tři takové nádrže za sebou, menší, a tím by se Kralovice zachránily, ale nakonec se rozhodli pro velkou nádrž. Takže od těch padesátých šedesátých let už se tam nesmělo stavět, nesmělo se opravovat a lidi už vlastně pomalu... pomalu to město vlastně vymíralo, protože ti mladí už odcházeli, nemohli tam stavět a žít. Navíc po válce tam nebylo moc práce, protože všechno znárodnili a ti lidi neměli kde pracovat. Tam nebyla žádná továrna, takže se rozjížděli do různých měst.“

  • Full recordings
  • 1

    Vlachovice , 01.12.2024

    (audio)
    duration: 01:04:57
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Zdávalo se mi, jak Dolní Kralovice napouští vodu a já se tím prodírám

Marie Petrová v 16 letech
Marie Petrová v 16 letech
photo: archiv pamětnice

Marie Petrová, za svobodna Olišarová, se narodila 4. října 1954 v Novém Městě na Moravě. Její tatínek pocházel z obce Dolní Kralovice u řeky Želivka. Tam jezdila celé dětství na prázdniny a pomáhala prarodičům na poli. Od 60. let se rozhodlo o vytvoření vodní nádrže na Želivce a postupně bylo jasné, že Dolní Kralovice skončí na dně nádrže. V obci se nesmělo nic nového stavět ani opravovat a postupně lidé odcházeli pryč. Babička se odstěhovala k synům a vnoučatům do Nového Města na Moravě a ostatní pomáhali rozebírat domek před zatopením. Vystudovala zdravotnickou školu a celý život pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Novém Městě na Moravě. V roce 2024 žila ve Vlachovicích.