The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Luboš Petřík (* 1945)

• narozen 9. září 1945 v Jilemnici

• od dětství lyžoval v Krkonoších a v zahraničí jako člen národního družstva sjezdového lyžování ČSSR v letech 1961 až 1972

• otec Jaromír Petřík se stal důležitým dobrovolným pracovníkem Lyžařského svazu ČSSR a Horské služby

• po maturitě na gymnáziu ve Vrchlabí vystudoval ČVUT Fakultu stavební

• v roce 1966 se seznámil se Zuzanou Mackovou z rodiny významného českého ekonoma Josefa Macka, která emigrovala do Vancouveru

• roku 1966 studium na dva roky přerušil, závodil v reprezentačním družstvu za Duklu Banská Bystrica, po promoci v roce 1972 krátce pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukce měst a památkových objektů

• 5. února 1974 emigroval do Kanady, kde od té doby bydlí s manželkou Zuzanou

• jako inženýr úspěšně pracoval v papírenském průmyslu a vodohospodářských stavbách ve Vancouveru a okolí

• v roce 2000 byl jmenován atašé české výpravy na zimní olympiádě ve Vancouveru

• v době natáčení v roce 2025 žil ve Vancouveru v Kanadě

Pokud máme zvolit jednu hlubokou a opakující se linku, která převládá a v mnohém určuje životní peripetie Luboše Petříka, pak je to jednoznačně lyžování. Sjezdové lyžování, hory a především Krkonoše, kde je dodnes jeho zázemí, ačkoli od roku 1974 žije v Kanadě.

Jilemnice a rod Harrachů versus Vrchlabí

Luboš Petřík se narodil 9. září 1945 v Jilemnici v Podkrkonoší, v městečku s českým obyvatelstvem. Maminka Vlasta, rozená Pitrmucová, pocházela z Horní Branné, otec Jaromír Petřík z Dolní Branné. Oba se narodili do českých rodin, otec v roce 1921, matka o tři roky později. Za protektorátu vedla mezi těmito podkrkonošskými obcemi linie záboru oblasti Sudet: matka žila v protektorátu, otec v Říši. Matčiny rodiče, Antonín a Anna, se brzy po Vlastině narození přestěhovala do Jilemnice, protože otec získal místo zahradníka u hraběte Harracha. Mimochodem, byl to Jan Nepomuk Harrach, kdo na konci 19. století přivezl z Norska do Krkonoš pro své lesníky první lyže a založil tradici lyžování a horské turistiky v Krkonoších. Jilemnice se díky tomu stala kolébkou českého lyžařství. Harrachové vlastnili ve městě zámek a velkou zahradu: Vlastini rodiče bydleli v zahradním domku pro služebnictvo a otec kromě zahradničení dělal vše, co bylo právě potřeba. „Tam moje matka přežila válku. Brzy se vdala, aby nebyla nasazená, však brácha už byl na cestě,“ začíná Luboš svoje vyprávění a zmiňuje svatbu rodičů v Jilemnici v srpnu 1942 a narození bratra Jaromíra o rok později. 

Otec měl štěstí. Před válkou vystudoval střední stavební průmyslovou školu v Praze a zřejmě i proto byl nasazen na práci k architektu Berghofferovi v rakouském Linci. „Byl to slušný člověk, hodný, nebyl to nacista. V Linci otec naprosto netrpěl,“ tvrdí syn Luboš. Po třech letech v Rakousku uměl otec velmi dobře německy a i v nesvobodné situaci totálního nasazení se snažil chovat svobodně: dál chodil po horách, šplhal na Grossglockner, jezdil lyžovat. Otec neuposlechl nařízení odevzdat lyže pro armádní účely, dál je tajně vozil zabalené jako balík, když v neděli vyrážel vlakem do hor lyžovat. 

V listopadu 1944, když už byl konec války jasný, byl otec poslán zpátky do Vrchlabí. Nemohl si vybírat, ale zase měl štěstí: byl určen na práci ke staviteli Hansi Brathovi, který byl ve městě tzv. „známá firma: vypracoval projekt vrchlabského gymnázia a za jeden rok, v dubnu až listopadu 1909, byla postavena moderní budova se vzduchotechnikou a vytápěním“, říká nadšeně stavební inženýr Luboš Petřík. Hans Brath si otce oblíbil a přál si, aby si jeho vilku koupil právě on. Po válce se totiž všechny nemovitosti po Němcích staly součástí Národního fondu obnovy a noví majitelé si je po ocenění museli odkoupit. Petříkovi si vzali hypotéku a svoji vilu spláceli 30 let.

Lubošovy kořeny

Josef Petřík, děda Luboše Petříka z otcovy strany, vyučený pekař, byl v mnoha ohledech „originál“, herecký talent zdědil nepochybně po něm. „Měl veselou povahu, všude se angažoval, hrál ochotnické divadlo, skládal písničky, uměl taky dobře německy.“ Babička Marie Petříková, rozená Skalská, byla doma a starala se o čtyři děti, dvě dcery a dva syny. Za války žili prarodiče v Praze v Břevnově, po válce se na kratší čas přestěhovali do Žatce, kam za nim vnuci Petříkovi jezdili na prázdniny. „Děda byl srandista. Babičce se to moc nelíbilo, že nám dětem každý den kupoval zmrzlinu a když chtěli, abychom jim nerozuměli, mluvili děda s babičkou německy.“ Mnoho vlastností – pracovitost, činorodost, ctižádost a tvořivost zdědil po dědovi i otec Luboše Petříka. 

Krátce po narození Luboše se Petříkovi přestěhovali z Jilemnice do Vrchlabí (německy Hohenelbe). Jako mnoho jiných Čechů šli osídlovat pohraničí, do té doby německé Sudety. Vrchlabí bylo před válkou z 90% německé, česká menšina byla nepočetná. Kontinuita německého osídlení vrchlabského regionu trvající více než 400 let byla po roce 1945 násilně přerušena, došlo ke kompletní výměně obyvatelstva. Vyrovnat se kulturně s tak drastickou proměnou nebylo a není snadné. Vyprázdněné území bylo často osidlováno lidmi, kteří s Krkonošemi měli do té doby minimální kontakt, vztah k horám si museli teprve vytvořit. Do šesti měsíců po skončení války se z Vrchlabí a okolí muselo vystěhovat 7 000 Němců, do jejich bytů a rodinných domků se nastěhovali Češi „různého charakteru,“ dodává Luboš Petřík a pokračuje: „Když jsme vyrůstali tady, tak jsme nevěděli, že tu před pěti lety nebyli žádní Češi.“ Češi si před válkou vybudovali sokolovnu, ale třeba dnešní Tyršův dům, to byla původně německá Turnhalle. Ve Vrchlabí bývalo krásné kino, kde se první měsíce po válce několikrát týdně hrály dokumentární filmy z koncentračních táborů a všichni Němci se museli povinně dostavit a dívat se. V domě architekta Bratha až do vyhnání zůstala jeho dcera, paní Voigtová. Po shlédnutí scén z koncentráků byla zničená: „Neměli jsme tušení,“ říkala. Nikdy potom už do Vrchlabí nepřijela. 

Jak se žilo ve Vrchlabí po válce

Maminka Vlasta se vyučila dámskou krejčovou. Zpočátku byla s dětmi doma, později měla snahu vystudovat obchodní akademii, ale po dvou letech musela studium ukončit, se dvěma malými dětmi nebylo možné pokračovat. Po tom, co se z synů stali školáci, začala pracovat v Tesle a zůstala tam až do důchodu. Luboš vzpomíná, že maminka výborně lyžovala, v sezóně 1947/1948 se umístila na mistrovství republiky v první desítce. Tenkrát se běžela trojkombinace slalom, sjezd a běh, ale maminka Vlasta dobře lyžovala až do pozdního věku.

Životním cílem otce, Jaromíra Petříka, bylo vystudovat vysokou školu, ovšem během války byly vysoké školy v protektorátu zavřené. Na průmyslovce býval výborným studentem, ale pokračovat bezprostředně po válce nebylo snadné: dvě malé děti, Praha byla daleko, dálkové studium tehdy neexistovalo a rodina nemohla být bez prostředků, musel vydělávat. Dva roky se pokoušel skloubit studium na Stavební fakultě ČVUT s prací nočního hlídače, spal dvě až tři hodiny denně a ráno po noční směně běžel do školy. Po druhém roce se vrátil do Vrchlabí, úplně vyčerpaný. Zase měl štěstí. Podařilo se mu s fakultou dohodnout na rozumnější variantě studia: do školy nebude docházet denně a bude zaměstnán poblíž Vrchlabí. Našel si místo ve stavebním oddělení Krkonošských hotelů ve Špindlerově Mlýně. Dostal kancelář, na starosti měl údržbu, opravy a vše, co s tím souviselo. V roce 1950 režim, zcela v intencích vládnoucí ideologie – být v kontaktu s dělnickou třídou - poslal otce a jeho kamaráda ing. Přemysla Novotného pracovat do cementárny. Jaromír a Přemysl prohlásili, že splní normy na 120 %, údernický závazek splnili a po tři čtvrtě roce jim bylo povoleno vrátit se do kanceláří Krkonošských hotelů. O rok později otec odpromoval. 

Dnes Luboš Petřík otce s obdivem hodnotí: „On byl nejen technicky na výši, ale měl i organizační schopnosti a talent.“ Dokázal zorganizovat cokoli: například mistrovství republiky v lyžování, fungoval jako rozhodčí při závodech, zvládl vést celé investiční oddělení ve vrchlabské Tesle s 800 zaměstnanci, dokázal vypracovat studii jak zkoncentrovat 127 pracovišť Tesly v Praze do 5 až 10 míst, dobrovolně pracoval pro Horskou záchrannou službu, zorganizoval a postavil vlek, navrhl nový odznak Horské služby, který se používá od roku 1957 dodnes. „Nic nebyl problém, ke každé výzvě přistupoval s nadšením a nezměrnou energií a nikdy nevstoupil do KSČ.“ Pracovní posudky z 50. let ho popisují jako člověka velmi dynamické povahy, rozhodného, výborného řečníka.  

Postavit kotvový vlek na blízký kopec Žalý inicioval Zdeněk Pelc, učitel a první Lubošův trenér: Jaromír Petřík se úkolu ujal se svým obvyklým nadšením – obíhal instituce, sehnal peníze od tělovýchovných institucí, nakreslil plány dolní a horní stanice lanovky, zorganizoval brigády, přes léto dobrovolníci pracovali, kopaly se základy. „Byly to tisíce a tisíce hodin zadarmo. Bez otce by se ten vlek nepostavil. Pak dostal dopis od Spartaku Vrchlabí, že mu děkují,“ popisuje jednu z mnoha akcí svého otce Luboš. Psal se rok 1961 nebo 1962. „Otec neměl rád komunisty, ale měl silné sociální cítění pro zaměstnance, byl sociální demokrat, tam by dnes patřil,“ dodává Luboš Petřík. 

Lyžování a škola

Když Josef Pinkava, režisér Filmového studia Gottwaldov (dnešní Zlín), hledal dětské herce pro film Komu patří pohár a o dva roky později do filmu Prázdniny s Minkou, vybral si Luboše Petříka. Nejen proto, že výborně lyžoval, poznal v něm také herecký talent. Později, během studia na dvanáctiletce opět často chyběl: trénoval a učivo, včetně písemných prací, musel dohánět po návratu. Vozil si sice s sebou učebnice a sešity, ale nebylo snadné skloubit studium s intenzivním lyžováním. Na vysoké škole (ČVUT, stavební obor, stejně jako otec) se s tím, že lyžuje v reprezentaci, příliš nechlubil: na závody jezdil o víkendech, během týdne byl ve škole na přednáškách. Jeho snem bylo jet na olympiádu a zdálo se, že přerušení studia po třetím ročníku a přestup do Dukly Bánská Bystrica by mu k účasti na olympiádě mohlo pomoct. Všechny oddíly Dukly byly vojenské, odbyl by si tak vojenskou službu a mohl by kontinuálně trénovat. V socialistickém totalitním režimu bylo v Dukle běžné, že po každém výjezdu do ciziny následoval povinný pohovor s vojenskou kontrarozvědkou. Luboš Petřík říká, že se s kamarády předem domluvili, co a jak říct. Podepisovat po něm nikdy nic kontrarozvědka nevyžadovala. „V té době, v roce 1967, jsem vyhrál Mistrovství republiky v kombinaci, ale vedení to vidělo jinak. Nebyl jsem vybrán a to mě zlomilo, chtěl jsem nechat lyžování,“ vzpomíná. 

V září následujícího roku se vrátil na ČVUT, ale to už nastala úplně jiná politická situace: země byla od 21. srpna okupovaná, místo jedné zkoušky z předchozího studia mu jich zbývalo složit devět, studijní osnovy se změnily. Přesto sezóna 1968/1969 byla, podle Lubošových slov pro něj co se týče lyžování, ta nejlepší. Režimu nějakou dobu trvalo, než plně ovládl situaci. „Bylo možné dostat výjezdní doložku, vícenásobné vízum do všech alpských zemí, na celou sezónu.“ Celá léta jezdili českoslovenští reprezentanti do zahraničí na závody, aniž měli zdravotní pojištění. „Byli jsme rádi, že nás vůbec pustili ven,“ komentuje informaci Luboš a okamžitě přidá vzpomínku na to, jak si v sezóně 1969 až 1970 zlomil obě nohy při Světovém poháru ve Val d´Isere. Peníze na pobyt v nemocnici trenéři neměli, jediným řešením bylo dopravit Luboše Petříka co nejdřív do Prahy. Úraz se stal ve čtvrtek, závody probíhaly ještě o víkendu a on musel vydržet v hotelovém pokoji sám. Chodit nemohl, plazil se. V pondělí ho trenér odnesl na zádech k vlaku do Curychu, kde měl nastoupit do letadla do Prahy. Největší problém nastal, když nebyl nikdo, kdo by mu pomohl z vlaku vystoupit. Vlak se už už měl rozjet a Lubošovi nezbývalo, než se v zoufalství vrhnout ze schůdků dolů a doplazit se na peron. 

S nástupem tzv. normalizace se i výjezdy na závody mimo ČSSR značně zproblematizovaly – na každou cestu byla nutná zvláštní výjezdní doložka vybavená souhlasem školy, vojenské správy a Socialistického svazu mládeže (SSM), ačkoli Luboš Petřík členem SSM nebyl. Po promoci v roce 1972 bylo jasné, že je normalizace v plném proudu, že je konec výjezdů za hranice. „Spadla klec. Skončil jsem s lyžováním.“ 

Susanne z Vancouveru

Díky poněkud uvolněnější atmosféře na konci 60. let, bylo snazší a bezpečnější pro potomky emigrantů navštívit socialistické Československo. V létě přijeli k Petříkovým známí z Prahy a přivezli s sebou 16letou Zuzanu Mackovou.  Její rodina byla po roce 1948 donucena emigrovat – dědeček, Josef Macek, přední český ekonom patřil k Masarykovu okruhu intelektuálů. „Zuzana uměla docela pěkně česky. Vzal jsem ji do kina na Vinnetou - Rudý gentleman a ona se smála, že takhle indiáni nevypadají,“ vzpomíná na první setkání se svojí budoucí ženou Luboš. Následovaly dva roky dopisování, sporadických návštěv, vyhledávání možností se vidět. „V létě 1969 to ještě šlo, cestovali jsme autem po Evropě,“, ale získat výjezdní doložku a vízum bylo stále obtížnější. Když v roce 1971 přijela Zuzana na Vánoce do Vrchlabí, začali se s Lubošem Petříkem domlouvat o jeho možné emigraci. Rodiče Petříkovi o tom neměli tušení, on neměl odvahu jim cokoli říct. Byl čerstvě zaměstnaný v Praze ve Státním projektovém ústavu pro rekonstrukce města a památkových objektů a vycestovat bylo pro něj víc než komplikované. Existovala sice jistá možnost: přihlásit se na zájezd pro pracovní kolektivy s Čedokem, ale to by musel přemluvit dva další kolegy, aby vytvořili kolektiv, což představovalo velké riziko a nejistotu. 

Na podzim 1973 přišla záchrana: na lyžařském svazu se uvolnilo místo trenéra státního družstva žen a Luboš Petřík dostal nabídku: „Chtěl jsem být čestný a taky jsem měl obavy, aby můj útěk neměl následky pro lyžařský tým, tak jsem neutekl okamžitě, ale zůstal jsem s družstvem do mistrovství světa v únoru 1974. Situace se pak vyvinula tak, že jsem neměl jinou možnost jak utéct: z Alp jsem odjel vlakem do Švýcarska, Zuzka už předem připravila vízum do Kanady, kamarádi emigranti z 68. mi koupili kufr a letenku a druhý den jsem odletěl.“ 

5. února 1974 přistání ve Vancouveru

Pro rodiče to byla velká rána, otec si myslel, že by se po svatbě Zuzana a Luboš mohli usadit ve Vrchlabí, ale Lubošovi Petříkovi bylo jasné, že tohle není řešení. „Rodina Mackova od komunistů strašně trpěla, dědečka málem zabili a vrátit se do tohoto systému nebylo prostě možné.“ Otec chápal emigraci syna jako zradu, věřil, že budou spolu budovat Krkonoše. „Otce to položilo, psal mi ostré dopisy, bral to jako svoji prohru, naléhal, abychom se oba vrátili.“ Ze dne na den rezignoval na všechny funkce v lyžařském svazu. Vztahy otce a syna se začaly zlepšovat až s narozením vnoučat a poté, co Petříkovi odešli do důchodu. Teprve tehdy jim režim v roce 1982 umožnil do Vancouveru vycestovat. Potom jezdili každé dva roky, vždy na delší dobu, někdy až na šest měsíců. Oba si ještě užili lyžování, včetně toho na známém Whistleru. Pan Petřík nadšeně fotografoval a po návratu jezdil po Krkonoších, přednášel o krásách Kanady a promítal diapozitivy. 

Na první tři měsíce emigrace Luboš Petřík nevzpomíná rád: „Byl to dost intenzivní stres. Neměl jsme status uprchlíka, dostal jsem vízum jen na měsíc a mezitím byla svatba.“ V Britské Kolumbii v té době potřebovali inženýry a on měl zase štěstí. Za hodinu po interview mu telefonoval vedoucí místního papírenského podniku. Jeho angličtina byla v té době spíš pasivní a z telefonu vyrozuměl, že má přijít na další pohovor, zatímco mu šéf oznamoval, že byl přijat. Po čase získával větší jistotu v práci i jazyk zvládal lépe, po nějaké době se odstěhovali od Zuzaniných rodičů, koupili si domek, vylepšovali ho. Luboš Petřík jezdil po večerech lyžovat na Whistler, dnes světové lyžařské středisko, a zcela náhodně u vleku potkal kamaráda ze Špindlerova Mlýna. Postupně se začal cítit víc jako doma. 

Stal se platnou hereckou posilou Divadla za rohem, který vedl Josef P. Skála a během více než dvaceti let si zahrál samé krásné role. A hned v první lyžařské sezóně začal závodit – nejprve se na něj v Asociaci dívali s nedůvěrou, ale když skončil druhý z 83 závodníků, vše se změnilo. Nadšeně se zapojil do místní lyžařské komunity – s celou rodinou trávili volný čas na lyžích: všechny tři děti s větším či menším úspěchem a nadšením závodily, každý víkend trávili všichni v lyžařském klubu. Nakonec Luboš závodní lyžování vedl a Zuzana se stala prezidentkou. V klubu bylo 80 rodin, žádné státní příspěvky neexistovaly, dětské tréninky a závody dětí do 15 let museli platit rodiče. „Je to sport pro bohaté, rodiče vozili své děti na trénink i 200km daleko,“ srovnává Luboš Petřík místní situaci s podmínkami, které zažil jako školák ve Vrchlabí.

Listopad 1989, konečně to snad padne…

Všichni sledovali s nadějí, co se v Československu děje. Zuzanin otec nebyl doma v Táboře od 50. roku, ale v roce 1991 se rozhodl a přijel. Luboš byl za nedovolený odchod ze země odsouzen na 18 měsíců vězení a když po listopadu 1989 dostali rodiče Petříkovi dopis od Ministerstva vnitra, že rozsudek už není platný, přestal mít obavy. Přijel poprvé v roce 1992, na ulici ve Vrchlabí ho spolužáci poznávali, cítil se dobře. Říká, že to byl zážitek. Vítali ho, byl přijat starostou, setkával se s kamarády a spolužáky. „Měl jsem zvláštní pocit, ale vrátit se, to ne.“ 

V té době začal pracovat pro vodárenskou firmu, cestoval po přehradách v Albertě a Britské Kolumbii, práci na plný úvazek skončil v 70 letech a dalších pět let ještě ve firmě pomáhal. V roce 2000 v době konání Zimních olympijských her ve Vancouveru byl Luboš Výkoným výborem ČOZ oficiálně požádán, aby se stal atašé české výpravy. Byla to dobrá volba, Luboš Petřík bral svoji funkci vážně. 

Dnes se všechny tři děti Zuzany a Luboše Petříkových domluví česky, mají základní informace o ČR a všichni si zažádali o české občanství. Luboš čte denně zprávy a komentáře z České republiky, rodina odebírá časopis Krkonoše a lyžařský časopis SNOW a udržují blízký kontakt s českými přáteli. Ve Vancouveru se československá komunita sdružená pod Krajanským spolkem schází pravidelně: hrají divadlo, pořádají ples, vydávají časopis. Konzulát ve Vancouveru podporuje a organizuje sobotní šestihodinovou výuku češtiny pro děti, kam jeden z Lubošových a Zuzaniných vnuků dochází. Jakoby měřítka a hodnoty první republiky svým způsobem stále živě pokračovaly i mimo náš domácí prostor. „Nevadilo by mi být většinu času tady ve Vrchlabí, ale máme tři vnuky a to mě váže tam,“ říká Luboš Petřík. On i Zuzana jsou od roku 1993 českými občany a snaží se přijet, když se tady konají volby. Chtějí volit, je to pro ně důležité.