Lubomír Petr

* 1940

  • „A maminka přitom, během toho měsíce, když už věděla, že se Láďa nevrátí, že je to prostě hotový, že se budeme stěhovat do té Přísečnice, ta už dneska neexistuje, tam postavili přehradu a je to pod vodou, celá ta Přísečnice. Maminka tam tenkrát byla před tím stěhováním si to obhlídnout, nabídli jí místo na národním výboru a byt na náměstí po nějakém Sudeťákovi. Jenže k tomu nedošlo, protože když jsme se měli stěhovat, tak den předtím maminku zatkli. Jsme šli na to ředitelství Narpy a zjistili jsme, že tam maminka není. Tak jsme se ptali pana Vánošky a on říkal: ‚Jo, chlapci, teta Bláža vůbec nepřišla do práce.‘ Oni jí říkali teta Bláža. Tak teta Bláža nepřišla do práce. Ona už nepřijde, možná za týden, možná za čtrnáct dní, možná zítra, pozítří, ale dnes nepřijde určitě domů. Tak tam zavolal někam a přijeli dva svazáci a policejní nějaký doprovod. Naložili nás do auta.“

  • „My jsme tam totiž v tom bytě měli, jsme chodili do páté třídy, přišli jsme ze školy a zjistili jsme, že tam ten Láďa není, že tam byla udělaná prohlídka bytu a že byl zatčený. Jako to byli zvyklí dělat. Prostě už tam nebyl. Ale my jsme tam zůstali s maminkou, a protože se tenkrát docházelo k tomu, že on byl už v důchodu, rok předtím šel do penze, do výslužby, tak to byl vlastně už ne důstojnický byt, ale prostě byt člověka. Takže se měl vystěhovat z Plzně, pokud možno do pohraničí. Jsme měli takovou domácnost už bez něj. Maminka zařizovala, protože jsme nevěděli, že to bude trvat tak dlouho, on nakonec dostal trest smrti. Dala se dohromady skupina lidí, která za války pracovala v odboji. Oni se nedali dohromady, oni se znali, byli přátelé, kamarádi, spolužáci, a oni si to prostě našli, tak je dali uměle dohromady. Udělali z nich protistátní skupinu a oni nic netušili. Naše maminka říkala jenom, to nám pak vyprávěla, když se vrátila: ‚Já jsem tomu Láďovi říkala: Prosím tě, tenhle chlap, jestli je agent západní rozvědky, tak já sním svoje bačkory, protože to není pravda, ten je nasazený na nás na všechny.‘ Nakonec se to ukázalo tak s naprostou jistotou, že tam byl nasazený, protože když byl soud, tak on tam seděl mezi soudci. Takže jim to potvrdil. Takhle se to dělalo prostě.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.01.2022

    (audio)
    duration: 02:16:48
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Komunisté mu zavřeli maminku, s bratrem vyrůstal v dětském domově

Lubomír Petr během natáčení svého vyprávění pro projekt Příběhy našich sousedů
Lubomír Petr během natáčení svého vyprávění pro projekt Příběhy našich sousedů
photo: Paměť národa

Lubomír Petr se narodil 22. října 1940 v Plzni. Křestní jméno má po svém otci. Do roku 1952 vyrůstal v plzeňském dětském domově, protože jeho maminka Blažena byla v roce 1950 zatčena. Stalo se tak v prosinci, o měsíc dříve byl zadržen její přítel, generál Ladislav Svoboda, a obviněn z velezrady, vyzvědačství a přípravy ozbrojeného povstání. Dostal trest smrti, 13. listopadu 1952 byl popraven ve věznici na Pankráci. V roce 1955 se maminka dostala z vězení díky amnestii prezidenta Zápotockého. Později se pamětník i jeho bratr, dvojče Ivan dostali na průmyslovou školu do Mladé Boleslavi, kde bydleli na internátě. Rozdělila je až vojna. Ještě na střední škole se věnoval zpívání ve sboru, se kterým jezdil po různých pěveckých soutěžích, a také cvičil v Sokole. Pracoval v pražské pobočce podniku Plastimat. V roce 2022 žil v Karlíně.