The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Petříková (* 1937)

Až když jsem si změnila jméno, mohla jsem začít žít

  • narozena roku 1937 v Ostravě

  • otec František Brázdil v roce 1949 zatčen

  • v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu na doživotí

  • na svobodu se dostal po amnestii v roce 1960

  • otec zemřel roku 1988

  • po sametové revoluci byli pozůstalí finančně odškodněni

  • pamětnice dálkově vystudovala pedagogickou školu

  • vyučovala hudební výchovu

Když jí bylo třináct let, komunisté odsoudili jejího tatínka ve vykonstruovaném procesu na doživotí, maminku pak připravili o dům i zaměstnání. Po amnestii v roce 1960 otce propustili. Tou dobou už byla dospělá, avšak stigma „dcery velezrádce“ zůstávalo.

 

Ztráta práv občanských navždy

Olga Petříková, rozená Brázdilová, se narodila roku 1937 v Ostravě. Otec František Brázdil – praporčík SNB, praktikující katolík a politický spřízněnec Československé strany národně socialistické – se po roce 1948 seznámil a stýkal s ostravským protikomunistickým odbojářem Janem Buchalem. Tato kombinace jej v éře stalinismu činila navýsost nepřátelskou osobou, což nemohlo zůstat bez povšimnutí. „Otec byl vzat do vazby 28. října 1949 přímo ze služby, kterou měl v té době v takovém říjnovém průvodu, na manifestaci,“ vypráví pamětnice. Následovala domovní prohlídka. „Prý našli na půdě zbraně, které ovšem byly naaranžované.“

František Brázdil byl odsouzen 21. července 1950 za velezradu, a to „k trestu těžkého žaláře na doživotí, k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs, ke konfiskaci majetku a ztrátě čestných práv občanských navždy,“ jak stojí v dodnes dochovaném soudním spisu. V rámci tohoto procesu, dnes známého jako politický proces Buchal a spol., padlo několik desítek tvrdých trestů, z nich čtyři absolutní. Navzdory vžitému označení se otcův přítel Jan Buchal procesu neúčastnil. Komunisté jej popravili 27. června 1950 v procesu s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a Oldřichem Peclem.

 

Vypadalo to, že už nebude

„Všechno jsem si to neuvědomovala, ale tu hrůzu jsem s maminkou prožívala,“ vzpomíná Olga Petříková. Po odsouzení přišla rodina o majetek, především o vlastní vilu v Ostravě-Vítkovicích. „Tento dům nám vzali, my jsme z toho platili nájem. Jinak bychom se museli vystěhovat. Oni to znárodnili, takže jsme museli platit, jinak pryč.“ Matka pamětnice tou dobou pracovala v kuchyni. „Tam se měla velice dobře, ale po soudu ji vyhodili, že by tam mohla někoho otrávit. Přišel přípis, že to nemůže dělat.“ A režim se mstil i na dětech. „Nemohla jsem studovat, musela jsem si najít práci v 15 letech, abych finančně podpořila rodinu.“

František Brázdil si trest odpykával v celé řadě věznic i v uranových dolech. „Byl asi v šesti káznicích za těch jedenáct let.“ Podmínky v československých žalářích padesátých let byly dle vzpomínek katastrofální. „Oni je tam vlastně drželi hladem. Máti měla tenkrát povolenou návštěvu, ale otec se nesoustředil. Přišel, měl dvě hole, nateklé nohy a vypadalo to, že už nebude. […] Jenom říkal: ,Kousíček chleba, kousíček chleba.’ Nic víc neříkal.“ I samotné návštěvy doprovázela šikana. „To už mi bylo více roků, asi těch třináct čtrnáct, tak mamka mě brala s sebou a chtěly jsme mu podat ruku nebo se stisknout. Tak okamžitě konec návštěvy. I když tam člověk – to bylo strašně kruté – když tam člověk jel takovou dálku, aby ho viděl, pozdravil a abychom spolu promluvili.“

 

Normálně, rovnoprávně žít

Z původního doživotí si František Brázdil nakonec odseděl 11 let díky plošné amnestii tehdejšího prezidenta Antonína Novotného v roce 1960. „Při odchodu museli podepsat reverz, slib mlčení, že nebudou vyprávět, jak je třeba řezali.“ Po otcově návratu rodina žádala o navrácení domu. „Měli jsme to prostudované, všechno připravené – takový štos! […] Dlouho jsme platili nájem, i když se vrátil, protože to nebylo vyřízeno.“ Nakonec se přece jen podařilo vlastní domov získat zpátky. „Myslím, že až tak během šesti sedmi let.“

Přes veškeré perzekuce se Olze Petříkové nakonec podařilo dálkově vystudovat pedagogickou školu. Svůj profesní život pak zasvětila učitelství, na základní škole vedla hodiny hudební výchovy. Po sametové revoluci se rodina dočkala rehabilitace a odškodnění. Avšak již bez otce Františka. Ten zemřel v roce 1988, pouhý rok před listopadovým převratem. „To bylo nejhorší. To byla ošklivá zákonitost.“ Svůj život „dcery velezrádce“ v totalitních dobách shrnuje Olga Petříková následovně: „Až jsem si změnila své jméno provdáním, tak teprve jsem mohla normálně, rovnoprávně žít.“ V době natáčení rozhovoru (2014) žila Olga Petříková v Ostravě.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století

  • Witness story in project Soutěž Příběhy 20. století (Václav Kovář)