The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Petrášek (* 1945)

• narodil se 23. června 1945 v Plzni

• jako dítě se stal svědkem zabavení majetku dědečka Václava Fialy a jeho označení za kulaka

• během studií na střední škole v Plzni si zamiloval jazz a západní kulturu

• po průmyslovce nastoupil do Škodovky v Plzni

• společně s dalším kolegou přispěli v roce 1964 k rozpuštění ČSM v jejich dílně ve Škodě Plzeň

• po srpnu 1968 získal víza do Rakouska na základě zfalšovaného pozvání a v říjnu 1968 emigroval do Vídně

• v lednu 1969 přistál na letišti v New Yorku, kde se půl roku živil jako noční uklízeč

• přestěhoval se do Kalifornie a absolvoval výcvik americké armády

• stal se generálním manažerem americké chemické firmy Metal Surfaces Inc.

• v době natáčení (2025) žil na předměstí Atlanty (Tucker)

Možná za emigraci Jiřího Petráška můžou vyřvávající tlampače v ulicích. Neustále dokola znějící lidové písně si jako malý kluk zapamatoval. Věděl, že nějak souvisí s režimem, který vládl v jeho zemi, v Československu. Od té doby lidovky nemá rád, řád mu v životě naopak dává klasická a jazzová hudba. A právě jazz byl jedním z důvodů, proč se z utečeneckého tábora v Rakousku rozhodl v lednu 1969 odletět do Spojených států amerických.

 

Hlasitá hudba v tlampačích mu v dětství lezla na nervy

Když se Jiří Petrášek 23. června 1945 narodil, proháněly se ještě pořád v ulicích jeho rodné Plzně americké džípy. Vozily vojáky v amerických uniformách, podobných těm, které Jiří o pětadvacet let poté sám nosil. Otec František pracoval celý život ve Škodových závodech. Byl velmi inteligentní a zručný, dokonce měl na kontě jeden zlepšovací patent na stvrzování lopatek pro turbíny. Matka Barbora byla v domácnosti a právě od ní získal Jiří lásku ke knihám a klasické hudbě. 

„Maminka byla velmi sečtělá, milovala klasiky a její otec Václav Fiala, někdejší starosta obce Ledce u Plzně, měl na stole vždycky kupu knih a nádherný rukopis,“ popisuje pamětník poměry, ze kterých pochází. „Náš život doma byl formovaný knihami a hudbou, tedy tím, co dokázalo povznést ducha,“ dodává.

Jako dítě vyrůstal buď venku anebo zalezlý doma s knihou. Poprvé si Jiří uvědomil, že je s jeho zemí něco špatně, když z pouličních rozhlasových tlampačů neustále slyšel pohřební hudbu a do toho výkřiky fanatických komunistů. Byli to lidé truchlící nad Stalinovou smrtí. Jiřímu bylo tehdy necelých osm a tahle vzpomínka se mu zaryla hluboko do paměti. Neustále se opakující lidovky nahrazené najednou pohřební hudbou, obojí se mu zdálo nesnesitelné. 

 

Postupně si vypěstoval odpor ke komunistům

„Jeden z mnoha důvodů, proč jsem byl proti komunistům, bylo to, jak se zachovali k mému dědovi. Vlastnil jedno políčko a sad. Nikdy neměl zaměstnance, dřeli s babičkou sami, i dům si postavili sami. A pak přišli komunisté a řekli, že byl kulak a nedali mu ani penzi,“ vysvětluje. Když bylo Václavu Fialovi osmdesát, místo aby měl alespoň částečně zajištěné stáří, musel chodit každý den do práce jako cestář. Dědeček se tam ale podle rodinného vyprávění dostal do dobré společnosti – o povrch silnic se spolu s ním staral například také bývalý majitel továrny a bývalý šlechtic. 

Rodina žila tehdy v Bolevsi u Plzně, kde Jiří absolvoval skoro celou základní školu, učil se dobře. V Plzni, kam se rodina přestěhovala, poté nastoupil na střední průmyslovou školu. Miloval sice literaturu, ale technicky založený otec neměl pro humanitní obory příliš pochopení. „Rád jsem psal, zajímala mě literatura, dějiny a filozofie, ale to bylo nepraktické. Tím, že byl můj táta celý život v průmyslu, pro něj pracovat v bance nebo na akademii nebylo dost mužské,“ říká. 

Jiří Petrášek chtěl studovat metalurgii v Brně, ale rodiče jeho rozhodnutí nepodpořili. Později už jako zaměstnanec Škody Plzeň podal přihlášku na univerzitu, ale nedostal doporučení z práce. Po maturitě tedy nastoupil do Škodovky, kde pracoval otec. Vzpomíná také na pár dní před maturitou. Ačkoliv rád četl ruskou klasiku, k ruštině jako takové měl odpor. „Na maturitu z ruštiny jsem se odmítl připravovat a nakonec mě zachránila má učitelka. Věděla, že nic nevím, tak si mě zavolala do kabinetu, řekla mi přesně, na kterou Puškinovu báseň se mě zeptá, a s tím mě poslala domů. Díky ní jsem prošel.“

V té době Jiří Petrášek také začal intenzivně poslouchat jazzovou hudbu a západní kultura jej oslovovala čím dál víc. Čekal do půlnoci, kdy stát vypínal rušičky zahraničního signálu, a tak mohl poslouchat Hlas Ameriky a jeho jazzové pořady. S přáteli se v Plzni scházeli v jazzovém klubu jednou za měsíc. Poslouchali společně desky dovážené potají z Německa. „Vždycky když jel někdo na Západ, tak kupoval desky, pašoval je a pak je prodával za hrozné peníze, třeba za tři stovky!“ vzpomíná. Kromě jazzu ho zajímalo i moderní umění a začal si pomalu představovat, jaké by to bylo žít na vysněném Západě. 

 

V práci rozpustili Československý svaz mládeže

Po střední škole nastoupil Jiří Petrášek na pozici technika kontroly ve Škodě Plzeň. Na dílně se seznámil s podobně smýšlejícím kamarádem. Neměli rádi komunisty a nechtělo se jim trávit čas v pro ně nesmyslné organizaci, kterou byl Československý svaz mládeže (ČSM). „Sesbírali jsme dost hlasů, abychom svaz mládeže u nás na dílně rozpustili. Vencu kvůli tomu přeložili na šrot, ten to odnes za nás za oba. Mně řekli, že si na mě dají pozor,“ říká Jiří Petrášek. Právě s kamarádem Václavem Šuchou poprvé začali vymýšlet plán k útěku za hranice. Nakonec se k němu ale neodhodlali.

„Když pak přišla invaze, to byl konec. Nechtěl jsem kolaborovat, ale zároveň jsem nechtěl ohrozit budoucnost svých dětí. Viděl jsem to všude okolo sebe, všude byli donašeči. Nebyla tu zkrátka žádná budoucnost, pokud se člověk nepřizpůsobil jejich požadavkům,“ říká. A tak vymyslel plán, jak se z Československa dostat pryč. Jeho sestra uměla skvěle německy, a tak ji poprosil, aby mu napsala fingovaný dopis, který by předstíral pozvání na návštěvu do Rakouska. Požádal oficiálně o pas (zdroj: karty SPV; hlášení KOPV o vydání pasu, ABS ČR) a o rakouské vízum a ke svému překvapení ho získal. V říjnu 1968 s jedním kufrem přijel s bratrem a otcem na plzeňské nádraží, naposledy si potřásli rukou a nastoupil do vlaku.

„Když jsem balil, bral jsem si jen pár věcí, abych se neprozradil. Na sobě jsem měl plátěnky a lehký plášť. Ve vlaku bylo ticho, že byste slyšela špendlík spadnout. Když přišla naše pohraniční  služba, byli všichni nervózní, pak přišli Rakušáci a všichni si začali vesele povídat – a to bylo vše,“ líčí pasovou kontrolu. Ve Vídni jej čekala klasická cesta uprchlíka – úřady ho poslaly do utečeneckého tábora Traiskirchen. 

První dva týdny strávil v izolaci, poté jej přesunuli na ubytovnu a dostal také první práci. „Muselo se něco dělat, aby člověk dostal lístky na jídlo, tak jsem například ve Vídni zametal sníh. Pak jsem pracoval v továrně na vázání na lyže. Když jsem si ušetřil trochu peněz, jel jsem do Vídně do muzea. Jednou mi nezbylo na cestu vlakem zpátky, a tak jsem šel asi dvacet kilometrů pěšky,“ vypráví.

 

V New Yorku čistil záchody

Když přišla nabídka zemí, které tehdy nabízely místa pro uprchlíky, vybral si Spojené státy americké. V New Yorku přistál 20. ledna 1969. „To datum si pamatuju přesně, protože celá Amerika žila inaugurací nového prezidenta Richarda Nixona,“ doplňuje. V New Yorku všechny Čechoslováky ubytovali ve špatném hotelu za tři dolary na noc. Jiří Petrášek popisuje, jak postupně jeho spolucestovatelé začali mizet bez rozloučení. „Bylo to zvláštní, znali jsme se z letadla a najednou neřekli ani na shledanou, ani nic o dalších plánech. Asi měli v Americe příbuzné nebo známé a báli se, že by nám dalším museli taky nějak pomoct,“ vzpomíná.

Jiří Petrášek si našel práci za minimální mzdu. Po nocích uklízel kancelářské budovy. Přes den obcházel muzea a jazzové kluby. Jeho sen o západní kultuře se mu splnil. Věděl ale, že napořád takto žít nechce a nemůže. Využil nabídky známého a přestěhoval se do Kalifornie. Hned zamířil ke břehům Tichého oceánu. První rok byl těžký, Jiří nemohl zavadit o stálou práci a navíc se musel jako mladý zdravý muž přihlásit k branné povinnosti. Amerika byla tehdy ve válce s Vietnamem.

„Na Štědrý den 1970 jsem narukoval. Bylo mi 25 let a neměl jsem zatím kariéru, tak mi nabídli, abych šel k Marine Corps jako záložák. To znamená, že jsem musel absolvovat těžký šestiměsíční výcvik a pak u nich zůstat na dalších pět a půl let jako záložák, plus každý rok v létě odjet na dva týdny na cvičení. Tehdy to bylo velmi tvrdé, pořád byla válka ve Vietnamu,“ vzpomíná. Výcvik u takzvaných mariňáků, elitní vojenské jednotky, byl podle pamětníkova vyprávění náročný. Vedli jej vysloužilí vojáci z Vietnamu, kteří už se do boje nikdy nechtěli vrátit. 

„Spali jsme v příbytcích z plechu, museli jsme spát jen v trenkách a triku, i když byla strašná zima. Jednou jsem si dal na spaní košili, ve 4 ráno přišla kontrola. Vzali nám přikrývky, a kdo měl na sobě oblečení, ten musel ven a za trest dělat kliky až do šesti do rána. Chtěli tak vyloučit ty, kteří by to v boji nezvládli. V jednotce jsme měli jednu sebevraždu…“ přibližuje podmínky u mariňáků a doplňuje, že třináctitýdenní výcvik dokončilo třicet mužů ze sedmdesáti.

 

Poprvé se znovu setkal s českou rodinou

Sedmdesátá léta začala Jiřímu pomalu otevírat dveře k pracovním příležitostem. V novinách narazil na nabídku zaměstnání u firmy na pokovování různých materiálů. V tomto oboru se našel, doplnil si vysokoškolské vzdělání a nastartoval úspěšnou kariéru. Práce mu také přinesla osobní štěstí, potkal tam svou budoucí ženu Jane Anne, která se později stala zdravotní sestrou a se kterou vychovali dvě děti, Josepha a Kristinu. Opakovaně se snažil získat víza pro návštěvu Československa, ale opakovaně dostával zamítavou odpověď. Tři roky po svatbě, v roce 1979, konečně získala povolení k návštěvě alespoň Jane Anne. 

„Odjeli jsme na pět týdnů na cestu po Evropě až do Bavorska, do pohraničního města. Žena dostala víza, ale mně je zamítli. Zůstal jsem v Německu a ona odjela půjčeným autem do Plzně, kde poprvé potkala mé rodiče,“ vypráví pamětník. Jeho sourozenci mluvili anglicky, a tak mohli mladé Američance ukázat Plzeň i Prahu. Z Československa tehdy viděla to nejlepší, co mohla, ovšem zkušenost při návratu do Německa příjemná nebyla. Na hranicích musela projít detailní kontrolou a k manželovi se vrátila v slzách. Na pohraničníky se samopaly z tehdejší Ameriky zvyklá nebyla.  

Během této stejné evropské cesty se Jiřího rodina domluvila, že se ještě sejdou v Maďarsku, kam obě strany mohly vyjet. Své rodiče a sourozence viděl poprvé po více než deseti letech od emigrace. Na další návštěvu „domů“ se dostal až v roce 1988 i se svým synem Josephem, kterému říká Pepík. Všechny žádosti o vízum do Československa úřady do té doby zamítly. Až poté, co pamětníkovi rodiče v dubnu 1988 oficiálně požádali československé Ministerstvo spravedlnosti o povolení návštěvy Československa pro jejich syna, podařilo se. 

“Náš syn Jiří Petrášek, nar. r. 1945, naposledy v ČSSR bytem Na dlouhých záhonech 18 v Plzni, opustil republiku v roce 1958. Žije nyní v USA. (Kalifornie, Camarillo, 809 Paseo Camarillo 51.) Mnohokrát žádal o povolení návštěvy v Československu a pokaždé byla žádost zamítnuta. Prosíme o přešetření možnosti povolení návštěvy vzhledem k našemu věku a nemocem. Lékařská potvrzení přikládáme.” V žádosti, která je součástí osobního spisu 31246 C v Archivu bezpečnostních složek ČR a která je společně s dalšími dokumenty ze spisu uložena v dodatečných materiálech, je chybně uveden rok emigrace, správně mělo být 1968.

Když se Jiří Petrášek do Československa konečně vydal, tušil díky zprávám ze Sovětského svazu, že dlouho komunismus jako státní zřízení fungovat nemůže. Během návštěvy rodného města těsně před pádem režimu ještě pořád narážel na některé známé, kteří měli obavu se s ním sejít. „Já to ale chápal, měli strach, že budou mít problémy v práci,“ říká.

Podzim roku 1989 prožíval s napjatým očekáváním, u televize fandil Němcům, Polákům a Čechoslovákům. Naplno prožíval americké nadšení z Lecha Walesy a Václava Havla, novodobých poslů demokracie v Evropě. „Bylo to až idealistické období. Konečně skončila studená válka, která velmi dlouho hrozila nukleární válkou a nastalo období rozšíření demokracie,“ doplňuje. 

Jiří Petrášek se v rámci své práce pro firmu Metal Surfaces Inc. podílel na zajímavých zakázkách, včetně práce pro americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) a vypracoval se až na pozici generálního manažera a viceprezidenta firmy. „Za vším je má tvrdá práce,“ komentuje svůj kariérní úspěch.

„Každý z nás musí být vytrvalý, mít a předávat hodnoty, které nezastarají. Musíme věřit v důstojnost člověka, být čestní a laskaví k sobě navzájem. Věřím taky tomu, že když si chce člověk důstojnost zachovat, někdy se musí proti tomu, co nebo kdo mu chce tu důstojnost vzít, postavit,“ uzavírá Jiří Petrášek i s ohledem na politickou situaci ve Spojených státech amerických pod vedením prezidenta Donalda Trumpa.