The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Petersik (* 1956)

• narodil se 16. března 1956 ve Vejprtech do německé rodiny

• v letech 1956–1968 prožil dětství ve vícenárodnostní obci Kovářská

• v roce 1966 podala rodina oficiální žádost o vystěhování do západního Německa

• roku 1968 se přestěhovali do Erbachu

• v roce 1981 se oženil, manželka pocházela z Portugalska

• v 90. letech působil jako zastupitel a zasazoval se o mezinárodní partnerství Erbachu s partnerskými městy

• v době natáčení (2025) žil v německém Erbachu

Erich Petersik se narodil v roce 1956 ve Vejprtech do německé rodiny, která v Krušných horách zůstala i po válce díky dědečkově práci v Jáchymovských dolech. Vyrůstal v národnostně smíšené obci Kovářská, kde se sice doma mluvilo německy, ale venku s kamarády používal češtinu. 

Rodina se v druhé polovině 60. let rozhodla pro vystěhování do západního Německa, což znamenalo ztrátu občanství a prodej majetku. Po příchodu do Erbachu žili zpočátku v provizorních podmínkách, než si otec našel stabilní práci v elektrárně. Erich Petersik zde vystudoval vysokou školu a nastoupil jako inženýr u společnosti Bosch. 

Přestože založil rodinu s manželkou z Portugalska, na své rodné Krušné hory nikdy nezapomněl a pravidelně se tam vracel. Působil jako komunální politik za CDU. Později se podílel na spolupráci Erbachu s partnerskými městy, mezi které patří také východočeský Jičín.

Jáchymov uchránil rodinu před nuceným odsunem

Erich Petersik se narodil 16. března 1956 ve Vejprtech v Krušných Horách. Jeho otec Erich i matka Františka, rozená Taeumerová, byli oba Němci. Dědeček z otcovy strany, Rudolf Petersik, musel za Německo narukovat do druhé světové války, působil jako řidič. Při jedné příležitosti, když odvážel potraviny, byl chycen Sověty a uvězněn. Ze zajetí utekl ve chvíli, kdy pochodovali kolem Děčína. Měl zde známé, jak mezi Čechy, tak Němci, a ti ho schovali. Z Děčína byl nucen odejít po druhé světové válce a dostal se až do Krušných hor, kde začal pracovat v Jáchymově. 

Rudolf Petersik byl elektrikář a v dole pracoval jako opravář. Protože sám uměl trochu rusky, pomáhal s překlady. „V Jáchymově potřebovali lidi, aby tam měl kdo pracovat. A Krušné hory byly po válce skoro prázdné,“ vysvětluje jeho vnuk Erich Petersik důvod, proč nebyl dědeček po druhé světové válce odsunut jako mnoho dalších Němců. Dědeček dále vyprávěl, že měl v Jáchymově možnost potkat spoustu lidí, mezi kterými byli nejen Češi a Slováci, ale také bývalí němečtí vojáci. Přestože tam později poznal i politické vězně, o politiku se příliš nezajímal. Události z února 1948 sice prarodiče Ericha Petersika zaregistrovali, ale vzali je, „jak to bylo“. Tatínek Ericha Petersika pracoval stejně jako jeho otec v Jáchymově, ale kromě toho se věnoval i hudbě, měl svoji kapelu.

Doma jsem mluvil německy, s kamarády česky

Se svojí budoucí ženou se pamětníkův otec seznámil právě na jedné zábavě, kde hráli. Vzali se v roce 1955. Maminka Františka v té době pracovala v obci Kovářská ve firmě Spolit jako dělnice. V době, kdy se v Jáchymově přestával těžit uran, se Erich Petersik starší přestěhoval do Kovářské a začal pracovat v podniku vyrábějícím vypínače, byl jako jeho otec elektrikář. Mladým manželům se postupně narodily tři děti. Po nejstarším Erichovi přišli v letech 1958 a 1959 na svět další dva synové.

První vzpomínky Ericha Petersika jsou spojené právě s Kovářskou, kde rodina žila. Erich Petersik na své dětství vzpomíná jako na příjemnou dobu. Vybavuje si hlavně svého kamaráda Rudolfa Vojtěcha, přičemž kamarádství s ním mu vydrželo až do dnešních dnů (2025). Otec kamaráda Rudly byl Čech, maminka Němka. Oba chlapci společně trávili čas venku v lese, stříleli z praku nebo pouštěli draky, které sami vyrobili. S kamarádem i s ostatními dětmi mluvil česky, doma však pouze německy, protože maminka česky nerozuměla. V Kovářské chodil do školy, kde získal další kamarády, mezi které patřila Alenka, dívka, jejíž tatínek byl také Čech a maminka Němka. V době dětství Ericha Petersika nebyla národnostně smíšená manželství ničím neobvyklým a děti mezi sebou národnostní otázku neřešily. 

Součástí výuky byly tehdy také hodiny náboženství. Mohl se jich však zúčastnit až poté, co jeho rodiče získali souhlas úřadů. Vzhledem k tomu, že byli věřící rodina, účastnili se i bohoslužeb, které byly vedeny v češtině. Zpívalo se však v němčině a kněz se uvolil mluvit německy v případě, že se bohoslužby účastnilo více Němců. 

Po svém otci zdědil malý Erich lásku k hudbě a hudební výchova patřila ve škole k jeho oblíbeným předmětům. Naučil se hrát dobře na harmoniku – nástroj, na který hrál otec ve své kapele. Rodiče pamětníka nebyli členy komunistické strany a on sám se nikdy nestal ani pionýrem. Ještě dnes však vzpomíná na to, jak mu rodiče kladli na srdce, že „venku nesmí říct ani slovo o tom, co se povídá doma“. 

Tatínek řekl: ‚Jdeme,‘ a šlo se

Od roku 1966 mohli Němci žijící v Československu zažádat o povolení přestěhovat se do západního Německa. Takto se rozhodla i rodina Ericha Petersika. Čekali dlouhé měsíce na vyjádření, a nakonec z Československa odešli v dubnu 1968. Nebyli jediní, kdo v Kovářské odchod z republiky řešil. To, kdo dostal či nedostal povolení k odchodu, bylo obvyklým vesnickým tématem. Pamětník vzpomíná, že si jeho otec napsal do deníku, že „pryč chtěla celá vesnice“. 

Jejich cílem v západním Německu se stal Erbach. „Chtěli jsme do Erbachu, protože to bylo blízko k maminčině kamarádce, která byla původně taky z Kovářské a která byla z Československa po válce odsunuta,“ vzpomíná Erich Petersik. „22. dubna jsme naložili všechny naše věci a jeli jsme na vlak. Měli jsme možnost vzít si všechny naše věci, co jsme chtěli. Do Erbachu jsme přijeli 25. dubna,“ přibližuje cestu do nového domova. „Je ještě potřeba k tomu říct, že my jsme nemohli zpět. Museli jsme odevzdat státní příslušnost. V Německu jsme pak docela rychle dostali německou,“ upřesňuje podmínky odchodu z tehdejšího Československa. 

Společně s nimi odešli i žijící prarodiče, dědeček Petersik, který odejít chtěl, a babička z matčiny strany, která Československo původně opustit nechtěla. „Ale tatínek řekl: ‚Jdeme,‘ a šlo se,“ vzpomíná pamětník. Zastávku měli v záchytném středisku v Norimberku, kde celá rodina strávila pohromadě v jedné místnosti pár dní. „Američané i Němci se na nás chodili dívat, co jsme zač,“ přibližuje Erich Petersik pobyt v Norimberku. Vzpomíná ale i na to, že budova, kde zůstali, nebyla hlídaná. Nutné však bylo dořešit administrativní záležitosti spojené s jejich odchodem. Dostali zde západní měnu, všichni dohromady 350 marek. Měli i nějaké prostředky z Československa, z prodeje domů po prarodičích. Za jeden dům dostali 1 000 Kčs, za druhý pak 10 000 Kčs. Za tyto peníze koupili hudební nástroje, aby je mohli převézt do západního Německa, a tajně převezli i nějaké další peněžní prostředky. 

Psát německy jsem se doučil až v západoněmecké škole

V Erbachu bydleli rodiče s dětmi v jediné místnosti, dědeček však dostal svůj pokoj, stejně jako babička. Jednalo se o bytovku, kde byla jedna kuchyň i sprcha na patro, přičemž na jednom patře žilo zhruba 20 lidí. Zde zůstali tři měsíce a později se přestěhovali do bytu, který získali od elektrárny, do které nastoupil otec Ericha Petersika. V západním Německu nastoupil Erich do školy a dnes vzpomíná, že se ve třídě našly i děti, které se k němu nechovaly hezky, když mu připomínaly, že je z Československa. Nakonec si ale i tady našel kamaráda, jehož maminka přišla taktéž z Československa. Vzhledem k tomu, že doma mluvili německy, nebyla pro něho ve škole problémem mluvená němčina, spíš to, že měl jiný dialekt než místní a že nebyl tolik zvyklý německy psát. 

Po několika měsících pobytu v Erbachu se mamince začalo stýskat po Československu, a proto se rozhodli, že do obce Kovářská pojedou na návštěvu. V roce 1969 už pro vstup do Československa potřebovali vízum, protože bylo po událostech ze srpna 1968, kdy bylo tehdejší Československo obsazeno vojsky států Varšavské smlouvy a situace tam se měnila. Petersikovi tyto události sledovali i v západním Německu. Erich Petersik vzpomíná, že se dědeček bál, „že zase bude válka“. I dědeček chtěl na návštěvu do Československa, navštívit v Jáchymově svého kamaráda. Během ní však zemřel na infarkt a pohřeb se nakonec konal právě v Kovářské.

V devadesátých letech stála mezi městy sudetská minulost

Erich Petersik v západním Německu vystudoval vysokou školu, získal titul inženýra a nastoupil ke společnosti Bosch, kde se staral o servis. V roce 1981 se oženil s manželkou pocházející z Portugalska a vychovali dvě děti, syna a dceru. Ti od dětství hovořili portugalsky i německy, ale česky se částečně naučila pouze dcera. V západním Německu prožil pamětník také konec osmdesátých a začátek devadesátých let, kdy v Evropě postupně padaly komunistické režimy. V týdnech po tom, co se otevřely hranice do východního Německa, se pamětník vydal do Berlína. Hranice byly stále hlídané vojáky, ale už bylo možné je překračovat. Jeden z vojáků mu řekl, že „se může jít do východního Německa podívat“, což bylo pro Ericha Petersika nevšedním zážitkem. Kromě práce se věnoval i obecní politice, když působil v zastupitelstvu za CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa). 

V první polovině 90. let stál také u zrodu projektu „Evropské vesnice“, což je iniciativa sloužící k setkávání obyvatel z partnerských měst. Jedním z nich se pro Erbach stalo i portugalské Ansião. Za svou dlouhodobou činnost a prosazování lidských hodnot v těchto komunitách obdržel Erich Petersik od Ansião zlatou medaili za zásluhy. Městská rada ocenila především jeho práci na posilování vzájemných vazeb a na rozvoji kultury mezi oběma zeměmi. 

Dalším partnerským městem Erbachu je východočeský Jičín. „Byl jsem u toho, když bylo první setkání. Nikdo mě nepozval. Byla tam skupina z Erbachu a nevěděli, že přijedu. Přišel jsem a řekl jen dobrý den. A Jičínští řekli, ať si tedy sednu,“ vzpomíná Erich Petersik, který patří mezi nositele myšlenky evropského přátelství, na začátek své spolupráce s Jičínem. Bojoval za myšlenku partnerských měst, jistě i s ohledem na mezinárodní přesah své vlastní rodiny. 

Na otázku, proč nebylo možné spojit Erbach a Kovářskou, odpovídá pamětník jasně: „To nebylo možné. To byly Sudety,“ připomíná téma problematiky reflexe vztahů Čechů a Němců z oblasti bývalých Sudet. „Němci říkali, že je Češi vyhodili a že s nimi nemůžou, že to nejde, a obráceně to bylo také tak. V 90. letech tam ta sudetská minulost byla pořád cítit. Dneska už je to lepší.“ 

Jak pamětník sám říká, ačkoliv pro jeho děti narozené v Německu už Kovářská domov není, on ji má společně s Krušnými horami stále v srdci. „Pro dnešní generaci je spoustu věcí samozřejmostí, musíme jim historii připomínat,“ říká Erich Petersik s tím, že je rád, že se v Krušných horách lidé zajímají o svoji historii, například zaniklé obce, provozují art festivaly a že se zde dnes Češi a Němci dále potkávají.